Dovolím si, ctěné dámy,
pohovořit chvílku s vámi.
I k těm pánům, kterým zde
o kritiku jenom jde,
promluvit chci slovo krátké
na důkaz, jak bývá vrátké,
a jak u mne v ceně padlo
mnohé česko pořekadlo.
Čech, ten mívá u příkladu
faleš za velikou vadu,
proto říká ve svém zvyku:
„Co na srdci, to na jazyku.“
Já co Čech se jevě světu,
povždy ctil jsem tuto větu,
a tak vůči národu
pravdě jsem jen průchodu
zjednati se vynasnažil.
Za to důvěry jsem zažil
v úzkém ba i širším kruhu,
u přátel i jiných druhů.
Protož kdo mne jednou znal,
slovům mým hned víry dal.
Zajisté by na mou věru
každý jiný za důvěru
takovouto mnoho dal;
mně však nesla jenom žal,
a já pro ni zažil v skutku
mrzutostí jen a smutku.
Musím tady ku své škodě
přiznati se ku nehodě.
Když chci totiž ostrou řečí
slovům svým dát důraz větší,
tuť pak – ovšem maličko –
přeskočí mně kolečko,
a, jak již tu smůlu mám,
já si za- za- zakoktám.
Přišed jednou do úřadu,
poprosil jsem pana radu,
aby vzhledem na mou tužbu
udělil mi ňákou službu.
Rada znal mé schopnosti,
vůbec moje vlastnosti,
pravil tedy přímým hlasem svým:
„Tužbě vaší rád tu vyhovím,
protož mi jen přímě řekněte,
sekretářem-li být sobě přejete?“
Krev se mi tu k hlavě žene,
a já kvapně zvolám: „ne- ne-“
Rada jako v překvapení
ve tváři se náhle změní,
a pak, celého mne změře,
ukáže mi prudce dveře.
A já přece přímě, rovně
chtěl jsem říci: „Nevýslovně!“
K tetičce jsem docházíval,
když jsem v kapse prázno míval.
Teta měla peněz dosti,
pročež ve své útrpnosti
začasto mi pomáhala,
mnohou zlatičku mi dala.
Jednou chtěl jsem žádat tetku,
by mně darovala pětku;
ale že jsem neměl dosti
k také prosbě zmužilosti,
počal jsem dřív okolkovat,
o nesnázích vypravovat.
Tetka mne však pochopila
a hned vlídně promluvila:
„Znám již, hochu, nesnáz tvou,
spokojíš se s desítkou?“
V kvapu zakoktám se: „To- to-“
Teta se tu vztýčí: „Co to?
Nestojíš snad o desítku?
Jdi mi z domu, čistý kvítku,
zhýralce se odříkám!“
Tak soudila teta o mně,
a já přec chtěl říci skromně:
„Tolik ani nežádám.“
Dívenku jsem poznal švarnou,
české matky dceru zdárnou.
Byl to prostý, jemný kvítek,
jedno z oněch skromných dítek,
jimžto v rodinném jen kruhu
bývá volně a jde k duhu.
Denně sedali jsme spolu,
o svých slastech, o svém bolu
častokrát jsme hovořili.
Jednou sami jsme jen byli;
já tu hledím na svou krásku,
chci jí vyjevit svou lásku,
cit, jenž mne k ní mocně váže –
v tom se ona sama táže,
líbě opřena jsouc o mne:
„Cítíte přec něco pro mne?“
Já tu v slasti zvolám: „La- la-“
Dívka náhle zčervenala,
zaštkala a zase zbledla,
z pohovky se rychle zvedla,
a než srozumněl jsem ději tomu,
kázala mně ostře, bych šel domů.
Tedy ono pouhé la – la
za urážku hrubou vzala,
a já chtěl přec na otázku
její odpovědět: lásku.
Takových a podobných
malérů a nehod zlých
mohl bych vám sdělit více,
jimiž ona krutá zlice –
myslím chybnou výřečnost –
trápila mne dost a dost.
Docílil bych další řečí
nehody snad ještě větší,
že by totiž snadno dost
celá slavná společnost
do té samé vady padla,
a chtíc podlé pořekadla:
„co na srdci, na jazyku,“
vyřkla by snad jenom: „Dí- dí- !“