Já Cžech pevně v tebe doufal,
Umko, že to dovedu,
O čemž mnohý bludně zoufal
V časých s zadu y s předu
Až do této přítomnosti,
Kde jsy na mne dar milosti
Přívětivě vylila,
Bych spořádal své zpívání
Bez těžkého namáhání.
Tys mi všude svítila.
Proběhl jsem tu strašlivou
Cestu v krajích veršovských,
Ty jsy mysl mou tesklivou
Pro znik kusů mistrovských
Dobrotivě ukojila.
Svou moc s vtipem jsy spojila
K velké rozmanitosti
Díla v verších všelikého,
Jak z jazyka jde Cžeského,
Tys obživla mocnosti!
Y já tomu se nenadál,
Co z jazyka můžem mít.
S tebou kráčel jsem dál a dál,
Sycbych nebyl mohl jít
Ve tmách všech veršovských skrejší.
Hory přešel jsem příkrejší
A neustál v dolinách.
S tebou sýlu mám y světlo;
Kam jsy zhledla, všecko květlo
V spanilejších rovinách.
Ale promiň mé poklesky,
Kde jsem nohu vyšinul.
Chtěl jsem veršem jíti hesky,
By v něm jazyk nehynul.
Nezhrdneš nim, jsem bezpečný;
Můj um za to ti jest vděčný,
Jejž mám také od tebe.
Ho své mocy nepřičítám;
Svémyslnost já zamítám,
Podrobuji ti sebe!
Víš, jak smejšlím, vše srdečně,
Co vlastenská harfa zní.
Tim čistější hlas ti vděčně
Bude vycházeti z ní.
O mých bratřích též to doufám;
Cžeši, jako já necoufám,
Budou tebe věrně ctít
Vděční, žes je milovala,
Darem, jejž jsy mně podala.
Vždy tvou chválu budou chtít.
Pomáhalas na Moravě
Pilnějšímu Cžechovi
V tom, co doma nebyl v stavě.
Snad staršímu bratrovi
Příklad v mladším ukazuješ?
Jistě oba je miluješ,
By ti slavně zpívali.
Budouť oba toho pilní,
Kterak jsou rozdílně sylní,
Jak od dávna bývali,
Zmizýť v nich nedbánlivost
Na své dokonalosti.
Ty roznítíš v nich bedlivost
O jazyka přednosti,
Jež jim přirozenost dává
A tvá milost zachovává.
Okrášlejí nim sebe,
A v bratrském milování
Spořádají své zpívání,
By chválili nim tebe.
Všem odpouštíš neuznalost
V dlouhém zapomenutí.
Měliť rány své zsynalost,
Jenž dusyla vnuknutí
Srdce k tobě vzbuzeného.
Ta prznila sýlu jeho
A zplodila slepotu,
V kteréž rostlo protivenství.
Sneslť rozum příkořenství
A s násylou mrákotu.
Teprv duše zas okřála
V pořádnější svobodě,
Když se prve tůze bála
V obecnější nehodě.
Že tvé světlo jasnějc svítí,
Cžech s Moravcem se zas cýtí
K kroku vznešenějšímu,
Oba v světle tvém vidějí,
Jak se pevně zjednotějí
K skutku výbornějšímu.
Dalas příklad vznešenosti
U Teutonů sousedů;
Ukázalas nám přednosti
Nezděděné od dědů
Vlastenského pokolení.
Předčili jsou nás v umění,
A tvou mocý budějí,
Bychom také k skutkům vstali
A důkazy umu dali,
Po němž Cžeši dychtějí.
Pozorujíť, jak těžkosti
Jsem v jazyku přemáhal.
Tu ho znají v spanilosti
A jak jsem v něm dosáhal,
Co se tajné všem být zdálo. –
Tvou pomocý se to dálo,
Že se starý zjevil duch.
Ty ho, Umko, osvěcuješ,
Ty ho sylně podporuješ,
Aby od něj byl ctěn Bůh.
Na tvé velké poručení
Zpěvem k Pánu letěl jsem.*)
Rozhlašoval naučení,
Jež dostala od něj zem,
Má píseň mu posvěcená,
Pravdou s nebe osvícená
Má od tebe pohnutí;
Neb ty ducha pozdvihuješ,
Cžisté srdce zapaluješ
K Bohu v verších svou chutí.
V tom sy moudrost tvá libuje,
O Královno umění!
Cžech s Moravcem přislibuje,
Splnit to tvé mínění.
Oslavějí Tvorce tvého,
A Původce ducha svého.
Ty je umem zdůstojníš.
Tak své milé korunuješ!
Věštcům radost připravuješ(
Ty jim slávu rozhojníš.