K Umce.

K Umce.
Já Cžech pevně v tebe doufal, Umko, že to dovedu, O čemž mnohý bludně zoufal V časých s zadu y s předu Až do této přítomnosti, Kde jsy na mne dar milosti Přívětivě vylila, Bych spořádal své zpívání Bez těžkého namáhání. Tys mi všude svítila. Proběhl jsem tu strašlivou Cestu v krajích veršovských, Ty jsy mysl mou tesklivou Pro znik kusů mistrovských Dobrotivě ukojila. Svou moc s vtipem jsy spojila K velké rozmanitosti Díla v verších všelikého, Jak z jazyka jde Cžeského, Tys obživla mocnosti! Y já tomu se nenadál, Co z jazyka můžem mít. S tebou kráčel jsem dál a dál, Sycbych nebyl mohl jít 121 Ve tmách všech veršovských skrejší. Hory přešel jsem příkrejší A neustál v dolinách. S tebou sýlu mám y světlo; Kam jsy zhledla, všecko květlo V spanilejších rovinách. Ale promiň mé pokleskypoklesky, Kde jsem nohu vyšinul. Chtěl jsem veršem jíti hesky, By v něm jazyk nehynul. Nezhrdneš nim, jsem bezpečný; Můj um za to ti jest vděčný, Jejž mám také od tebe. Ho své mocy nepřičítám; Svémyslnost já zamítám, Podrobuji ti sebe! Víš, jak smejšlím, vše srdečně, Co vlastenská harfa zní. Tim čistější hlas ti vděčně Bude vycházeti z ní. O mých bratřích též to doufám; Cžeši, jako já necoufám, Budou tebe věrně ctít Vděční, žes je milovala, Darem, jejž jsy mně podala. Vždy tvou chválu budou chtít. 122 Pomáhalas na Moravě Pilnějšímu Cžechovi V tom, co doma nebyl v stavě. Snad staršímu bratrovi,bratrovi Příklad v mladším ukazuješ? Jistě oba je miluješ, By ti slavně zpívali. Budouť oba toho pilní, Kterak jsou rozdílně sylní, Jak od dávna bývali, Zmizýť v nich nedbánlivost Na své dokonalosti. Ty roznítíš v nich bedlivost O jazyka přednosti, Jež jim přirozenost dává A tvá milost zachovává. Okrášlejí nim sebe, A v bratrském milování Spořádají své zpívání, By chválili nim tebe. Všem odpouštíš neuznalost V dlouhém zapomenutí. Měliť rány své zsynalost, Jenž dusyla vnuknutí Srdce k tobě vzbuzeného. 123 Ta prznila sýlu jeho A zplodila slepotu, V kteréž rostlo protivenství. Sneslť rozum příkořenství A s násylou mrákotu. Teprv duše zas okřála V pořádnější svobodě, Když se prve tůze bála V obecnější nehodě. Že tvé světlo jasnějc svítí, Cžech s Moravcem se zas cýtí K kroku vznešenějšímu, Oba v světle tvém vidějí, Jak se pevně zjednotějí K skutku výbornějšímu. Dalas příklad vznešenosti U Teutonů sousedů; Ukázalas nám přednosti Nezděděné od dědů Vlastenského pokolení. Předčili jsou nás v umění, A tvou mocý budějí, Bychom také k skutkům vstali A důkazy umu dali, Po němž Cžeši dychtějí. 124 Pozorujíť, jak těžkosti Jsem v jazyku přemáhal. Tu ho znají v spanilosti A jak jsem v něm dosáhal, Co se tajné všem být zdálo. – Tvou pomocý se to dálodálo, Že se starý zjevil duch. Ty ho, Umko, osvěcuješ, Ty ho sylně podporuješ, Aby od něj byl ctěn Bůh. Na tvé velké poručení Zpěvem k Pánu letěl jsem.*) Rozhlašoval naučení, Jež dostala od něj zem, Má píseň mu posvěcená, Pravdou s nebe osvícená Má od tebe pohnutí; Neb ty ducha pozdvihuješ, Cžisté srdce zapaluješ K Bohu v verších svou chutí. ——— *) Vyrozumívám čtyry sta duchovních písní, kterýmiž se náboženství do srdce vštěpuje. Ty svým časem budou vytištěny. Cžástka z nich již na světle jest: Písně na slavnost Těla Krystového, pak o celém umučení v posledních dnech života jeho a o vzkříšení, víře a důvěrnosti, v Holomoucy 1799. 125 V tom sy moudrost tvá libuje, O Královno umění! Cžech s Moravcem přislibuje, Splnit to tvé mínění. Oslavějí Tvorce tvého, A Původce ducha svého. Ty je umem zdůstojníš. Tak své milé korunuješ! Věštcům radost připravuješ( Ty jim slávu rozhojníš.