Předmluva.

Předmluva.
Znovu verše psáti musým, Že náš jazyk na nich zkusým, Můželi mít ohybnost, Kteráž vpadla v pochybnost. Snad vlastency uvěříte, Až ten skutek vyšetříte V celé rozmanitosti? Dám důkazů vám dosti. Jak sou všickni národové, Tak Moravcý a Cžechové, Tak Slovácý svobodní, Vlastních veršů sou hodní. [3] Kdo je nám chce předpisovat, Musý umět je svazovat Dle jazyka základů Bez vyzáblých nápadů; Musý roveň nám být rodem A vlastenským tim důvodem, Kterýž bratrů nešálí, Záslůh jejich nekálí. On znát musý cyzozemce, Ržeky a s Ržímany Němce; Však ne jmenem jalovým, Ale skutkem takovým: Jaký zkoušet má spytatel, Jenž chce býti rozkazatel, A dát jisté pravidlo, Ne jakésy – tintidlo. 4 Ta sou všech veršovců práva! K nim z grammatyk nejde sláva! – Z nich se Grammatycy učte! To, co oni, vy poručte! Ale dětem neslíčeným, Ne pak mužům vycvičeným. Od těch to vzýt musýte, Cžemu one učíte. Zpěvák napřed verše složil, Vlastní mírou je rozmnožil; Pak slabikář dětem dal, Co od mistrů schopně vzal. Veršů jest v veršovcých původ! Věc ti ukazuje důvod, Kdo sy hloupý k poznání, Odkuď jest to vázání. 5 Ty s jakým pak smíš důvodem Veršů Cžeských ctít původem Toho, jenž jich neumí? Aniž věcy rozumí?... S hanou všech se chtějí vznesti! – Toho já nemohu snesti. Cžest svých otců zastanu! – Snad vděk za to dostanu? Nejsem rodu svého zrádce, Ani na jedinké řádce! Každá svědčí, že sem Cžech, Jenž tu zpívá ke cti všech. V. St –
6