Starý veršovec pro rozumnou kratochvíli
(1805)

Václav Stach

Diplomatická verze Ediční verze
Starý Veršovec
pro
rozumnou kratochvíli. od V. St. – –
Vydaný od Karla Hynka Tháma. Scribimus indocti, doctique poemata passim. Horat.
Sme veršovcy sylných fousů, Také slabých sme frňousů; Každý chce být tvořitelem, Byťby slov byl mařitelem, A nic neměl ve své kníze, Coby stálo za peníze.
První částka. Tu nenechte dlouho stát, Mámli ještě druhou psát, A pravidla veršům dát.
V Praze, nákladem Jana Dysbacha, 1805.
[1] Aut prodesse volunt, aut delectare poetae, Aut simul & jucunda & idonea dicere vitae. Horat.
Básníř má dát naučení, Nebo čisté potěšení, Neb sjednotí obojí V tom, co vydat se strojí. Chuť pováživ lidu svého, Nic nebere z ní křivého, Každý moudře koření Skutek svého tvoření.
[2]
Předmluva.
Znovu verše psáti musým, Že náš jazyk na nich zkusým, Můželi mít ohybnost, Kteráž vpadla v pochybnost. Snad vlastency uvěříte, Až ten skutek vyšetříte V celé rozmanitosti? Dám důkazů vám dosti. Jak sou všickni národové, Tak Moravcý a Cžechové, Tak Slovácý svobodní, Vlastních veršů sou hodní. [3] Kdo je nám chce předpisovat, Musý umět je svazovat Dle jazyka základů Bez vyzáblých nápadů; Musý roveň nám být rodem A vlastenským tim důvodem, Kterýž bratrů nešálí, Záslůh jejich nekálí. On znát musý cyzozemce, Ržeky a s Ržímany Němce; Však ne jmenem jalovým, Ale skutkem takovým: Jaký zkoušet má spytatel, Jenž chce býti rozkazatel, A dát jisté pravidlo, Ne jakésy – tintidlo. 4 Ta sou všech veršovců práva! K nim z grammatyk nejde sláva! – Z nich se Grammatycy učte! To, co oni, vy poručte! Ale dětem neslíčeným, Ne pak mužům vycvičeným. Od těch to vzýt musýte, Cžemu one učíte. Zpěvák napřed verše složil, Vlastní mírou je rozmnožil; Pak slabikář dětem dal, Co od mistrů schopně vzal. Veršů jest v veršovcých původ! Věc ti ukazuje důvod, Kdo sy hloupý k poznání, Odkuď jest to vázání. 5 Ty s jakým pak smíš důvodem Veršů Cžeských ctít původem Toho, jenž jich neumí? Aniž věcy rozumí?... S hanou všech se chtějí vznesti! – Toho já nemohu snesti. Cžest svých otců zastanu! – Snad vděk za to dostanu? Nejsem rodu svého zrádce, Ani na jedinké řádce! Každá svědčí, že sem Cžech, Jenž tu zpívá ke cti všech. V. St –
6
Mé vidění.
Tam pod svatým věštců dubím,*) Kde se Umka zjevuje,**) ——— *) Věštec, vates. Věštkyně byly slovutné u naších předků, zvlášť Libuše a Klatovka. **) Umka, musa, jest živý obraz umělosti, neb rozumnosti. To jméno sem již roku 1782. v oném žertu: Něco pro Cžeskou litteratůru oznámil, když sem se ponejprv začal v Cžeských verších cvičit bez ohledu na grammatyku. Ale mé minění nebylo, aby devatero takových obrazů podle Ržeckých nápadů vymyšleno bylo. Nám jediná Umka postačuje k rozumnému vymejšlení. Prázdného básníře ani desatero Umek nenaplní. Píšili vám všecko s chutíchutí, VíteVíte, odkud mám nadchnutí. Od ní pošlo jedině, Cžeských věštců Bohyně, Jestli se jí podrobíte, Pomoc její okusýte, Zpěvem za to vám stojím, Jejž vlastensky tu strojím. Ta jediná vám scházela; Proto píseň bídně zněla. [7] Věřte, marně se nechlubím, Dubí to ujišťuje, Sešla zjevně do oudolí K štěbetnému potoku. Ona s divotvornou holí Sama dělá mu stoku. Od velebné její tváře Padla na mne zlatá záře. Oko mé se osvítilo, A teď duchy spatřil sem, Kterých jméno se třpytilo, Když je v těle nesla zem. Obstupujíc svou Bohyni, Stkvostně korunovaní, Otevřeli mně svatyni, Dávno mně milovánímilovaní. Já řka: Znám vás, ó Duchové! Vy ste k zpěvu mí vůdcové! Však oblakem já obklíčen Jako v raním soumraku, Marně toužím, tak být slíčen, Tak živého být zraku, V lítajicým rozmejšlení A hořicým vnuknutí, Tak plápolat v vyslovení S tou smělostí a chutí, 8 Jako vy, z všech dustojnější, Věncem z dubu ozdobnější.*) Vy ze živých ste pramenů V svatém dubí pívali, U památných svých kamenůkamenů, Kde ste schůzky mívali, A kde nyní oslaveným Velký svátek se světí, Láskou Umky zvelebeným Na tisýce století. Já zde u potoka sedím, Sotva tam k pramenům hledím. Tam věštění vystupuje S zhledem proníkajícým, Cytedlnějc zapaluje Zpěvem oheň majicým; Buď jako proud letí honem V nejzvučnějším hučení, Neb se vznáší tichým tonem V lahodnějším šustění. Ucho mé se divem staví, „O zajmi mne!„mne!“ srdce praví. Mámliž jazyk nehybnější K vyslovení velkosti? ——— *) Němečtí věštcy, Bardové a Škaldové, z dubu sy dělají věnce. 9 Nebo má být způsobnější Vyňat z staré slabosti? – Cžili jeho jest pokuta, Že naň věštcy nedbali, Když měl grammatycká pouta, Do nichž sou ho kovali. – Prosým vás, duchové věští, Dejte, dejtež mi návěští! Teď se dubí vyjasnilo, Cesta otevřela se, Kde věštění se zmocnilo V své vznešené okrase. Tudy v nejstkvostnějším kůru Slavně prozpěvujicým Umka vstupovala zhůru S hlasem ke mně znějicým: „Jazyk hbitý a svobodný„svobodný „NeníNení slávy té nehodný!„nehodný!“ Jako ze sna sa probuzen, Cžeské plný čerstvosti, K vyšším zpěvům sem byl puzen V čisté své horlivosti. Celá mysl rozpálená Z Umky od papršlků, By má byla vlasť chválena! Teď do všech okršlků, Novým hlasem tim hlaholí. – Snad mu zníti vlasť dovolí? 10
Otrocké následování pohanských básnířů. *)
Známť vás také, vy zpěvácy Cyzozemské rodiny! Toť vím, jacý ste mudrácy Od polední krajiny! Já půlnoční obývatel Se nemohu chýlit k vám. Vlastním okem sem spytatel, Jež, jak patřím, zdravé mám. Nechť za vámi ti šmatlají, Kteříž letět nemohou, A po kráse jen hmatají, Pro svou píseň ubohou. Já se cýtím v své bytnosti A mateřským vnuknutím, Plný Otců svých hodnosti S nejvnitřnějším pohnutím. ——— *) To napomenutí není zbytečné, aby mnozý zpěvácy nářek Denysův v třetí vlastenské písni jeho k ponaučení svému povážili. Nahlídněte tam do zbírky, Jak nechutné sou vytírky, Jenž s Parnasu padají, Cžeské chuti nemají. Já sem radši doma zůstal! Zpěvy sem od Umky dostal! 11 Ještě Cžeši vás neznali, Radost u nich bývala. Písně u vás nehledali, Sama se jim podala. Vždycky srdce jim plesalo S zbraní, s srpem do pole. Ve svém zpěvu se kochalo Děvče y s nim pachole. Zdaliž Boha nevzývali, Otce svého chválicý? Zdaž hrdinám cti nedali Na vlasť pamatujicý? Vůně jara nepocytli V nové země slíčnosti? Darů srpna se nechytli S hlasem plným vděčnosti? Vy mne neučíte zpívat! To od matky dostal sem. Sotva začal sem se dívat, Vím, že zněla celá zem. Tam na lukách a tam v háji Zpívajicým hláholem, A tam v sadu, jako v ráji; Tam při kvasu za stolem. Hledět, cýtit, myslit mohu V celé světa prostoře. 12 A tu zpívám Pánu Bohu, Ne smyšlenesmyšlené potvoře, Okusuji velkost ctnosti A vlastenskou dustojnost; Při zármutku a radosti K písněm věcý mám hojnost. Krásná hudba, naše Cžeská, S mou se řádkou srovnává; Cžistá naše chuť nebeská, Váhy zpěvu dodává. Když se hodně veselíme V společnosti domácý, Ne! na váš zpěv nehledíme, Ržečtí, Ržímští zpěvácý! Což pak byste nám pujčili, Aby nás to těšilo? Zdáť se, že ste nás předčili; Ale to se zvětšilo. Nikda podnět nám nescházel K zpěvu srdečnějšímu, Proudem z Cžechů všech vycházel K mravu dustojnějšímu. Jak vábíte k nepravostem Svou lahodnou pověrou! Jak hovíte zlým žádostem, S pochybnostmi, s nevěrou! 13 Cžech svou píseň ctnosti světí, Ji na víře založiv. Křesťan není svůdník dětí, Mrav, nábožný, v něm jest živ! Ani vazby k verši svému Od vás nepotřebuje; Neboť lehké nohy jemu Hebký jazyk daruje. S nim buď letí, nebo kráčí S povážlivou hodností, V kroj váš nerad se obláčí, Aby nebyl v těsnosti. Ale svůj verš předc pořádá, Jak lahodně jemu zní, Jak to píseň jeho žádá, Jak se bratřím líbí s ní. Vámť nechává drahou cenu, S kterouž ste se zvěčnili. Jenom nechce trpět směnu, Byste mu zpěv prznili. Kdo za vámi slepě klusá, Omámený kulháček, Jest v své vlasti hlava kusá, Mezy Cžechy chudáček! 14 Chce sy víti věnec z bobku, Listí lípy nehodný! Já z něj nechcy ani zdrobku; Sem Cžech zcela svobodný! Kdož pak Safo potřeboval, Když sy Cžesky prozpěvoval? Kdo pak tázal se Horáce, Jak se sváže Cžeská práce? Snad nám píseň neobstojí, Když jen Cžesky se vystrojí? Smímliž na to se zeptat, Kdyby někdo chtěl reptat?
Zpěvák nadchnutý ležákem.
Ržíman nechť sy Ržeky chválí, Cžech se předc od obou vzdálí, By od Němců se učil, Tak to rozum poručil! To jen bude tomu těžší, Komu oni sou Nečeší Hodni jeho zhrdání. Budeť bídným v zpívání. 15 Poznáme ho z jeho hlasu, Že předc nebyl na Parnasu; Jenom viděl Žižkovec, Ten nemoudrý veršovec. Tam na blízku se napojil, Potom břeště harfu strojil, Aby s ní byl zpěvákem. Cžím jest nadchnut? – ležákem!
Příprava k nábožnému zpěvu.
Lípo! krásná sousedko dubu,*) Jak příjemný stín rozlíváš. Já od uštípačného zubu Raněn jdu, kde ty přebýváš. Vůní tvou obalen sedím, A s radostí k nebi hledím. Na měké trávě lehko jest mi Cžisté srdce své otvírat. To kormoutilo se bolestmi, Jako chtělby jed ho zžírat, ——— *) Dub jest stínidlo a okrasa Německého věštce; nesmíliž lípa býti Cžeského? Bobkový strom tuze voní cyzynou a neroste v našem háji. 16 Že s násylou ctnosti mé čest Od divokých zhlcena jest!*) Však není, ten můj poklad drahý! Srdce plné nevinnosti! Můj duch není ode cti nahý! Dmou se k zpěvu mé vnitřnosti! Harfo! v vůni té líbezné, Tu tě věštec k zpěvu vezme. Tuhle máš věnec z ratolesti, Kterouž lípa ti podává. Nic pak mi nezní o bolesti, Kterouž můj stav podstrkává. Y já věnec sobě svíjím, Trpkou zemskou strast pomíjím. Aj! slavík zvučně prozpěvuje K vznešenému pocytnutí! Aj! Pána svého vychvaluje, Kterýž k zpěvu dal vnuknutí! Harfo! dříve ho vyslechnem, Potom také k Pánu vzdechnem. ——— *) To sem zpíval roku 1800. 17
K Vykupiteli.
Kterak pak ti mám děkovat? Jak tě písní zvelebovat, Kryste, Pane, Bože můj? Slze kapou z očí k tobě! O cýtím se šťastným v sobě! Cýtím v srdcy pokoj tvůj! Jaké zlé se na mne zhrklo! Ve dne vůkol mne se zmrklo, Pak y soumrak byl nocý. Nouze v strašlivější hrůze Přišla k polepšení lůze, Y tys přišel s pomocý. Srdce, jenž tě věrně ctilo, V hustých tmách se vyjasnilo Zhledem do tvé věčnosti. Tu pocytlo potěšení, S nim chvátalo ke zkušení Cžeské k veršům schopnosti. Co se zdálo být nemožné, Žeby zpěvy ty nábožné, Nímiž Klopštok nadchnut jest, 18 Mohl jazyk můj vystíhnout A v nich duch můj se pozdvíhnout, To se stalo pro tvou čest. Stalo k mému utíšení V tom nejprudším pokušení. Netklo se mne zoufání, Šlo mímo mne tisýckráte, Nim já mrštil tolikráte, Zpěvem vzbuzen k doufání. Pilnějc sem se na se díval: Syliž méně, než sy býval? A co vůkol hlaholí? – – *) Proudem se hrnula žalost Pro mých záslůh neuznalost. To, ach! těžce to bolí! Nepřítele poňoukání Štvalo dále na zahnání – – Podvod nechce viděti, Co se hybe ve svědomí Při obtížném tom vědomí, Že se musý styděti! ——— *) O tom sem sy obzvláštně zpíval: Na mé pohanění pro pravdu 1800. 19 Předc má duše nestonala! Zdravé skutky vykonala Obcy v každém k prospěchu. Já nemusel utíkati! – Kohožbych se měl lekati? Mocnou znám svou utěchu. Srdce plné nevinnosti Vírou sylné, stálé v ctnosti, Se žalostem zavřelo, A pohrdlo zlým nátiskem, A nehnulo k lání piskem, Jen vnuknutím svým vřelo. Cžistě zpěv sy opáčilo, Kryste, tebou bezpečilo Svou bez strachu zmužilost, Se nedalo hrýzti smutku Povědomé svého skutku Pro obecnou užilost. Šloť po hlasu nábožnosti V té Klopštoka povážnosti, Kteráž vždycky chutnala. Tu chuť v sobě probudivši, Zpěvu jeho se chopivši Duše hodnost svou znala. 20 Stálost ji neopustila, Třebas hrubě zlost se mstila. Tak nechť ještě víc sočí! Kde jho kříže na mne padlo, Tu velím být! – Sem dívadlo! – Stojím, hledě do očí! – Však ne mrzky, ani spurně, Ne truchlivě a pošmurně. Vždy jak srdce vyhlíží, V dobrém smyslu, při všem směle, Y horlivě y vesele! Tak se k lidem vždy blíží. Jak ti za to mám děkovat? Jak tě zpěvem zvelebovat, Kryste, Pane, Bože můj? Slze kapou z očí k tobě! O, cýtím se šťastným v sobě! Cýtím v srdcy pokoj tvůj! Cžím se víc na tebe dívám, Když ti s věštcem slavně zpívám, Víc znám víry důstojnost! V té nalezám mocné líky, Za něž tobě vzdávám díky! Tys pokoje dal hojnost. 21 Ctím nejhloubějc tvou vznešenost, Jenž sy zvolil sám sníženost K zdůstojnění lidskému. KážešKážeš, by tě nasledoval, Kdo se pravdě obětoval A ouřadu Božskému. By pak se nekořil zlatu, Vyřkls: „Svět mu dá odplatu, Hanu, záští, soužení!„soužení!“ Pokud ho smrt někde mine, Lesť se spikne, on zahyne V ukrutnějším snížení. Zde tvůj věrný učedlník Má být pravdy mučedlník Zbaven cti a živnosti. Nuzný bude mříti hladem, Když pokrytec jest s pokladem Vznešen k velké hodnosti. Však stálému zaslibuješ, Jak ho někdy zvelebuješ Po skončené té psotě. DásDáš nepominutedlnou, Dáš nevyslovitedlnou Slávu v věčném životě! 22 To jej v prachu více těší, Než ho tlačí kříž nejtěžší. Pane, jeho sy pevnost! Stojí sylně a neklesá, Sa radosti plný plesá: Tam jest skutků všech zjevnost! Duše! zpívej sy srdečně! Děkuj Bohu svému vděčně, Že tě zvedl v křesťanství! Děkůj, že ti dal věštění K nejsladšímu potěšení V ukrutnějším tyranství; V tom, kde vsteká se pohanstvo Se židovstvem na křesťanstvo, Jak je vzbudil nový věk, Pošmouřený věk nevěrou, Hříchy zprzněn a pověrou, Věk po bludu hladový. Zpívej! sy osvobozena! Nejsy v smutku pohřizena. Zdařil se ti stkvostný zpěv O tvých příhod Ržíditeli, Na Golgotě Smířiteli, Lidský tě nezhubil hněv. 23 Z své strašlivé sníženosti Vystoupilas k vznešenosti, Kterouž Orel přeměřil, Jenž tě na svá přijal křidla, Na nichž mocnost tvá nestydla. Velký let svůj ti svěřil. Cžest, kteráž ti byla vzata, Ta zůstává zpěvem svatá! Pán ji hojně nahradil! Zpívajicý děkůj jemu, Jenž požehnal srdcy tvému. On ti bídu osladil! Při tom v nouzy namáhání Dal ti zdraví k dokonání Zpěvu Cžechům nového, Y odpouští ty poklesky, Kde jen slabě žvatláš Cžesky. Radůj, radůj se z něho! Jak živ budu ti děkovat, Jak živ zpěvem zvelebovat Kryste, Pane, Bože můj! Slze kapou z očí k tobě! O cýtím se šťastným v sobě! Cýtím v srdcy pokoj tvůj! 24
Potok Hadovec.*)
Byls od věků nepatrný, Hadovče potoku! V příkrých horách sy chatrný, Máš jen těsnou stoku. Páni tebou pohrdali, Míň sedlácy na tě dbali, Že sy skrovný v obšírnosti, Jen jednoho kroku. Sotva sy se mlynářovi Pod horou zalíbil, Žes mu, jako rybářovi, Málo chleba slíbil. ——— *) U Daskabátu při sylnicy blíž Holomouce jest zprostný, ale moudře položený splav na dříví, kdežto se obyčejně žádná voda nevynacházý, a ta, kterouž mímo tekoucý potůček má, zdá se být nedostatečná k tomu, aby za několik hodin mnoho tisýc sáhů dříví s hor snesla. Ten skutek moudrosti jest mého zpěvu hoden, jejž také přátelská láska roznítila. Věštcy! moudré skutky chvalte, Jen nepravost tmou zakalte! Tak se chová učitel, Svého lidu zlepšitel. 25 Y tě jméno zhanobilo, ZebyŽeby hadů plné bylo. Pocestný sy nepovšiml, Cos, když nad tebou byl. Tak se podnes mnohým stává Tvým bratřím horákům, Jimž se mocy nedostává, Té strašné měšťákům, Když skrz vaše rozvodnění Pyšná řeka břehy mění Y převracý vůkol dědin Palouky sedlákům. Tak Mezyhoř ponížený*) Ve svém břehu leží, Ještě více zavržený S hor bohatých běží. Ho sy y mlynář nevšímá, Ač běh, nežli ty, delší má, On nemůže těm být k štěstí, Kterýmž přináleží. Malá sýla s duchem velkým Moudře shromážděná, ——— *) Potok v sousedstvu na Veselském panství, po němžby se ještě lépe mohlo dříví s hor plavit, kdyby mu hospodářský rozum napomohl. 26 Jako voda s proudem mělkým V těsný břeh sehnaná Velké skutky provozuje. To zde v stoce ukazuje, Co horákům se nezdálonezdálo, Zyma rozpuštěná. Když se oblak ustydnutý Na pahrbky vrhne, A váš pramen zavinutý Tvrdým mrazem trne, Tu se vaše sýla zbírá; Potom cestu sy otvírá Pod papršlky jarními, S nichž se teplo hrne. Teď se zdvihá velká sýla, Kteréž mnohý z lidí K odlehčení svého díla Pro svůj zysk nevidí. Jenom mudrc považuje, Jak se dobré rozmnožuje, Ten tě, Hadovče, rozšafně K cýli svému klidí. Duše jeho má umění K uvážení sýly, By ji užil z tvého jmění Dále nežli míli. 27 Srdce jeho lidem přeje, Cžím se tělo k zdraví hřeje. Proto potřebuje tebe Jen na jarní chvíli. Upevnil ti lože nové, V němž se můžeš válet, Ku podivu jest takové, Že nesmíš zaháletzahálet. Sem tam pod strom buď sevřený, Neb po lukách rozprostřený. Té mistrovské stoky štěrkem Nemusýš pokálet. Toby chtěli tví sousedi, Abys v něm zahynul; Nebo hněv z nich na tě hledí, ChtěChtě, abys pominul. A proč? že sy dobrotivý, A z nich každý jest dychtivý K utlačení města s dřívím, Z něhož k nim zysk plinul. Těžká na tě vstala průba Z přívalu hrozného, V němž se zdála být záhuba Od skal lože tvého. 28 Letní oblak na tě spadl,*) Žeť vůdce tvůj hrůzou chřadl. Ale zděšen tys utíkal Do lože čistého. Štěstí z tebe k všem se valí, Jenž sou utlačeni, Ti velicý, jako malí, Souť klamem sklíčeni. TiTy klamačům jdeš do očí; Proto závist na tě sočí. Všickni pak osvobození Sou vděčně uznalí. Vyznávajíť s upřimnostíupřimností: „Petrsburk poctivý„poctivý**) „SrdceSrdce svého důstojností„důstojností „ProPro nás byl horlivý„horlivý, „AbyAby podvod zastaralý„zastaralý, „V dřívíV dříví prodej vychytralý„vychytralý „BylByl zaražen, nebo zničen„zničen „TvouTvou trvanlivostí!„trvanlivostí!“ ——— *) V prvním plavení roku 1801. **) Ján Pětrsburk Vrchní na kapitolním panství v velké Bistřicy, původce toho prospěšného splavu, syc také znamenitý zlepšitel polního hospodářství, ovčího dobytka a lesní zprávy, vůbec nezyskný zprávce lidu. 29 Hrozý bída v budoucnosti Z lesů zanedbaných. Hrozý v celé okolnosti Z paseků vybraných. Kdo odlehčí jho drahoty, By nebylo více psoty? Zdaliž vlažnost říditelů Sobě zanechaných? – Ty! buď řádným, jako vůdce, Kterýž tě spořádal, Abys nebyl někdy škůdce, Kdybys skály skládal Do krásného položení, Kteréž má být k obdržení Nejpotřebnějších užitků, Jež sy každý žádal. Jako on k své povinnosti Ržíditel ochotný A v nejčistší nezysknosti Duchem jest samotný, Tak sy krásně od něj zveden, Tak, jako ty, ani jeden Není z všech potoků horských, Třebas nejsy hřmotný. 30 Jako býval sy chudinec Od všech pohrdaný, Tak sy nyní dobrodinec Od mnohých hledaný, Bys odlehčil živobytí Při vaření a ohřití S dřívímdřívím, jež ochotně neseš Do břehu sehnaný. Budiž vůdce svého radost Skrz dlouhý jeho věk! Cžiň potřebným lidem zadost, Jenž volají mu vděk Za důstojnou tu poctivost, Kteráž krotit chce dychtivost Horských prodávačů dříví A jejich k zysku vstek. Až Mezyhoř přijde prosyt, Zapudiv odpory, Že chce s tebou dříví nosyt, Uděl mu podpory. Uč ho býti přičinlivým, Aby nebyl nedbanlivým Na pořádnost těch užitků, Kteréž nesou hory. 31
Spokojenost.
Pryč ode mne, starost černá! Buď daleko od mých prs! Cžistá radost, buď mi věrná! Máš v mém srdcy pevný tvrz. Chcy tvé užit sladkosti Dle rozkazů moudrosti. Vždy se jaro na mne směje S celou spanilostí svou. Živá krev mne v žílách hřeje, Ty k radosti hebké sou. Cžerná starost tíhni dál, Sycbych na tě přísnějc lál. Kohokoliv ty obstoupíš Mračnem své mrzutosti, Dozajista ho obloupíš. Nemá víc srdnatosti K veselosti a smíchu, Zežírá se potíchu. Bláznů vidím dost tak bídných, Bledne jim tvář hubená, Hrozný jest vzhled těch nevlídných, Duše k smíchu studená, 32 Cýle svého neznají; Neb radosti nemají. Žádná žádost mne nezmate, Bych se jí do služby dal; Nechcy míti panství zlaté, Nimž rozkoše bych hledal. V jejich patách nechycen Lehce bývám nasycen. Místo bytu stkvostnějšího Mne jen těší přátelství, A šust větru levnějšího; To mne chutně občerství; Mezy kvítky na drnu, Tu jsem jako na trůnu. Hledím na svět a oplývám Všemi jeho sladkostmi, Když vesele sobě zpívám Zhrdna všemi hořkostmi, Kteréž s prachem lítají, A mně se namítají. Bláznům nezávidím statku; Tak v tichosti rád živ jsem, 33 A necýtím toho zmatkuzmatku, Kterýmž mnohé stiská zem. Však nemusým být hojen, Neboť já jsem spokojen.
Podnět k radosti.
Proč sy dělat mám trampoty, Když mi zdraví květe? Proč jen vážit břímě psoty, Kteráž srdce hněte? Radost všude pokynuje V zemském putování, Sama věncem korunuje Také při skonání. Mámliž jako blázen hekat Při moudrém vědomí? A sám na sebe se vstekat? – Mámť dobré svědomí! Všecko zuve mne k radosti, Co stvořil náš Pán Bůh; Nepoddám se truchlivosti! Ji nechce zdravý duch. 34 Slunce ještě jasně svítí A znik polím dává, Ještě voní krásné kvítí, Strom v stínu schovává. Ještě potok libě zvučí Po louce zbarvené; Tichý vítr ještě fučí Skrz loubí schlazené. Ještě šťáva hroznů zlatých Srdce občerstvuje; Ještě přátel srdcem spiatých Hubička šťastňuje. Ještě sady hlučně znějí Od slavíka zpěvu, Ještě písně těšit smějí Bez Božího hněvu. O! krásná jest ta Boží zem A hodna radosti! – Tě užíji, dokud zde jsemjsem, Bez vší mrzutosti! 35
Štěstí milujicých.
Blaze jemu, kdo nalezá milou, Kteráž jeho sny potkává, Když ji vidí ctnostnou a spanilou, A duch s duchem se srovnává, Když se srdce vylévají, A nevině objímají. Láska boudu v stkvostný palác mění A v pustinách tančí, hraje, To nejlahodnější oblíbení V jiskrách ohně svého maje. Lehký Boží krok zvěstuje, Rozkoš nebes ukazuje. Jara jasnost dává truchlivému, Na růžový trávník stele; Mračna rozptyluje bázlivému, Posylňuje trpitele; Pozdvihuje až do nebe, Kde Bůh ukazuje sebe. Ranní věnec od ní má červenost Na květinách svých jasnější, Zastíněný lesýk má zelenost Na ratolestech světlejší, 36 Večerní zpěv sladší zněníznění, Ta života jest uměníumění. Milujicý na své lásky křidlách K lepším krajům se zdvihají, S nebe již v pozemských krátkých sydlách Zlaté rouno dostávají, Dřív než schránka zpráchnivěla, Kteráž ducha jejich kryla. O bohatství země nepečujíc Sami sobě celý svět jsou, Tvou, vládyko svetasvěta, potupujíc Pejchu, před kterouž se třesou Otrokové; jen hledějí, Kterak sobě se líbějí. Zlehka na hedbávném jara drnu Podepření u studánky Mezy kvítky, svíjíc sy korunu, Své sčítají radovánky, Ničemnosti zamítají, V kterých mrzští se kochají. Ruky tknutí, jenž skrz žíly běžíběží, A pohledu proníkání, Oheň hubičky, jenž na rtech leží Při stisknutém oddychání, 37 Kteréž z hlubin srdce vstává, Rozkoš jim Anjelskou dává. Lásky pohled, z nějž se duše dívá, A nimž Anjel se zjevuje, Pokynutí, kterýmž se usmívá Milá y se podrobuje, To milému více platí, Nežli pahrbkové zlatí. Ranního sna sladké polibení, Kterýmž srdce se rozžalo, Budí je k novému zalíbení. Ono v loktích lásky spalo; Teď celého dne radosti Odlehčují povinnosti.
Na máj.
Máj jde! mu vstříc poskakůjte, Jde k nám ve své stkvostnosti. Z darů jeho se radůjte, Kteréž nese v hojnosti. Krásu s požehnáním seje Po horách a dolinách, 38 Nový život do všech leje V polích, lesých, křovinách. Skákej děvče s pacholetem! Jak vás okrášluje Máj Libým dechem, vonným květem, Jejž mu pozůstavil ráj! Směšte píseň do šeptání Listí obnoveného, A slavíka štěbetání Láskou popuzeného. Utíkejte se zdí městských, Kteréž obaluje puch, Krásné měštky, tam do heských Zahrad, kde se čerství duch. Na své hlavy sy zbírejte Spanilejší květiny, A vesele sy zpívejte: Aj! máj nám dal noviny! Kvítí v ruce, ohrňte se A do kola skákejte, Až se květ se stromů třese! – Hubičky sy dávejte! Radost není pošetilost, Nevinná jest hubička. Bláznům nechť jest rozpustilost, Co z nich láje dušička. 39
U kolíbky děvčete.
Jak v kolíbce tiše zdřímáš, O děvče spanilé; Ještě pokoj zde sladký máš, Dítě roztomilé. Na tvých lícech teď vycházý Libá ranní záře, Při svitání svém již házý Krásná puta s tváře. Tvůj zhled kroky k tobě snadí Skrze usmívání, Kteréž zástup hejsků vnadí K tvému milování. Pak se okna otvírají, Když u okna stojíš, Oči k tobě pospíchají, Když se pro chrám strojíš. Každý chválí, jatý láskou, Ten krásnou nožičkou, Ten tvář, tento ruku heskou, Každý chce hubičku. Ty milostnější nežli máj, Když ho květ ozdobil, O děvče, svou nevinnost háj, Kteréž tvůj duch nabyl. 40
Mé smejšlení.
Cžeské ve všem upřimné, To jest celé srdce mé, Neznajicý žádné lsti Cýtí bratrů bolesti. Rádo vždycky pomáhá, V těžkostech se nezdráhá, Svých starostí neváží, Když je jiným vyráží. Od vlažných se vzdaluje, Nuzným štědře daruje, Co mu z potřeb kdy zbývá, A na vděk se nedívá. Ctnost, jenž nás blahoslaví, V prácy mne neunaví, Abych ji měl; tu žádám; Tu do duše své skládám. Chvály pro ní nelovím, Že ji mám, když jen to vím; Tak mám chvály v sobě dost; Pak na lůzy nedbám zlost, Mne netrápí neštěstí S tou nejhorší neřestí; Nad štěstím se raduji, Kteréž bratřím zvěstuji. 41 Přítel moudré jsa kázně Pravdu mluvím bez bázně; Nenávidím pokrytství, Podvod, závist, šíbalství. Když po trní jít musým, V kterémž mnoho ran zkusým, Vidím, že to Bůh chce mít, Abych tak šel, kam mám jít. Ctnosti cesta příkrá jest, Na ní každý kříž má nest. Pod nim klesna, hned vstanu, Ať se k cýli dostanu!
U hrobu přítele.*)
Teď sy vyvázl z svých těžkostí, Zbaven jsy trápení svého; Co jiskra odžhnul do vysostí, Kde nic více není zlého. A já zde bloudím teď samotný Vůkol mezy těmi hroby, Nesu zármutek v srdcy hmotný Pro stracení tvé osoby. ——— *) Šebastyána Henyše bývalého mejtného u Kopecké brány v Holomoucy. 42 Marně žížním po utěšení, Z tvých ust více mi nepline. Jen mi zůstává v rozmejšlení Tvá památka; ta nezhyne! – Jak sy měl srdce dobrotivé, Znaje skutky své důstojné. Oko duše tvé přívětivé Zřelo k pravdě, umem hojné. Jak oučinlivý, bez ouhony Život, plný čisté ctnosti! Také oukladů snesl shony Dychtič po dokonalosti. S málem spokojen nuzným dával, Ne ze zbytků, z potřeb vlastních; Blahoslavenství vyhledával V množství učiněných šťastných. Radostí málo, víc měl smutku, Vláčel život v churavosti; Ale veliký v svatém skutku Vždycky přítel nábožnosti. Tělo zde práchne ku vzkříšení, Duše u Boha přebývá. Té se nedotklo porušení; Tam, tam radostí oplývá. Tam mne můj milý očekávej, Tam u trůnu Smířitele, A v své rozkoši prosby skládej, By zjednotil nás přátele. 43
Vlastenské písně.*)
Kdo své vlasti nenávidí, Není hoden cti od lidí. Věrný, když se od ní vzdálí, Ještě hodnost její chválí. Vzdálen matce své koří A k ní vděčnou láskou hoří, Vzdálen bratry své miluje A ctnost jejich zvelebuje. Láska k vlasti každou lásku Sama v sobě zavírá. Kdo šlechetný oud jest její, Rád pro všecky umírá.umírá, Aby jim byl užitečný. Buďmež vlastní matce vděčný! V lůnu svém nás chovala, A čest Cžecha nám dala! ——— *) Všecky pod tímto nápisem následujicý písně roku 1800, když nejvíce působit měly, byly do Prahy odeslány a Jeřábkové Impressý darovány. Ale ona nimi zhrdla snad přičiněním některého bídného veršovce. Zde ať jsou k připomenutí, že se věrný Cžech s smejšlením a jednáním svých, doma pro zaopatření své vlasti co nejhorlivějc pracujicých krajanů ouplně srovnával, a že přičinění jeho zmařeno bylo. 44
Má vlast.
Zde pod krásnou lípou sedím V stínu občerstvujicým, A do světa vůkol hledím S okem vyšetřujicým. Dech od svršku libě vejevěje, Já to cýtím, že mi přeje Sladké odpočinutí; Cýtím velké vnuknutí. Chuť se k zpěvu obživuje Plná cytedlností, A mé srdce pozdvihuje Vážnou rozmyslností. List se v lípě šustem třese, Kde ratolest harfu nese, Ta od dechu ke mně zní; Smímliž pak se ozvat s ní? Nezdržím se! nejsem v stavu! Srdce písní oplývá, A ji, lípo, pod tvou hlavu Živým proudem vylývávylívá: O budiž mi pozdravena, Má vlast, v lípě představená! Tobě světím píseň svou V tichém stínu vzbuzenou! 45 Jakým tebe nazvu jmenem, Nejmilejší matko zem! V zpěvu zprostně vystrojeném Kýž k tvé chvále schopný jsem! – O budiž mi pozdravena Má vlast! v lípě představená, Kteréž pevnost tu stojí A se bouřek nebojí. Slavnou pověst máš od věků, Ty v Europy životě! Matko slovutnějších reků! Cžest má Ržímská říš pro tě; Y ti nebe požehnává, Lvovu sýlu zachovává, Když Teutoni klesají A se hubit nechají. Otec tvůj, On starobylou*) Nejednotu Teutonů Chtěl vypudit s zlatou bullou, By nebylo těch shonů, V kterých sami sebe bili, Když nesvorní se zlobili, Vládykové krvaví, Právem pěsti nepraví. ——— *) Cýsař Karel IV., král Cžeský, otec vlasti nazván. 46 Ržíš s tvou mocý rozkvětala Neporušitedlná. Tys jí nové světlo daladala,*) By nesnesytedlná Ji pověra netrýznila, A násyla v bázni bylabyla, Jenž ji chtěla podmánit. – Umíš Němce ochránit! Jméno tvé nejdražší perla Jest v Cýsařské koruněkoruně, Dvojí orel, meč a berla S tebou pevní na trůně Bezpečují tvrzy Němců Proti zbrani cyzozemců. Nejvěrnější obrana Jsy jim! krotíš tyrana! Dáváš, dáváš jim podporu Sylným synů ramenem! Když pak na tě šli v odporu K tvé žalosti spojeném, ——— *) V patnáctém století. Ale slepý nechtěl světla, Pomsta na něj se povstekla. Byloť světlo pošmurné! Všecko bylo v něm spurné! 47 Syny své sy zavolala A vítězně bojovala. Tys přemohla hrdiny, Teutonovy ty syny! Vítězuješ k zapuzení Ducha nepřátelského! A při svém osvobození Ukazuješ Cžeského! Přívětivá k cyzozemcům. Ale vždycky napřed k Němcům, Třebas na tě nevřeli, Zbraň k outokům drželi. Též přemáháš svou vhlídností Jejich nesrozumění, Nachyluješ s povolností K upřimnému minění, Jak ho všecky děti mají, Jenž v tvém lůně přebývají, A se s Němcy spojujíspojují, Y když s nimi bojují. To bývala jejich vina, Když se zpronevěřili, Žes pudila jejich syna Z tvých práv, aby spatřili, Jak bez jeho mocy stojíš, Na hrdiny v zbraň se strojíš. 48 Neboť tvojí synové Jsou rození rekové. Jsou pod vlastní udatností Jednou těžce klesali, Když domácně s nesvorností Se na sebe vstekali. Tu válkami unavení, O vlast! tobě podmáněnípodmanění, Vypudivše nesvornost Tvou spatřili výbornost. Zastínila je orlová Křídla a Lev zticha bděl, Kdyby zas různice nová A v ní hněv tě mořit chtěl. Mečů více neostřili Tví synové, by se bili, CýtícCýtíc, kterak jsou šťastní Jenom sýlou svou vlastní. Nežhne v tobě mstitedlnost Nepřátelství starého; Tvé velkosti cýtedlnost Nechce stiskat žádného. Ty hájicý jen své sydlo Cyzým přeješ dobré bydlo. Oni sou neuznalí, V záští svém zastaralí! 49 O upřimná! ho v zprostnosti, Kdo jde k tobě, miluješ. Vlídná bez ošemetnosti Věrně s každým obcuješ. Ale cyzým tůze troufáš, Svou srdečnost od nich doufáš – Vždycky ji dokázali? Snad meč na tě nevzali? Nemáš na svém celém těle Mnoho starých mozolů? Z cyzyn jsou od nepřítele, Milovníka tvých stolů. Víš, kdo vojsko vodí k tobětobě, Aby pohovilo sobě Na tvém poli bohatém, Lstivou zbraní zajatém! Však tvé děti, jako lvové, Nepřemožitedlní! Však tvé děti, hrdinové, Nepodmánitedlní! Cžeší! ti čnou sy důstojně, Když nepřítel nutí k vojně. Přísní v bitvy rozbroji A povolní k pokoji! 50 Jich neláká dobývání Cyzozemských příbytků; Zprávní ve svém obcování Ve všem mají dost zbytků, Co hrdinám postačuje, Kteréž mírnost zveličuje, Kteréž krášlí umění, Nimž se užít má jmění. Tví synové vznešenější Udatností knížata, Jako s nimi cvičenější Rytířové, Hrabata, Hlavy tvých vysokých Stavů Příklad jsou hrdinských mravů! Jsou poddaných otcové! K Cžeské slávě vůdcové! Tví důstojní mudrcové Osvícením nebeským Bratrů jsou dobrodincové S celým srdcem svým Cžeským. Není jejich mudrování V marné slova vyhloubání, Jest moudrosti cvičení K obecnému zlepšení. 51 Všude se po polích svítí Z pravdy obživujicý; Všude roste krásné kvítí Ducha občerstvujicý. Umka se na mládež směje; Že dorostá v ní naděje Vlastenského umění, Vlastenského činění! Kde se ruce zjednocují K měšťanskému nadání, Ostrovtipně to pracují, Co jest k okrášlování A k pohodlí, způsobnosti, K občerstvení, veselosti, Kteráž Cžechům domácná Díla sladí jim pracná. Tu se hudby hlas rozlíhá Z mateřského vnuknutí; Hlahol jeho ven vybíhá, By výbornou svou chutí Cyzyn srdcy byl k libosti; Ho nemůže slyšet dosti V harmonyji lahodné, Divu plné a hodné. 52 Když tvořicý moc slíčila Byt národům všelikým, Tobě sydlo poručila Složit k horám velikým, A zde čistým větrům váti, A tvým dětem bystrost dáti, Pevnost a přičinlivost, S udatností horlivost. Zde bývala smutná divost V tmavých pouštěch Bojových, Až přitáhla sem bedlivost Prvních synů Cžechových. Ta tvořila z lesů háje, A vštípila polní ráje, Krásnou školu sousedstvu, Zvelebenou v svém lidstvu. Jen života neseš množství Na svých tučných rovinách Y je zbíráš z ruky Božství Po horách a dolinách. Tu začatí pramenové Plemenití jsou proudové Živočichem šupnatým, Rozličností bohatým. 53 Šťáva reví Burgundského, Papršlkem vařená, Kape s břehu Melníckého Do tvých sudů sevřená. Tvé štěpnice se shybají Krásným plodem a vzdychají, Že je krajan zdůstojní, Až je pokoj rozhojní. Lesové tisýcyletí Drahé hutě chovají, Kde tak země zbývá z setí, V němž se Cžeší kochají. Tu se hnízdí zvěř pernatá, Sbíhá kusá a rohatá, Rozkoš střelců cvičených, Do obory sklíčených. V dolích poklad máš klenotů Stkvostnějšího způsobu, Svrchem živíš stáda skotů. Máš života zásobu K podepření dětí pilných Svých zastavatelů sylných, Jenž meč řídit umějí, Y ho v srpy měnějí. 54 Sen nemohou požívati V dlouhé spokojenosti, Co jsou zvykli vymáhati Z tvé neskrble vnitřnosti; Neboť dobývatelové, Krajin podmánitelové, Je do pole nutějí, Když obloupit je chtějí. Tolikráte jsy divadlo Pod nátiskem železným! Tvé tolikrát pole zvadlo Tvým odporem vítězným! Předce stojíš v své bytnosti Plná nové oučinnosti. Nepomáhá ti žádný, Než tvůj smysl pořádný! O vlast! jak sy pokoj žádáš, Abys rány hojila. Umce chrámy předc zakládáš, Kambys děti vodila K vyvýšení rozumnosti, K upevnění svaté ctnosti. To je krásně ozdobí, Cžeskou hodnost způsobí. 55 Matko! velké jest tvé jméno Před pyšnými národy! Ono skutky zvelebeno Slavné má cti důvody. Z něj mé harfy plyne znění K vděčné chvále a uctění, Že jsy život mně dala, A pečlivě chovala. Mdlá pak ruka v stranáchstrunách trne Z přísné opatrnosti, Že se sláva s tebe hrne Dolu k mé chatrnosti, A jako jsem tobě vděčný, Že tak nejsem dostatečný K velebení hodnému Zpěvem dokonalému. Když tě, o Vlast! zpívám tobě, Snad jsem opovážlivý; Snad předkládat mám sám sobě, Jak bych měl být bázlivý! Něníť věštce jediného, Jenžby byl do světla tvého S tou vystoupil smělostí; – Odpusť ten krok s milostí! 56 Dovol zprostný věnec víti Z ratolesti lípové, Abych mohl s nim vyjíti Mezy vňuky Cžechové A ohnivě prozpěvoval, Že jsem s nimi tě miloval Hned od první mladosti A miluji v starosti! Třebas vyšel do cyzyny, Tam povolán k činění, Co přijaté šlechtí syny Tvé skrz ctnosti učení. Dlouho zde od tebe vzdálen, – Ach! od pletich hrubě skálen! – Tebou, ó Vlast! jsem svítil, Se víc k lásce roznítil; Víc v důstojném tvém smejšlení A jednání poctivém, Bez lstivého okrášlení, K Bohu, k lidem uctivém; Víc v vlastenské upřimnosti, Kteráž věrná pravdě, ctnosti, Tomu, čí jest, čest dává, Práva nepošlapává! 57 Když milejší zpěvák tebe Bude zvelebovat vejš, Já pokorně zapřu sebe A pod lípou najdu skrejš, Kde bratrská má uznalost Uctí jeho dokonalost Y přednostem vyhoví, Y je zpěvem vysloví. Ale kýž on se neplazý V ničemnostech rozličných! Chuti Cžeské kýž nekazý V písních veršem neslíčných! Kýž na Parnas nevylítá! Tam ho Umka nepřivítá; Že příbuzná Cžechům jest, Jenom doma chce mít čest! Kýž tvůj, lípo! stín okusý, Nebo dubu svatého! Jistě zví, že být nemusý Smyslu z cyzyn vzatého. Neb mu Cžeská přirozenost Dá pocytnout svou vznešenost V spanilosti domácý. – Tu mít máme zpěvácý! 58
Umírajicý osmnácté století.
Větříčkové! tíše vějte Z bojovíšťat vlastenců. Blaze, blaze jim! volejte Sem do zbraně a věnců V svatém dubí visycých, S těmi se honosycých, Kteříž pro vlast bojovali, Ji až k smrti milovali. Strůno! nim pohrdni zcela, V němž k těm nevře uctivost, V kterých láska k vlasti vřela A hořela dychtivost K zapuzení tyranství Odbojného měšťanství, Obhájivši svého Krále, – Těm zvuč, struno! k věčné chvále! Dube nepohnutedlný Proti prudkým bouřkám stůj! Cžech nepodmánitedlný Má y v tobě obraz svůj. Stál, svou hájiv svobodu, Strašnou zahnal nehodu, Kteráž ho podrobit chtěla, Aby víc otroků měla. 59 O svobodo! zpěve sluchu, Jehož neranila zlost! Srdcy rozkoš! život duchu, Jenž má vlastní mocy dost! Od rozumu zplozená, K čisté ctnosti zřízená, Ty přemáháš slepé vášně, Když bouřejí prostopášně. O svobodo! dare drahý! Tě nám upevnila krev, Když se k nám hnal otrok nahý, Jejž zapudil s Karlem Lev! Tě zná ten syn Královský, Maje smysl otcovský, S udatnými tě zastával, By Franc, Otec, nám tě dával! Ty nejsy tam, kde tisýc hlav Pro tvou bytnost hovoří, Kde vždy padá vrchnosti stav, A kde zákon se boří; Kde panuje nemravnost A nepráví má slavnost; Kde poslouchá rozum vášně A soužení vzeje strašně. 60 K těm neřestem není sveden Tvým, svobodo! jménem Cžech. Zdráv rozumem chce, by jeden Ho zpravoval místo všech Krmných rozkazatelů, Bídy zastavatelů. Tvou důstojnost zná pod Králem, Tě sy hájí v štěstí stálém. Pro tě chce být pod zákonem K obecnému dobrému; Mu poslušnost koná honem, Otcy poddán jsa svému, Jenž zákonem zpravuje, Od vší bídy zbavuje. Vděčný rád se chápá zbraně A k své v Králi jde obraně. Tak položil jsy památku V stínu dubí svatého Hodnou vítězného svátku, S věncy krásně spiatého. Tu má oltář pověsti, Co rek umí dovesti, Když různice vůkol bouří A hrom bitvy na nich kouří, 61 Budiž vám nesmrtedlnost, Hrdinové laskaví! Srdečnější cytedlnost Vás vděčností oslaví! Vlast vám věnce uvíla, Aby ctila se sýla Synovského milování, Hrdinského vykonání! Mílo a ctné jest umírat, Zem mateřská, pro tebe! K slávě bránu sy otvírat, To, vlast! žádáš y nebe: Svou obstoupit korunu, Svého Krále na trůnu, A své bratry osvobodit A jho těžké s přátel shodit. Mílo a ctné jest dobývat, Ne kraj krví skálený, Ale pokoj, v němž přebývat Žádá sy lid vzdálený, Jako kdo jest na blízku, Na vysosti a nízku; Ctné jest, všem se obětovat, Aby mohli se radovat. 62 Věku, ty umírajicý! Zdvíhni hlavu skloněnou; Zhledni na zežírajicý Bídu od Cžech puzenou. Ona jest tvůj plod smutný, Ach! plod hrubě ukrutný! Plod nemocné rozumnosti, Kteráž nezná práva ctnosti! Zdvíhni hlavu, pravdu vyřkni: „Se nejmoudřejc chová Cžech!„Cžech!“ Do běžicých věků vzkříkni: „Kýž víc není shonů těch!„těch!“ Zhasni oheň rozbroje, Ať užíjem pokoje! Ho náš Velký Otec hledá, Že svých dětí hubit nedá. Tak s radostí tě pohřbíme V dějin připomenutí, A památku položíme Stíšenému pohnutí, Pro velebnost Královu Ctít udatnost Karlovu. Též na tomto svatém kmenu,kmenu Chválu ryjem tvému jménu. 63 Umíraje požehnává: „Jen Franc upokojí svět!„svět! „S KarlemKarlem Jemu štěstí dává„dává „NaNa budoucý řady let!„let! „OtcyOtcy budou děkovat„děkovat, „ŽeŽe chtěl děti zachovat„zachovat „OdOd nátisku ukrutného„ukrutného „Z nepříteleZ nepřítele urputného!„urputného!“ Budiž Mu nesmrtedlnost! Budiž jeho dobrotě! Nedejž Ho, Prozřetedlnost, Tlačit válkám a psotě! Jest z mocnářů Jediný (Kdož byl, nebo jest jiný?) Jenž tu oběť obětoval, Aby pokoj všem daroval. V Něm jest, v Něm Teutová věrnost Od Habsburků zděděná. Na Něj skládá se důvěrnost Ne nadarmo uctěná! Když ho v prácy lesť vidí, Za kterouž se nestydí, Mocný z Teutonského rodu, Což chce? – o Vlast! – jen tvou škodu! 64 Pokoj míti, toť jest štěstí! Ctnost jest doma ho chovat. Vně podporou být neřestí, Bratry v pouta ukovat, To ctnost není Hermanna!*) Ten rek bíje Tyrana; Pro vlast vůkol do jha tříská, Až se třese pejcha Ržímská. Kam zmizeli ste časové Teutonského jednání? – Jsou na trůnu mudrcové V nejjasnějším poznání? Jed se v srdcých nekryje? A lesť! jaký pád ryje? – Orel hledí s vejšky na ní; Letí, hájí se svou zbraní! Franc s moudrostí nevidanou Nepřátelům odpírá; S srdnatostí neslýchanou Hluk buřičů zavírá. Když ho straší odbojnýodbojný, Stojí láskou důstojný. ——— *) Hermann osvoboditel Němců u Rejna od poddanosti Ržímských podmanitelů. 65 Jsa podepřen na své děti Otec, též chce smrt viděti. Divá šla mímo něj tíše, Noční obalená tmou, Aby prchla zas tam spíše, Odkud nesla černost svou, Plná pletich nevěrných, K zahubení čiperných, Tu z pekelných skrejší vzatou, Tu krvavou, jedovatou! Jí pak se hledicý nebe, Jako, Otče! ty smálo. Mocnějc opatruje tebe, Než zlosynům se zdálo. Jdeš s věrnými do pole, Jdeš bez mstivé nevole! Jdeš všem pokoj dobývati, Učíš Krále milovati! Kterýž věk měl mírnějšího Panovníka národů? Kterýž viděl sylnějšího Proti sýle podvodů? Zbraň y podvod přemáhá, Vysost vejšek vysáhá: „Není krajin dobývatel!„dobývatel! „JestJest svých dětí zastavatel!„zastavatel!“ 66 O Ržíditelkyně světa, Jenž podpíráš lidí vlas A jim dloužíš, krátíš léta, Nech ho dětem dlouhý čas, Jozefova chovance! Nech národům ochrance! Jeho dej krásnému stromu, Dej zrůst Lothárskému domu! Co sy člověk činí zlého Vojenskými oupadyoupady, Ty zpravuješ, moc dobrého Ty vyvodíš z té vady, Kterouž on má v bytnosti, Že nakloněn jest k zlosti. Proto na tě jen hledíme, Když břemeno to trpíme. Ale můžeš ty utíšit Prudký bojujicých proud. Můžeš k radě všech přispíšit. Vyřkni milosrdný soud: „Ať hrom nezní válečný!„válečný! „LidLid nepadá statečný!„statečný! „AťAť krev drahá víc nestříká!„nestříká! „BuřičBuřič k řádům ať utíká!„utíká!“ 67 Skončiž ze všech stran vítězství O to! skončiž krvavé! A podmáňujicý peství, Skončiž ho, to nepravé! Tichý přiveď nový věk! Nech k mocnářům letět vděk Z srdce lidu zsouženého, V bídě válek sníženého! – Větříčkové! libě vějte Z vojenského divadla, A k národům všem volejte: Teď hodina vypadla Železného soužení! Syťte jejich toužení Po pořádku a pokoji! Vějte: Konec jest rozbroji! Tebe, dne nového věku S tou radostí vítáme, S kterouž zahnanému vsteku Od svých hrdin zpíváme: „Buď požehnán Francovi!„Francovi! „BuďBuď zveleben Karlovi!„Karlovi!“ Tíše svá rozprostři křidla Přez národů všechněch sydla. – 68 Větříčkové! nevějete? Jaké tícho vás drží?... Ach! na mne se nesmějete? – Tichost! hrozýš průtrží? Snad oblaků vzdálených? Snad vod krví skálených A všech břehů držitele Chce blesk hubit skrz hřmitele? – Jakáž hrůza mne obcházý? Kterak mi zrak se kalí! Srdce sylnějc ňadry házý A z nich tesknost se valí! – Kam se koliv ohlídám, Jen nehody předzvídám. Blížejí se nenadále; Ach! jdou zas k nám dál a dále! Již ve svršcých dub se třese; Západ zdvihá černou noc. Vichr zvuk válečný nese, Slyším hřmíti prašnou moc: „Válka není skončená!„skončená! „BídaBída není zničená!„zničená!“ Žeť pak musým prozpěvovat, Jak Cžech bude zas bojovat. 69
Vyvolání Cžechů.*)
Cžeší! uchopme se zbraně! Francouzý se vstekají, Lva podmánit hodlají. Hrdinové! vstaňme na ně! ——— *) Ta píseň měsýce Ržíjna 1800 do Prahy z Holomouce odeslaná, od Nejvyššího Pána Purkhrabího s následujícý odpovědí přijata byla, kteréž nemohu zatajit, abych osvědčil, jak Vládykové Cžeského národu,národu též při maličkostech k obecnému užitku vykonaných smejšlejí a jednají, co ctitelové všelikerého umění. Hochwürdiger Herr! Obzwar von dem mir übermachten Aufsaße eines böhmischen Nazionalliedes zur Aufmunterung der hierländigen Vaterlandsvertbeidiger kein Gebrauch mehr gemacht werden kann, weil hierlands bereits ein solcher Gesang herausgegeben worden ist, auf welchen man sich gewöhnte: so erfreut mich besonders ihre Anhängigkeit und Liebe, welche sie dadurch für ihr Vaterland, auch entfernt von demselben haben zu erkennen gegeben. Ich danke ihnen für ihr Andenken an die böhmische Nazion, unter welche sie sich zählen und theile ihnen zu einigem Beweise meiner
70 Karel! Rek! Královské plémě! S námi chce krev prolevat. Kdožby tu chtěl prodlevat Být ochrancem matky země? Zhůru! sýlu zas ukažme, Kteráž patří jen Lvovi, Udatnému Cžechovi! Nepřátelský shon zaražme! Všickni ze slavného rodu, Malí jako Velicý Bratří Cžeší všelicý Své zapuďme vlasti škodu! ——— Erkenntlichkeit einige Exemplare des hier aufgelegten Liedes mit und wünsche, daß sie sich dabey erfreuen und neuerdings ihres Vaterlandes erinnern. Ich verbleibe mit vieler Achtung Euer Hochwürden Prag am 18. Nov. 1800.
dienstwilliger Frz. Jr. Stampach Oberstburggraf.
71 Matka volá: „být vojákem!„vojákem!“ Volá syny Knížata, A s Rytíři Hrabata A měšťany se sedlákem. Volá: „Ať království Lvovo„Lvovo „SvouSvou bytností obstojí!„obstojí!“ Se nepřátel nebojí! Bratří! cyťme matky slovo! K Bohu řídí nás důvěrnost, Že Lva miní zachovat. Budem moudře obcovat! Naplníme Králi věrnost! K šiku se zmužile stavme Na Karlova mžiknutí! Má! má Cžeské vnuknutí! S Nim nepřátel vstek udavme! Od nich svatý řád se mrví S divou prostopašností! A s nevlídnou vlažností Dřou lid, ti zprznění krví! 72 Se lstí tu svobodu kážou, Kteráž plná neřesti Lidem činí bolesti, Jež do put otrockých vážou! Je porážet jest důstojnost K obecnému pokoji! Cžinit konec rozbroji, To vymůže mečů hojnost! Zhůru! Bratří Moravane! Tu se s námi postavte! Starou věrnost připravte K bitvě! ať se pokoj stane! Y příbuzní vy Slezácý! Sem na křidlo vstupte k nám! Cžest vítězství dáme vám! Jste udatní! jste vojácý! Otec, Franc to vyhledává, Aby zničil nehody, Jenž trýznějí národy. Obět lásky všem podává. 73 Volnost jeho co nesmění Skrz pokojné jednání, To odbojné sápání Ať vlastenský meč vyplení! Pojďme Otce podporovat Děti láskou cvičené! A hrdinsky slíčené, Pojďme škůdcům odporovat! Opatrůjme svou korunu! A řízení otcovské V velebnosti Královské! Franc ať jest živ na svém trůnu! Velké jméno oslavíme Své zděděné od otců, Samých hrdin původců! Od záhuby vlast zbavíme! Rádi pro ní umíráme! Nepodmánitedlní! Nepřemožitedlní Karla! Reka! vůdce máme! 74 Reka k válkám rozšafného V mírném krve prolití! Reka v moudrém dobytí! Jde vítězství k nám od Něho!
Můj zhled na Cžeský pluk.
Jak se sylný krok rozlíhá! Jak se s Cžeských polí sbíhá Na Karlova volání! Jak udatnost z tváře hoří, Kteráž se Francovi koří Pro své vlasti zastání. Jak cýtějí svou důstojnost, Že na bujnou jdou odbojnost! Jak svou matku milují! Tu Knížata! tu měšťácy! Tu Hrabata! tu sedlácy! Se s Rytíři spojují! Tam synové umělosti Od bratrské zmužilosti Jatí k pluku se ženou! 75 Každý Cžesky sy počíná, Hrdinsky sy připomíná, Že zbujníky zaženou! Lev řve hněvem rozpáleným Proti škůdcům pokáleným Krví a nepravostmi. Orel vážně nad nim letí V tom spojeném předsevzetípředsevzetí, By mu přispěl mocnostmi. Pluk jde. Karel mžikem káže, Jak šik má jít sylné stráže Na pomezý zděšené. Staray s plukem se usmívá, Že smrt se lstí naň se dívá, Na hrdiny vznešené! Jako bouřka od východuvýchodu, Jenž v vnitřnostech nese škodu S krupobitím a bleskem, Mládež hrdin, ta výborná! K opatření vlasti svorná, Na pomezý jest Cžeském. Jako oblak březý hromem V horách leží, potom honem Letí, houká a pálí, 76 Tak pluk k bitvě odpočívá, Lvovým okem tam se dívá, Kde se ránou vychválí. Nač Frankové pracujete? Zase do Cžech harcujete? – Hrdin nepodmáníte! Chtějíť svattost své koruny, Když vy troskotáte trůny, A svět bídou raníte. Jich nestraší smrtedlnost! Majíť otců cytedlnost, A umějí umírat! Tak bojují, jako lvové! Neustupní jsou Cžechové Chtíc vlast bídě vydírat. Nevhodíte jha tyranství Své svobody a měšťanství Na krk Cžecha moudrého, On sy to jho zošklivuje, Jen svobodu svou miluje Z králování dobrého. Tu čest jménu svému staví! Oslavil ho! a oslaví Před očima Teutonů! 77 Tu památku klade sobě V nejpamatenější době Od všech vaších zákonů. Vy se na lest spoleháte A na sýlu, kterouž máte Z všeobecné loupeže? – Cžech lest hodně zavrhuje, Sýly té se nestrachuje S sýlou zbrojné mládeže! Ta zmužile vstříč vám kráčí, Jak to Karla slovo ráčíráčí, Jak Franc tomu se nadál. Bojovíště kdož obsadí? – Mírnost Cžeská to vám radí: „Jděte od pomezý dál!„dál!“ Jděte propujčeným krokem, Ať zas nemusýte skokem Přes své hrobky na blízku! – Vidíte ji, kterak vstává, A výstrahu přísnou dává, Smrt vidíte u Písku?*) ——— *) Paměti hodná porážka Francouzského vojska. 78
Cžeška.
Já jsem Cžeška modrooká, Zhledu sem bystrého, A mé srdce nemiluje, Nežli udatného! Já jsem Cžeška! tim pohrdám, Kdo vlast y mne haní. Mu nepodám ruky, kdo nás Nechce hájit s zbraní. Já jsem Cžeška! nežádám sy Jiné vlasti žádné, Byťbych mohla zvolit, kde jen Žena mužem vládne, Já jsem Cžeška! mé oko se Od toho vzdaluje, Kdo vlastenské mé volení Semnou neschvaluje. Jsyliž ty Cžech, jenž se zdraháš Smyslu býti mého? – Nejsy hoden vlasti y mne Y jména Cžeského! 79 Ty nejsy Cžech! – jsy nezdárný – Vlasti nemiluješ. S cyzým srdcem jsy jen blázen! Můj hněv zasluhuješ. Já jsem Cžeška s celým srdcem! Ono k tomu hoří, Kdo, jako já, Cžech jest a se Vlasti y mně koří. Kdo bojuje pro vlast a mne, Tomu ho celé dám! – O vlast! štěstí dokonalé Dáš jistě oboum nám!
Oni a My.
Což pak ti vlast učinila, Zrádce, aby se hanila Od tvé pošetilosti? – – Pohrdání zasluhuješ, Že ji věrně nemiluješ, Syn své matky nehodný. 80 Jsouť bohatí, y jsou pyšní, V nevážnosti své přílišní Rodu cyzozemského. My, co potřebujem, máme, Cyzým řádem nezhrdáme, Jsouliž nad nás vznešeni? Loupež je obohatila, Kteráž lidských práv nectila, Ctné jest sváté právo nám. My jsme ke všem spravedliví, Oni s záštím jsou horliví Na zásluhy všech hodných. My zásluhy jejich ctíme; Ale z jejich skutků víme, Že svou cenu zvětšují. Oni vtipu jsou bystrého, A důmyslu jsou ostrého, Zdravý rozum my máme. Nejsou větrného srdce, Jenž se na všech vášních vrtce? A my nejsme vždy moudří? Vnitřně plní jsou neřádu, Jdou pro oko na parádu; Naše hodnost celá jest. Oni hledíc do vnitřností Všech umění a bytností Méně, než my, vědějí. Dávno u nás Umka byla, Se nádherně nechlubila, Ale dala užitek. 81 U nás k Bohu jest uctivost A pořádnost a poctivost, Oni tou ctí pohrdli. Chtíce býti bez pověry Uchopili se nevěry; My ctnost vírou měříme. Oni chtějí být svobodní, Ale my svobody hodní, My ji máme ouplně. Užívámeť svého práva, Moudrý řád jest naše sláva, Zbujnost jejich právo jest. Oni svůj trůn ztroskotali, Poklad vlasti rozchvátali, My trůn a vlast hájíme. Ze svých mezý vystoupili, By přátele obloupili, Kterýmž my jdem na pomoc. Své pomezý rozšiřují, Mečem, kterýmž lid sužují, A nátiskem ukrutným; My v svých mezech přebýváme, Pokoj míti sy žádáme; Ho nevěrní rušejí, Kolikráte vítězyli, Tolikrát sme zamezyli,zamezyli Svých příbytků otroctví. Jejich množství nás přemáhá, Naše ruka jim dosahá Až do srdce všech tvrzý. 82 Nechť umějí bojovati, My umíme odolati. To od dávna zkusyli. Cžeší skutky počínáme A udatně je konáme. Cžeská zem jest hrdin vlast! – Což pak tobě učinila, Zrádce, aby se hanila Od tvé pošetilosti? – Pohrdání zasluhuješ, Že své vlasti nemiluješ, Syn své matky nehodný!
Cžeští vůdcové.
Obec v pořádku zachovávat, Jest vyborné dobrodiní; Mnohým příjemný život dávat, Otec dětem tak to činí; Od vlasti zahnat zbujníky zlézlé, To jest skutek výbornější; Rád vydat život za bratry své, To jest obět nejsvětější! Tu obět konat dobrovolně A nevážit panství svého; 83 Kráčet smrti vstříc nepovolně K prosbám hlasu manželského; A svojim chuti dodávati, By zkusyli Cžeskou sýlu; Sám napřed svou vlast zastávati – Tak jde vůdce k tomu dílu. Šťastná jsy, ó vlast! že Knížata Tak důstojná v lůně chováš! Máš své Rytíře! máš Hrabata! Jichžto mečem se zachováš! Jsou vlastency! jsou hrdinové! Krev umějí obětovat. Aby tiší k nám přišli dnovédnové, V nichž bezpečně chcem obcovat. Spojení bratří na každého Milé vlasti nepřítele Ržádu se držme otcovského! Puďme jeho rušitele! Cžeší svým jménem buďme v skutku, Hrdinsky sy počínejme! S Cžeskými vůdcy každou putku Vítězujíc dokonejme! Snadby se Lev dal těm podmánit, Jenž zotročit ho hledají? Všem umí sylný se ubránit! Cžeší komu se poddají? – – 84 Stůjte měšťácy a knížata K obhájení milé vlasti! Žeňte sedlácý a hrabata Své hubiče do propasti! Nám, bratří! věčná čest zůstane, Že jsme pro vlast bojovali. Chvála v pověsti nepřestane: „Hodně Cžeší mudrovali:„mudrovali: „ZastatZastat svou vlast y Krále svého„svého, „SeSe svobodou nedát másti„másti, „ZbůjníkaZbůjníka krotit nemoudrého„nemoudrého „A k pokojiA k pokoji základ klásti!„klásti!“
Vítězství.
Naše pěst nic nevymáhá, Pokud mocný nepomáhá, Jenž svět y vlas zpravuje. V nic udatnost se rozplývá, Když vítězství nedobývá, Jenž svět y vlas zpravuje. Pro vlast marně umíráme, Toho milost když nemáme, Jenž svět y vlas zpravuje. 85 Jest vítězství dokonáno, Jest od Něho požehnáno, Jenž svět y vlas zpravuje. Teď se z práce své radujem, Za tvou pomoc ti děkujem, Zprávce světa y vlasu! Hájili jsme vlast pozemskou, Tam hledíme na nebeskou, Tu nám za ctnost daruješ! 86
Otázky z strany nového veršovství.
Grammatici certant, & adhuc sub judice lis est.
To jest Grammatyků zvyk, Že dělají hádkou křik. Soudce musý hledět vážně, A se na věc tázat snážně, By se pravda zjevila, Kteráž tajná jim byla.
[87] Ještě nemám veršů dosti Podlé Cžeské způsobnosti? Zdaž v nich není harmonye, Bez té nové prozodye, Kteráž tonem verše měří? Jsou zde chybní? medle kteří? – Jak je vážuvážu, dobře vím; Své tajemství vyjevím K veršům nesvěcenému. Dřív pak dotaz mám k němu Z velikého povykupovyku, S nimž se kutí v jazyku, Jako kohout v kypré zemi A kokrhá nade všemi Neschopnými kuřaty, Že nalezl klenoty. Uvidíme, co prospějou, Když do země se vysejou.*) ——— *) K dokonalému porozumění všech těch otázek zapotřeby jest, aby čtenář měl před očima nové veršovství v Kožíškové grammatyce: Grundsäße der böhmischen Grammatik von Franz Martin Pelzl. Prag 1795. Původce nového veršovství pocházý z Německých rodičů, byl v Uhřích narozen, v Cžechách zveden, Cžeskému jazyku při bývalých Klatovských školách vyučen, do řádu Jezovítů přijat etc. [88] §. I. §. I.
 Všickni Cžeší chybovali, Že dle tonu nezpívali? – Kdož to vyřkl: zdaž vlastenec? Cžili Uher? nebo Němec? Starých Cžechů ne? učenec? Jenž sy jazyk náš osobil, By sy všecko spíš podrobil? Zdaliž na to vy hledíte, Jenž mu proto se klaníte, Že vás hubováním předčil? – Kdož jest, jenž tak mocně svědčil, Že nejlépe zpytuje, A nejméně chybuje? – Nám se verše číst nedají, Proto že se jen zpívají? – Zdaž v tom není dokonalost, Když verš s zpěvem má srovnalost? Ptalliž se starého Pána, V školách tam Kvintyliána! Jak verš s čtením se srovnává, Co pod tonem slov schovává? Co veršovské jest umění? Co řečnícké? co mluvení? Naše verše jsou bez znění, Kteréž uchu lahodí, A v něj plnost přivodí? – Zdaž slyšeti umí lepe, Než my, kteréž přísně tepe? Zdaž sám hrubě v tom nebloudí, Že vám uši dle svých soudí? 89 Ucho máme mít vytřené? Brusem tonu tak zostřené, Kterak líbí se někomu, Jenž sám nerozumí tomu, Coby Cžechům rád poručil, Od nichž mluvit se naučil?*) Ton na první jest slabice? Jen ta vždycky zní velice? Ten jest nezkrotitedlný? V slovích nesměnitedlný? Cžeší! zdaž se neslyšíte? Nebo mluvit se učíte? Ton zdaž není k promlouvání? Teď jest k veršů svazování? Jak spytatel ten spytuje, Jenž náramně pochybuje V tom, co se má ustanovit? Smíliž důvod tak vyslovit: V kom jest chyba, zdaž v jazyku, Nebo ve veršovském zvyku? – Jak zná všecky tajnosti, – Když jazyka slabosti ——— *) Srovnej §. VI. v listu 234. kdežto subtylné ucho Cžeské za svědka svých nápadů bere, a sám sobě věří, že tajemství Cžeského veršovství vynalezl. Mámliž já mu také věřit, Bych své uměl verše měřit? Oni ví, co myslili staří! Neví, jak se mně to daří! 90 Jenom soudí podezřivě? Zdaž sám nepřemejšlí křivě, Když chyb nenalezá původ A má jen vrtkavý důvod? Jak veršovce všecky zná, Když se mu to ve tmách zdá? Roza nejhůř pobloudil? – Zdaž pak ho Cžech odsoudil? Tento? jenž z něj slabikoval, Svému vůdcy vyhuboval? Zdaž ne jako Ržekové, Svůj ton máme, Cžechové, Ržečí pohnutedlný, Ržádně směnitedlný?*) ——— *) Ton v každém jazyku nic jiného není, nežli povýšení, neb zostření jistého vokálu. To zostření (accentus acutus) se řídí přijatým obyčejem lidu. Cžeský ton, jako Ržecký a Latinský, nikdý nejde vejš, nežli na třetí slabiku od konce slova, ku příkladu: v milovat jest na i, milovati na o, zamilován na i, zamilovaný na o. Ale předposlední slabika dlouhá může ho pohltit k. p. pokání, milování, milovavše, milejší, pokouší, hledejte. Slova dvou slabik, majíli krátké vokály, musejí ho prepozycem jedné slabiky odevzdat: před domem, za lesem, od tebe, ze země, jináč: od krávy, na vůli. K vynalezení tonu nic jiného nepotřebujem, nežli pozornost na zostře- 91 Cože? všickni Grammatycý Neumělcý tak velicý Za všech časů bývali, Že jsou tonu neznali? Cože? pozdvižený hlas Má být prodloužený čas? Odkuď jest ta novotina? Proč ji přijmout má Cžeština? Rozdělujic ton od hlasu, Kterýž trvá v dýlce času, Nebo v jeho krátkosti Právem přirozenosti!*) ——— ní, neb vyvýšení hlasu při mluvení. Slezák vždycky klade ton na předposlední slabiku, jako Polák. Musýmeliž mít zjevení Pro mateřské své mluvení? Zdaž nám jiné Cžech podává, Nebo Němec podstrkává? Na to jste se neptali, Když jste se mu poddali, Křičíc: Ejhle náš spytatel! Kdož váš bude vykladatel? K tomu Cžecha mne neproste, Syc vám zrovna řeknu, co jste – *) Τόνος a χρόνος jsou dvě tak rozdílné věcy, jako řečnícké a veršovské umění. Německý ton nepohnutedlně odpočívá na kořenu slova a ve veršovství tutéž slabiku nejvíce prodlužuje. Ale v našem jazyku ton jest pohnutedlný, jak jsme svrchu viděli. 92 Z soudce, jenž nám tonem houká, Zdaliž Němec nevykouká? Když nám tonem děsý uši, Nevyzradil cyzý duši? Zdaž pak porozuměl svému, Co jazyku dal našemu? ——— Co se prodloužení tonu týče, dokonalí spytatelové jazyků, Německého, Latinského a Ržeckého ten usudek vynesli: Adelung ve svém slovníku u slova Ton píše: Der Ton ist von dem Zeitmaße, oder der Länge und Kürze der Sylben sehr weit unterschieden, obgleich beyde, selbst von Sprachlehrern häufig mit einander verwechselt werden. Pro zanedbání toho rozdílu již Erazmus takové matlače káral: Sunt quidam adeo craffi, ut non distinguant accentum a quantitate, quamvis fit longe diversa ratio: aliud est enim acutum, aliud diu tinnire, ficut aliud intendi, aliud extendi. Starší Cžeští Grammatykové tak dobře tomu rozuměli, žeť jsou se podobných hrubých chyb nedopustili. Kdo chce mistry převyšovat, Má se vždycky co strachovat, Že smích běží za patou, Aby mu byl odplatou. Cti sy dosti žák zjednává, Když se mistrům vyjednává, Aby s tim vejš vystoupil, Co z nich dostal, neb koupil. 93 Jeliž Cžeské upřimnosti Při své soudné nezhlídnosti? Proč nesoudí Doležala, Jehož moudrost mu rozžala Cžisté světlo k vidění Veršovského pídění?*) §. II. III. §. II. III.
 Necvičený vykladatel Smíliž býti rozkazatel? Ten má nám být Arystarchem, Jenž učinil se Monarchem ——— *) Původce nového veršovství v listu 234. ujišťuje, že od roku 1778. až do roku 1795, tedy sedmnácte let spytoval tajemství našeho veršovství. Na důkaz toho vypovězení měl nám aspoň sedmnácte veršů svých proukázat. V tom hlubokém rozjímání svém, kteréž y já mnohdykráte na blízku mlčenlivě pozoroval, (Rozkazovalť s velkým zvukem, V tichém smíchu já byl klukem, Že chce vědět, než ty, více, Jimž chce býti Cžeská svíce). Buď nehleděl, nebo snad dokonce nechtěl hledět na to, že Doležal, jehožto knihu s celým tytulem v Kožíškové Grammatyce N. 16. připomíná, znamenitý rozdíl dělá mezy rytmologií a metrologií. Tu jest tajnost veršů zjevná! Zdaž ta pravda není pevná? 94 S pohaněním a násylou, S myslí k věštcům nezdvořilou? Ten přijímač osob hrdý, Jenž jest k mnohým přísně tvrdý, Kteříž mu se neklanějí, Jmenem jeho nezvonějí, Že se tomu podrobili, Bez nějž Cžeší by nebyli? Jaké verše své ukázal, By pravidla svá dokázal? A co hledá v Cžeském duchu Dlé cyzýho svého sluchu? Kdy? proč verše tvrdě znějí? – Že ton jináč míti chtějí, Než veršovec ho staví? –*) Jak o tonu to praví, ——— *) Rytmické verše se nemají másti s metryckými. K oným, o kterých zde řeč jest, patří dílem řádné položení slov v celé řádce, dílem rytem, nebo rajm na koncy řádek vespolek se srovnávajícých. O rajmu jinde své myšlenky řeknu. O položení slov, na kteréž jsem v přítomných písněch obzvláštní pozorlivost vynaložil, to smím ze skušenosti jistit, že veršovec má hledět, zdaliž mu slova lehají, nebo vstávají, když je s dvěma slabikami po prstech sskandýruje. Vstávajicý slovo s poslední slabikou vystupuje zhůru, lehajicý slovo padá s ní dolu. Slova jedné slabiky pomáhájí ostatním buď k 95 Když se nechce s místa hnouti A jen s předu má lehnouti, Jako motovidlo tuhé, Jenž slabiky motá druhé? Snad, kdo slova v verších množí, Je bez tonu tak položí, Aby byla hybná k čtení A příjemná ušim k znění? Co? veršovcý došli hanby, Když začali vázat jamby? – Snad na metrum nedbali, Když jen rytmy hledali, By na koncy slovo znělo, Jak básnířům se zachtělo?*) ——— lehání, nebo k vstávání. Slovo třech slabik při začátku verše vstává, jako druhé slovo dvou slabik, kteréž po něm následuje. Slovo dvou nebo čtyr slabik při začátku verše lehá. Tvrdé znění veršů nastává, když zpěvák slova tak skládá, že brzy vstávají, brzy lehají. Stejnost jednoho neb druhého musý zachována být, aby se verš příjemně čísti dal. Tak jsem své verše skládal bez ohledu na krátkou, neb dlouhou slabiku. *) Zdá se tomu spytateli, že veršovec chtěl skládat jamby, když vstávajicý slova do své řádky položil, byv pečlivý více o rajmy, nežli o dobré položení slov. Jazyk, prý, těch jambů netrpí. Já je svrchu v některých písněch tak měnil, že z lehajicých a 96 Ten, kdo Němce následoval, Ten že slepě tak chyboval, Jak se otrok podrobuje, Když svobodně nespytuje? – Zdaž pak v Cžeské své podobě On zapírá Němce v sobě? Víliž, jak vázali Němcý? K těm nesmíme být blížencý? Kterak pak zná starobylost, Kterak její ušlechtilost ——— vstávajicých slov žádná odpornost nenastala, Viz Cžeští vůdcové, první řádka složena jest z vstávajicých, druhá z lehajicých slov. Zdaliž to dobře nezní, když vstávajicými slovy, kteráž, prý, jsou jamby, takto píšu napomenutí matky: Co se to stalo, děti? Jaké tu vůkol smetí? Loupáte hrušky všude, Jaký tu neřád bude! Já pravím: Skliďte všecko! Syc dám ti, velké děcko! Bys na památku měla, Že jsem čistotu chtěla, A tobě ji schvaluji, Kdykoliv se vzdaluji. ––– Zdaliž dojdu také hanby, Že jsem skládal tyto jamby? 97 Ve veršovské schopnosti? – Nejsou mu zde tajnosti? §. IV. V. §. IV. V.
 Jaká patří k tomu víra, Že se slovům smí dát míra, Jak se komu zalíbilo, Aby ledacosy bylo? – Jacý jsou to základové? Jsouliž hodní nápadové, Kterých bychom se chopili, S nimi předky potupili? Jaký náklad na stavení? Jaké v něm jest napravení Verše ochromělého Z mozku neumělého? Míra veršů smí se měnit? Kterak pak ji budem cenit V dlouhých slovích vrtkavou? Snad máme ctít nepravou? Jeliž on tak v verších sylný, By nám zde byl neomylný? My zde Němcy uvěříme, Že slov jináč neměříme? My nebudem víc chybovat, Když ho budem následovat? Když nám rozum tak zalepí, Nebudemliž zcela slepí? 98 §. VI. §. VI.
 K Ržekům se nesmíme blížit? – On nám ten krok smí obtížit, Jenž slabiky tonem svírá A nám k hlasům sluch vydírá, Aby se nám nezdálo, Že má sluchu sám málo K tomu vlastenskému znění, Jež cýtíme při svém čtení Verše z Rozy vzatého, Krásnou mírou spiatého? Náději měj dobrou, nezmejlíť náděje nikda. Pakli verše číst se mají, A jen čtením důkaz dají, Zdaliž v nich jest harmonye, Kterouž Cžeské ucho pije: Medle jaká jest tu svornost? Dobrou náději měj, neb nezmejlí náděje nikda. – U | – U U | – – – U U | – U U | – – Cýtíteliž tu odpornost, Kteráž se mi v čtení příčí? – Zdaž ne k čtení verše líčí? Proč teď odporuje sobě Ve veršovské té způsobě, V kteréž svázal jednu řádku, Aby byla na památku Velikého slov kroucení? On necýtí v nich nucení? – Kdo sy od něj dá třít uši, Aby jeho přijal duši 99 K spytování toho skutku Bez rozmyslu a usudku? Scházý ucha nám subtylnost, Bychom znali tu rozdílnost, Jaká tu jest v vyslovení? Cžtu verš jináč, než v mluvení? Mluvíť on k nám, jako Cžech, Zdaž předc není prázdný měch, Kterýž dělá velké větry, Že zná lépe hexametry, Nežli celý veršovců sněm? Věruli pak? – má to být v něm? Snad všetečná neomylnost Jenom haní schopných pilnost, Aby sebe zvelebila A na svrchu všude byla? §. VII. §. VII.
 Víliž pak on, co nám psal A zbraň jakou na ty vzal, Kteříž ho učili psáti? – Snad se také smíme ptáti, Jak se o Drachovským tázal, Aby chybu mu ukázal? §. VIII. §. VIII.
 Rytmy, ty jsou klinkání? Jenom dětem k pohrání? Zdaž veliké duchy všecky Hrát neslyšel? a snad děcky? Syn Teutonů! nezná Bardů? Ani rytmujicých Škaldů? 100 Snad y těmto se protivil? Syned! – ten ho nenavštivil? Bělma nesňal mu s oka?*) Jak pak slyším proroka, Že bez rytmů zpěv nebude, Nímiž nám zní vůkol všude? Když pak házý mnou pod Strejce,**) Smímliž nazvat ho zlolejce? Já, jenž nechcy mu podlízat, A velebné paty lízat? Jsemli v rytmu nejšpatnější, Jeliž umem on šťastnější, By na víru mne obrátil, Když mně často dost vymlátil, Brzy hubou, brzy pérem, A v způsobu všelikerém? – Proč vzal na mne prut veřejný? Snad že v soudu jest nestejný? Proč ten tvrdý prut sy zřízl? By mne k psaní napobízl ——— *) Denys sy žádá, aby bylo víc hádek o vyčistění, nežli o zapuzení rytmů. Viz: Lieber Syneds des Barden, Vorbericht §.XI. v poznamenání n. Co dále moudrý spytatel řeči o rytmu soudí, nalezneš v Morycovým dolejc poznamenaném spisu v listu 108–114. Vizte, kdo nás odsuzuje? A kdo vás osvobozuje? *)**) V listu 238. 101 Pro veršovské umění? Bylliž toho mínění, Abych verše zdokonalil A s nimi se naň přivalil? Nevím, mámeli to věřit, Že mne proto chtěl udeřit, Abych notně mu vyzpíval A do očí se naň díval V celé Cžeské veřejnosti, V kteréž haní bez zhlídnosti? Zdaž pak hanou mne přestrašil, Jak veršovce všecky plašil, By jen k němu utíkali A mu rozum svůj poddali? Co? chválilby rytmů zbírku?*) Pro koho pak tu vytírku? Nejsou pro něj husté ty tmy, Jak se lehce kladou rytmy? Proč pravidel neradí, Jak nám jazyk je snadí? – Mrzák! já to mám povědět, Co se od něj chcy dovědět, Protože sem nejšpatnější, A on má být nejschopnější? Nespytoval tak hluboce, Jak to činit má původce. ——— *) Vocabularium rhytmico bohemicum od roku 1614. svědčí, že naší veršovcové při skládání svých kusů více o rytmy pečovali, nežli o položení slov. Proto se jejich verše velice příčejí. 102 Aby maličkosti tyto, V kterých tajemství jest skryto, V celé Cžeské veřejnosti Spatřil jen na zevnitřnosti Tak myšlenek, jako slov? Nač má býti rytmů lov? Zdaž ne jenom grammatyka Ten um učí a logika, Ta myšlenek vybíráním, Ona slova ohybáním? Který věštec rytmy hledá? Zdaliž Umka mu jich nedá, Když panuje nad jazykem A se řídí věštců zvykem? Není rytmů na tisýce? Zdaž jich, než slov, není více, Než slov, jak jsou v kořenu? Jim neumí dát směnu, Aby každé štěbetalo, Když do rytmu se poddalo? Zná jazyka tajnosti? Není mu to v zjevnosti, Jak při velké hojnosti Se veršovec stejnosti Všude musý obávat; Jak ji musý schovávat, Když jí řádku chce dávat, Té, jenž musý nastávátnastávat, Když se skrz ní tak doptávám, Že důkazy vyhledávám? 103 Není to tajemství mělké, Kdežto množství rytmů velké Jest veršovcy tak strašlivé, Jako ušim pohoršlivé, Když se v blízkých řadách sbíhá A ho tou výstrahou stíhá, Aby chuti neurazyl A své básně nepokazyl? Rajm nemá být dokonalý? – Jak pak toho jest uznalý, Co se v konzonantích spouzý? Má veršovec, stiskán nouzý, Jenom břinkat místo znění, V němž jest uchu lahození? Neví, že jen na obrátku Směnit můžem verše řádku, Aby krásně všecko znělo, Aniž jedné vady mělo?*) Teď vy, mladí rytmířové S jeho vazbou rytířové, Hleďte, jak se s vámi loučí! Ducha svého vám poroučí! Slyšíte ho, co chce žádat? – Budeteliž verše skládat, O nichž žádný nevíte, Jaké od něj umíte? ——— *) Jistý sběh konzonantů a vokálů velikou odpornost v řádkách působí. Dobrozvučnost to žádá, aby se veršovec v tom na pozoru měl. Kdybych to měl vykládat, muselťbych mnoho listů slovy naplnit. 104 Opustíte klinkání, To dětinské břinkání, To nesnesytedlné, Nezahojitedlné?*) Učiníte jemu zadost, Aby z vás měl věčnou radost, Že jste se mu dali zmásti? Budete se před nim třásti, By vám také nevyšvíhal, Jako všecky staré stíhal? Jsteliž Cžeši tak na půli, Byjste jenom jeho vůli Při svém zpěvu splnili, Z veršů rytmy plenili? Cží jste? jeho, neb národu? Jakou máte z něj ourodu K vlastenskému způsobu? Svou znectíte osobu Svobodného zpěváka? Jsteliž ducha nuzáka? Který mudrc to zakáže, Co sy národ s chutí váže Hlasem přirozenosti, Právem starožitnosti? Kdož jest, jenž ten způsob tupí, A nám smí říct, že jsme tupí Svým vlastenským, tim svým sluchem, Jenž jest srovnán s Cžeským duchem? Kdož pak se z nás zapřete? Kdo na rytmy nevřete? ——— *) V listu 240 křičí: heillose Reimerey. 501105 A zdaž liška bez ocasu Nás přemluví mocý hlasu, Abychom se okleštili?*) My bychom se potřeštili K zpěvu veršům jinému, Rytmem neslíčenému? Zdaž Kožíšek, spolčík jeho, Se zpravoval podlé něho, By měl verše bez klinkání Ve vlastenském svém zpívání? Pokud u něj to jest znění, Kdož ho tedy z nás vyplení? §. IX. §. IX.
 Což jest nová prozodye, Jenž y v malých verších ryje Bez rozumné theorye? Paradorům všude se stkví! V jakém smyslu? kdo to z nás ví? ——— *) Kdo jen vinou svou jest kusý, Od všech lišek smích okusý, Chceli by se mu rovnaly, Své celosti neuznaly. To nám bajky povídají, Kteréž příběh ten chovají Na budoucnost k výstraze, Opakůjte to v Praze! 106
Odpověď. Sutor ne ultra crepidam!
Švec potěhem kunstu svého Ať nekálí díla mého! Spíš ho smolou ušpiní, Než ho lepším učiní. Hana v zvučném hubování Moudrým není mudrování. Svým potěhem děti měř! Muž se nedá, mně to věř! *** Ale dále zdažbych se ptal, Co žák jeho na mne bleptal Z slabikáře nového Ve všem nedůvodného?*) ——— *) Antonín Puchmajer v druhém svazku sebrání básní a zpěvů v Praze 1797. oné nové veršovství s velikou pochvalou opakuje y mne se také dotýká, jako mistr jeho, ale mých písní zajisté nečetl. Přišloť jich málo do Cžech. Kdo z vás lépe, než já, zpíval? – Zdaž jsem od vás se učíval? – Komu zpěv můj překážel? – Cží tintěrky urážel? – Když teď hanou mne mučíte, Mne, bych učil vás, nutíte, Co tu zvíte, schovejte! Ale! pokoj! mi dejte! 107 Ten právě tak umí všecko, Jako na vodítkách děcko. Ten mně může uvěřit, Že s nim nechcy se měřit. Já na Goliáše vstal, Bych mu veršem červa vzal. *** Maje moudré zkušení Veršovského učení Nezdrahám se všem povědět, Co jsou mnozý chtěli vědět: Zdaliž to veršovství nové Má uškodit cti Rozové?... Kdož ho zhaněl? – cyzozemec, Roza celý jest vlastenec! Tam zhledněte do veršovství, Jenž chce nové mít mistrovství Proti starobylosti Beze vší stydlivosti. Pozorůjte, co tam čtete, Tuším, že to tak najdete, Jak to vyobrazuji, Co dál veršem svazuji. Posadil sy na nos hejle, Pak nasadil velké brejle, Kterýmž barvy dal rozličné, Proto všecko tak neslíčné Jest před zrakem jeho mdlým, Všecko se mu zdá být zlým. Jak sy v mozku co malujem, Tak to pérem okrášlujem, 108 Někdy holou mámenicy Y z odporů lepenicy. Mnohý křeše plamen z ledu, Y chce tanec dát nedvědu; Mnohý Cžeské a, á, d, e Tak z latiny tance přede,*) Že z nich není vidět nitky, Leč jalové vtipu zbytky. Divné bývá kunstování, Když um letí jen ze zdání A rozumem nezkouší, Co jej k soudu pokouší. Tak na mušky v verších hledí, Ržka: tato tu, tam ta sedí. Jedna frňák prodloužila, Všecky dýlky nim zhltila, A teď nohy z krátka nese, Až se křivý zadek třese. Druhé všecky jsou nezdravé, V každém kroku jsou šmatlavé. Ta má nohy hrbaté, Tato drápy čápaté; Tamta zpříma skočně běží, Tato líná v půli leží; Tahle se po hřbetu válí A svou celou krásu kálí; ——— *) Viz v Kožíškové grammatyce Nro. 4.5.8. Podlé toho učení snad se nám má zdát, že naší předkové bez dotčených hlasů mluvili a jim teprv od Latiníků vyučeni byli. 109 Tamta stará nejzadnější Jest mi ze všech nejšpatnější. Nemáť hlasu jako mladé, Zadní nohy nejhůř klade. Vševědoucý vykladatel Praví: Já jsem váš spytatel, Jehož v Cžechách nebývalo, Kde bez tonu se zpívalo S starým zvukem nemotorně! To k mým ušim zní potvorně, Kteréž já mám subtylnější, Že spytatel jsem pilnější. Slunce sedmnáckrát ke mně Přišlo do zatmělé země, A tajemství osvítilo, Kteréž jim se ve mně krylo. Plný tonu velmi vroucněvroucně, By nebylo víc budoucně Ve veršovství kvičení, Muškám káže cvičení Podlé tonu nového Ze slov vynuceného. Majíť ony jisté hlasy, A je táhnou, jak za vlasy. Tu potěhem je prohání, By stkvostnější měl zpívání. Ony pak mu jen bzyčejí, Se kokrhat neučejí. Že ty hrubé mají vady, Žene všecky do posady 110 Vlastní pravidelnosti; Tu je volá k pilnosti. Nyní každá honem letí Na hromadu všech těch smetí, Kteréž tonem nashromáždil, A ty mušky sám rozdráždil Jen k horšímu bzyčeníbzyčení, V němž jest rytmů kvičení, Tak bez míry, jako jindy, – Což nastalo z této bryndy? Děti obra vidějívidějí, Se náramně divějí, Že jsou velké tajnosti V té veršovské prázdnosti. Také vzali na nos hejle, A hledějí skrze brejle, Kterak jim je nasadil, Když se s námi povadil. Tonem jeho nasycení Zdají se být v osvícení Neslýchaném, nevídaném, Kdežto staří my přestanem Být v milosti u vlastenců, To jest zdání těch učenců. Pravdy nespytajicých, Se jen podrobujicých, By sy hlavy nelámali, Kdyby důvod prohlédali. Věcem se základně učit, Toť jest se na světě mučit! 111 Umět něco z polovice, Novým líbí se velice! Pročež rádi se divějí. Oslepení nevidějí, Že veršovství to nové Veskrz naskrz jalové, Jest nápadů míšenice, Pravidýlek lepenice, Plná odporného smyslu, Větrnosti a důmyslu, Mudrlinky a novinky Z mýdla třené jen bublinky, Jenž se stkvostně nadýmají, Že větrný důvod mají. Když ve verších mušky lapal, Slov veršovských dost nadřapal, Ton Německý vykvákal, A veršovcům vykrákal, Což vy z toho uděláte? – Medle, jaké verše máte? Já opravdu s rozumem nic Vzýt nemohu z těch matenic! Chcete na mne vyřknout? – co pak? Nevidíte to na opak, Co o verších soudit máte, A jak rytmy pořádáte? Jeliž rytmů vázání Jako metrů skládání? Co děláte, nevidíte? – Se při díle necýtíte? – 112 Jak pak se to u něj daří, Co nám dali naši Staří? Onť se vůkol všech procházý, A šňupkami po nich házý Cžeské neumělosti. Tak má mnoho smělosti, Že po hlavách Cžechů bouří, Až se mnohým z kudrn kouří. Take po mém svršku švíhl; Ale jenom stín můj stíhl, Když jsem před nim se pozdvíhl K svému v zpěvích pomodlení Nevzav od něj dovolení. Toť jest u mne osmělení! Však s veršovcem zle zapásyl, Když tak mistrem se vyhlásyl. Byťby všickni velebili, Že nim osvíceni byli, A se na mne ošklebili, Jakož na zatvrzelého, A v jazyku nezběhlého (Ovšem Cžeskou hlavu mám, Jenom pravdě místo dám, Jak ji vyšetřením znám;) Byťby do všech knih byl hleděl, Kdy co který Cžech psal, věděl Ve tmách starobylosti; (Tyto jeho jsou ctnosti, Kterých cenu zvelebujem, Y se za dar poděkujem, 113 Až se od něj to dovíme, Co bez něho neumíme) Byťby zas psal grammatyku A nadělal víc povyku, Že tak moudrý a pořádný Není ze všech Starých žádný, Třebas chlouba trochu lhala, Když nectila Doležala; Byťby tunu slov nazbíral, Žilky liter všech rozvíral, A to měl na pohotově, Když mudruje v každém slově, (Jak to o něm všickni víte, Jenž pozorně s nim chodíte, Když um Adelunka svého Do jazyka tře našeho, Jakoby tam byla stejnost, Kde jest jiná obyčejnost.) Byťby sebral nový slovník, Že své chvály jest milovník, Kterouž mnozý mu zbírali, Když mu zbírku slov prodali, Nebo z lásky k vlasti dali, Aby mnohé vyčistil, Mnohé smyslem ujistil; Byťby zde měl velkou cenu, Za ní dostav tu odměnu, Že peníze rádi dáme, Jestli v knize to shledáme, Co v takové chybovalo, Jak se od něj slibovalo; 114 Byťby se mu živě zdálo, Že Cžeštiny máme málo K rozumnému usudku O vlastenském svém skutku; A on soudí všecko směle Mocným slovem zlepšitele, Ač mnohdykrát jenom štípá, Když se v dobrém skutku nípá; Byťby všickni nevěděli, Jakby verše vázat měli, Aby lehcý byli k čtení Bez drsnosti a nucení, On to trošku pozoroval A veršovcům odporoval Jako s neomylností Vymyšlených tajností( Byťbych letěl až pod Strejce, Jak mnou mrštil ten zlolejce, A byl jemu nejšpatnější, Že on chce být nejvzácnější: Předce to veršovství nové Veskrz naskrz jest jalové! Předc Rozovi patří čest, Třebas od něj zlehčen jest! Nechť Kožíšek oznamuje, Že ho Němec podmaňuje, Aby kniha se prodala, A užitky hojné dala; Nechť v pokoře otroka Bez Cžeského jest oka, 115 Kteréž vidí patrně, Jak vyhlíží chatrně Celé to veršovství nové, A že není syc takové Od východu až na západ; A k půlnocy tento nápad Nikde není k nalezení, Leč teď u nás v podezření; Nechť Cžech Němcy chválu dává, Že mu dílo podstrkává, Z nějž též chválu zas dostává; Nechť sy zjednal zlatý míšek, Y měl z toho sladký smíšek, Že zysk dostal z víry slepé; Nechť mne opět někdo tepe, A pohaní ještě lépe, By dokázal svou umělost A potrestal na mně smělost, Že se zpírám těmto sloupům! A posmívám mnohým troupům, Kteříž se oslepit dali, Aby také čest zýskali; Nechť se za nim stádo hrne, Jemuž tonem noha trne; Nechť Homera Nejedlý, Tim veršovstvím posedlý, Trhá, řeže a kulatí, Až se celý Ržek z něj tratí; Nechť se dělá víc povyku, Že teď Něco jest v jazyku! (Jest kostnice jakásy. 116 Jest bez chuti a krásy!) Nechť Novácý na mne nevřou A básnířů sněm otevřou, Kdežtoby mne zkaceřili, Že víc, nežli já, věřili; Nechť se na mne sběhnou děti A házejí po mně smeti Básnířského žvachtání, Rytmířského kochtání. Já se předce vyminul, Že Cžech ve mně nezhynul! Cžech, jenž spíše věc spytuje, Než svůj rozum podrobuje Slovu vypovězenému A povykem schválenému; Vůdce slepý vede slepé; Já svým zrakem vidím lépe. Bratří! já nepůjdu s vámi, Bych nevpadl do té jámy Plné nesmyslností. Toby byly třesky plesky, Co mi tak zní krásně Cžesky?
Bajka hystorycká.
Nářek jest na Mahomeda, Že jen pro svou čest nedvěda Mnohým na nos zavěsyl, A svět celý poděsyl. 117 Všude s nejostřejším mečem Dal důkladnost všem svým řečem, Že má Boží zjevení O nebeském umění. O tom divu mnoho křičel; Na něj, kdo nevěřil, syčel, Jakož zatvrzelého, Rozsekal ho celého. Ač od Boha být se pravil, Předc nemocných neuzdravil; Nedal světla slepému, Ani kroku chromému. S tim zákonem, kterýž slepil, Nevědomé tak oslepil, Že být chtějí moudřejší, A jsou hanou štědřejší. Pyšní na své obřezání, Nimž světějí své poznání, Celým mužem zhrdají, A kleštěnce chovají. Tim se jejich panství váží, Do otroctví že poráží,poráží Země obývatele,obývatele Mocý podmanitele. Kdo se nechce jim podrobit, Umějí se na něj zlobit Neuhasytedlně A nesnesytedlně. 118 Jak to činí duch otroka, Vychvalují tak proroka, Jim, prý, s nebe daného, Toho znají samého. Ten, prý, pravdy jest spytatel, Všech tajností vykladatel! To z nich mluví pitomost A zatmělá vědomost. Majíť všickni holé hlavy, Na zdvořilé nejdou mravy. To nejradši zpívají, Co z loupeže mívají. Ta jest jejich přirozenost, Ta zásluha a vznešenost. Tak je prorok omámil, Když se s mečem oznámil. Svou opatřme zem kordonem, By nestíhli svým nás tonem! – Budemli se potýkat, – Kdo z nás bude utíkat?
Můj oumysl.
Proč pak rozlobení Po mně tak očima točíte? Proč hladové máte v tom zalíbení, Když na mne v soukromnosti sočíte? 119 Že se týkám vaší nevědomosti! Jáť jsem bez zlosti. Já se s vámi potkávám Nenadále, A jdu svou cestou dále, Kam mne vede; na to pozor dávám! Kde, kdo, co jste? o to nepečuji; Pravdy nezlehčuji. Vás napomínám Skrz příklady a pravidla; Syc ničehož nepočínám, V čemby láska ve mně byla ustydla. Což vám prospěje zlost? Já svou cestou kráčet budu. Nedbám na ošklebení, Jehož jsem spatřil víc než dost. Ale pokud jsem bez bludu, Mám nejsladší zalíbení V tom, že snad se napravíte, Když vidíte, Kterak obhájené pravdě se daří. Kýž se mezy vámi nezmaří! Bylo dosti dlouhé stonání Ode dnů nepamětných Při vázání Všech naších Cžeských veršů štěbetných. Slyšeliť jsme hany dost! Jest čas! svou ukroťte zlost! 120
K Umce.
Já Cžech pevně v tebe doufal, Umko, že to dovedu, O čemž mnohý bludně zoufal V časých s zadu y s předu Až do této přítomnosti, Kde jsy na mne dar milosti Přívětivě vylila, Bych spořádal své zpívání Bez těžkého namáhání. Tys mi všude svítila. Proběhl jsem tu strašlivou Cestu v krajích veršovských, Ty jsy mysl mou tesklivou Pro znik kusů mistrovských Dobrotivě ukojila. Svou moc s vtipem jsy spojila K velké rozmanitosti Díla v verších všelikého, Jak z jazyka jde Cžeského, Tys obživla mocnosti! Y já tomu se nenadál, Co z jazyka můžem mít. S tebou kráčel jsem dál a dál, Sycbych nebyl mohl jít 121 Ve tmách všech veršovských skrejší. Hory přešel jsem příkrejší A neustál v dolinách. S tebou sýlu mám y světlo; Kam jsy zhledla, všecko květlo V spanilejších rovinách. Ale promiň mé pokleskypoklesky, Kde jsem nohu vyšinul. Chtěl jsem veršem jíti hesky, By v něm jazyk nehynul. Nezhrdneš nim, jsem bezpečný; Můj um za to ti jest vděčný, Jejž mám také od tebe. Ho své mocy nepřičítám; Svémyslnost já zamítám, Podrobuji ti sebe! Víš, jak smejšlím, vše srdečně, Co vlastenská harfa zní. Tim čistější hlas ti vděčně Bude vycházeti z ní. O mých bratřích též to doufám; Cžeši, jako já necoufám, Budou tebe věrně ctít Vděční, žes je milovala, Darem, jejž jsy mně podala. Vždy tvou chválu budou chtít. 122 Pomáhalas na Moravě Pilnějšímu Cžechovi V tom, co doma nebyl v stavě. Snad staršímu bratrovi,bratrovi Příklad v mladším ukazuješ? Jistě oba je miluješ, By ti slavně zpívali. Budouť oba toho pilní, Kterak jsou rozdílně sylní, Jak od dávna bývali, Zmizýť v nich nedbánlivost Na své dokonalosti. Ty roznítíš v nich bedlivost O jazyka přednosti, Jež jim přirozenost dává A tvá milost zachovává. Okrášlejí nim sebe, A v bratrském milování Spořádají své zpívání, By chválili nim tebe. Všem odpouštíš neuznalost V dlouhém zapomenutí. Měliť rány své zsynalost, Jenž dusyla vnuknutí Srdce k tobě vzbuzeného. 123 Ta prznila sýlu jeho A zplodila slepotu, V kteréž rostlo protivenství. Sneslť rozum příkořenství A s násylou mrákotu. Teprv duše zas okřála V pořádnější svobodě, Když se prve tůze bála V obecnější nehodě. Že tvé světlo jasnějc svítí, Cžech s Moravcem se zas cýtí K kroku vznešenějšímu, Oba v světle tvém vidějí, Jak se pevně zjednotějí K skutku výbornějšímu. Dalas příklad vznešenosti U Teutonů sousedů; Ukázalas nám přednosti Nezděděné od dědů Vlastenského pokolení. Předčili jsou nás v umění, A tvou mocý budějí, Bychom také k skutkům vstali A důkazy umu dali, Po němž Cžeši dychtějí. 124 Pozorujíť, jak těžkosti Jsem v jazyku přemáhal. Tu ho znají v spanilosti A jak jsem v něm dosáhal, Co se tajné všem být zdálo. – Tvou pomocý se to dálodálo, Že se starý zjevil duch. Ty ho, Umko, osvěcuješ, Ty ho sylně podporuješ, Aby od něj byl ctěn Bůh. Na tvé velké poručení Zpěvem k Pánu letěl jsem.*) Rozhlašoval naučení, Jež dostala od něj zem, Má píseň mu posvěcená, Pravdou s nebe osvícená Má od tebe pohnutí; Neb ty ducha pozdvihuješ, Cžisté srdce zapaluješ K Bohu v verších svou chutí. ——— *) Vyrozumívám čtyry sta duchovních písní, kterýmiž se náboženství do srdce vštěpuje. Ty svým časem budou vytištěny. Cžástka z nich již na světle jest: Písně na slavnost Těla Krystového, pak o celém umučení v posledních dnech života jeho a o vzkříšení, víře a důvěrnosti, v Holomoucy 1799. 125 V tom sy moudrost tvá libuje, O Královno umění! Cžech s Moravcem přislibuje, Splnit to tvé mínění. Oslavějí Tvorce tvého, A Původce ducha svého. Ty je umem zdůstojníš. Tak své milé korunuješ! Věštcům radost připravuješ( Ty jim slávu rozhojníš.
Slabý manžel.
Chodívám domu vždy unaven Od výdělku konaného, Nebývá pokrm mně připraven Z platu krví zjednaného. Lenoška žena jen běhává V městě s klepnou svou po tulkáchtulkách. Snad sy kalána vyhledává? – Ach! nic nemám víc v škatulkách. Co jsem shromáždil trpkou prácý, To již dávno vylítalo; Nemohu vyjít s chleba lácý, Jak dál? – Srdce! cos dělalo? Muži! jak máš s ní nakládati? Nechceť sama rozumu mít, 126 Mámliž ji kýjem potírati? – Cžert se může s tim ďáblem bít! Starého z ní víc nevyženu, Zle se bude na mne vstekat, Nemocnou jistě spatřím ženu S zdravým tělem v loži hekat. Nic více nedám do škatulky; Ale schovám to v hospodě; Lenoška ať sy jde na tulky, Pánem budu já v svobodě.
Sen světáka.
Budu vám povídat, co se mi zdálo, Nebyl jsem opilý, spal jsem jen málo; Neboť jsem v srdcy svém cýtil těžkosti, Se nemoha zbavit hořké žalosti. Ležel jsem na srdcy hrozně strápeném S hlavou podepřenou s timto ramenem. Přišla má Nanynka, za ruku vzala, Ržkouc: Jáť mám tě ráda! hubičku dala. Já se ze sna schopiv objal Nanynku. Nastojte! co jsem měl? – v ruce peřinku! Běda mně! v zármutku co sy počít mám? Na věky nešťastný, že to děvče znám! Ono mne y ve snách stále sužuje, Hubičkou mne klame; jen ji slibuje. Nedala, věřte mi, ani jedinkou. Co ji znám, zhrdá mnou pyšná chudinkou. 127 Mé srdce omdlévá, k ní celé hoří. Jen ji chce, žádné se věrnějc nekoří. Výborná spanilost jiných neláká; Předc od mé hubičky Nanynka skáká. Snad mi učaroval tajný nepřítel? O! kdybych ho věděl, bylbych mu mstitel!
Nemocný básníř.
Co? ty že píješ z Aganyppe? – Nežvi!*) Cžíše ti žádný nepodal s svrchu, Y nežhne ti tvář jejim ohněm; Jsy mdlý! jsy bledý až strach! jsy! Nevíš, že máš zymnicy čtvrtodenní? Radši se vyznej, jak jsy se napil Tam z kalného prudu při pyšném Tyberském zábřezý! Snad ne?**) O! jak se třeseš nemocý! Svírání Zrazuje velký neduhu neřád V tvém životě, dech se ti krátí, Nemůže kroku postačit. ——— *) Aganyppe od Ržeckých básnířů jest umělosti posvěcená studánka. **) Ržím léží blíž řeky Tyber. 128 Dej pak sy říct přítele radu věrnou, Aby sy došel pevného zdraví, K užitku byl svojim milým, dejž! Povím ti líky, pozorůj! Z čerstvosti pí Fialy! – ty ji neznáš? –*) Stále zdraví jsou pívali z těch vod Živých v chladu palmy a cedru Syonky dítky! – Slyš! buď zdráv!
Prosba k Umce o Cžeský Hexametr.
Umko! milenko, připusť, bych tajnost Cžeského verše, Jenžto se šestinohý v novém způsobu vyskytl Němcům, Bázlivě skoumati směl. Pomáhejž mně Velikomocná! Náději mám dobrou, nezmejlíť náděje k tobě! Neb sy mi v těžkostech obšírného přispěla díla. ——— *) Fiala jest vždycky plná, nestížitedlná, od přirozenosti slíčená studně, neb malé okrouhlé jezero pod Líbánskými horami, z něhož se sylným, napřed pod zemí běžícým, potom u bývalé Cezáreje Filippovu vycházejicým pramenem prejští řeka Jordán v svaté zemi. 129 Od tebe mám schopnost k tomu lehkému prozpěvování, Jenžto se vznáší tam, kde nespytatedlně se sláva Boží Anjelským kůrům vždy ukazuje; kdežto Nestíhlou mám věčně radost sy vymáhati chválou Otce nebeského, jejž velebím v Synu na zemi vděčně. O dejž poznání! zdaž Cžechové zpívati smíme Veršem tim stkvostnějším schopu RžeckéhoRžeckého, jimž sy ho zvučný Podala; jejž také tví Němcý, od Ržeckého smyslu Nadchnuti jsouc, s ctí velmi slovutného národu v písních, Víš, tam k půlnocy, kde tvůj syn se korunuje, Klopštok, Teď k nejslavnějším velikostem vyvolili. Snad zde Nám také příkladem svým, jako v každé dokonalé prácy Jsou předchůdcové pilnější? O dejž mi to znáti! Když oni svým tvrdším, než náš jest, v jazyku spíš ho Moudře užívali; v následcých snad nám také dáš ho? O dejž, ať začatá předků dokoná se ta práce, 130 Až probudíš buď Klopštoky, neboli Cžeské Homery, Jestliže jich nedusý šplechtáním těžce Nejedlý. Nechcy smělejším být v prosbách. To sy jedině ještě Žádám: Prosby ty odporník ať Cžesky posoudí, Ne s vlastní chválou bez skutků, s důtkami, záštím, Pak schopností všech nádherným osobováním; Ne tak, jak to dělá jen bídného rozumu vtípek. Nač uštípačnost, nač spurné to jest pohrdání? Nač to nadýmání v tvém obchodu, Umko milejší, Nimžto se Cžech má dáti pořád jen hmoždit a trápit? Kdo tebe ctí, těmi škváry nemá zakaleného smyslu. Kážeš být moudrým a povolným, zásluhy chválíš, Žádného nermoutíš, když pilný písně sy skládá Neviné, s čistější žádostí pro milé bratry. O dobrá! v svém panství slepého otroka nechceš. Ráda pořádnou všem v zpívání svobodu dáváš. 131 Tak já s doufáním toho verše chcy pravdu vypátrat. Tak to tu začato jest s prosbou bez náhlého soudu.*) Snad se to teď srovná, co cyzým bylo zmateno tonem, K nám nuceným s potupou všech předků, jich a potomků Ujmi se nás proti žehrání, proti násyle pejchy! Zhaněni velice sme bez příčiny od cyzozemce, Jejž Cžeská svým žvachtáním vycvíčila chůva. Sotva mu pevnější zmužilá brada nesla frňousy, Když ho z Lojolové kázně vyhostila sýla Papežská; Vstoupila v něj spurnost k odbojnému odporování Všem mistrům a jejich žákům, všem z Cžeského rodu, Všem moudřejším než on jest, mezy něž se počítá. ——— *) Začal jsem to podlé pouhé cytedlnosti spíšespíše, než sem pravidla vyskoumal, podlé kterých se ten verš skládati má. K tomu bylo potřebné spytování našeho jazyka. To jsem pozdějc učinil, spatřiv kde jsem chybil. Ale já ty chyby zde nechávám stát k výstraze, kteráž také slouží k naučení. 132 Máť velkou, mluvením take, od Cžecha podobu s krásou, Jenžto mu příjemná se musý dle potřeby stavět, Jakby co nejlépe nám rovným sebe býti ukázal. Přáli mu všickni tu čest, ti s kterými se spurně zapásyl, (Nejsme Cžeši nevhlídní, zdvořile každého ctíme, Kdo se chce k nám připlichtit a nám mocnosti přidávat.) Protože ví, jak dávno sy bydlela s námi, Milenko! Ví to y poslouchá, jak jsou sy zpívali věštcy; Předce mu pak scházý cyt, též chuť naše mateřská. S tou nemocý vtipnost, jalová mudrlinka, nevyzví Tajností veršů, které skrýváš, Umko, ve vazbě. Neschopný, ale předc vtipný, bude násylu spínat, Jak toho jindy zdravý nečiní rozum, jejž ty zahříváš. Já nejšpatnější jemu jsem mezy všemi zpěváky, Rytmířským veršů složením, zvučicým jemu děcky. 133 On pak má nejvroucnější svých koktače veršů, Sápajicý se na nás s divokým křikem od něho pošlýmpošlým. Ach! snad národu jsou se zalíbili jen hubováním? Zdažby mateřská chuť teď docela zhynula, Umko? Zde pomoc tvá jest potřebná, když spytuji pravdu Tak přijatou, jak zvučnost krásného jazyka žádá, S nížto se z ust Cžeských uchu čistějšímu poroučí. On se tu nám s mužskou myslí proukazuje v světle Cžeského zpívání tak hebký, v vazbě lehoučké. Volně běží a hnutím svým veršů nechce zarážet, Nechť plyne, nechť se prudí, nechť lítá, nebo se vznáší, Nechť šeptá, šromotí, neb šustí, dle chuti věštců S vyslovením znějicých bytností přirozenosti. Tak skoumám ho a tak se mi dává k těmto tu řádkům. Snad pak nebloudím? – Ať nesvedu mládeže vlasti, 134 Jenž se ti zvučnějším v nevinnosti chce líbiti veršem, Tam ho hledá, ho nutí; zde snad jest srovnale slíčen? Jestli to tak, jak zdá se mi, žes mi ho svěřila, Umko, V těch prosbách: Cžech má poslední důvody k víře, Jakby mu zpěv znít směl v chuti Ržecké a v příkladu Němců. Tys mi to vnukla, a tys to ukázala v tonu domácým, V krátkostech, dýlkách, v skládání bez namáhání. Vděk ti, Milenko! přidej vlastencům k pravdě pozornost! Ať se jim víc nezdá, že se žádný blížiti nesmí K Ržeckému zpívání s nemotorným jazyka tonem! Ať jeho zvuk mužský a měký z rozprávky pocytnou, Pak hledějí, co a jak harmonuje k verši a písněm! Zpívajicý když hodně Cžeši tyto řádky mé vyřknou, Hebkost rozvazujíc: ó dejž, aby poznali můj cýl! Dobrota tvá, mně stále milá, bude k ochraně sloužit 135 Jazyka, v němž cvičenější Cžechové slyšeti dychtíc Zvučnost slavnější toho verše výborného k skutkům Důstojným, také mohliby veliké hrdiny hodně Chválit a čest slušnou ti vydávati v prozpěvování. Však nechcešli cti mít v té vazbě při zdařilém Cžeském Vyslovení, že se vesti nedá brzy od zvyku svého: Dejž Cžechu poznání, by sy rozvinul rytmy milejší, Jak také jsem v rozmanité kráse je od tebe dostal, Tak vlastence libým zpíváním k dobrému zváděl. Umko! milostí svou mým přispěj v jazyku bratřím! Víš, že ti Cžech hodný, až na věky zustane věrným!
Mé předsevzetí.
Smímli pak verš dát, co nový zpěváček? Snad tu mou píseň vyvoláte k smíchu, Jak sy zas troufám něco dát za příklad Slabého dosti? 136 Zprostně častokrát slova svá sy váži, V Ržeckém zpívání obyčejně nejsem. Vaše mne bystrost v bludu může stíhat, Nimž se tu mejlím! Však mi doufání dovolíte míti; Vždyť jste náchylní k zpěvu v každé míře. Snad se vám líbí v letu jen lehoučkém, V okrase Cžeské? Někdy svým básníř zpěvem skály lámal, VábilVábil, kam jen chtěl, řeky v proudu stavěl, Týgry svou hudbou v zuřivosti sklíčil, Lvy dravé stíšil. Teďby má píseň měla býti slabší? Smíchby Cžechů mých tu nemohla zmenšit? Tak sy svým chechtům zcela pusťte uzdu! Ody sy složte! Ody bez veršů, nemotorné s tonem! Jen se pyšnější jalovými rytmi Chlubte v klinkání! slova lepte nužně! Ody sy složte! Já se navrátím k spanilosti zprostné V rytmu přímějším a lehoučké písni, Jenž se mi líbí. Komu oda zní víc, Nechť sy ji zpívá! Může být stkvostný mezy námi vůdce, Ten množí velkou jména svého slávu, Z lásky Cžech schopným neomylně vděčnost Dá za to dílo. 137 Mistra v svých rytmích budu ctít důvěrně, Vyzvu schopnější k jeho chvále bratry, Poctu stkvostnější tomu s věncy, Cžeši! Velkému dáme! Medle, jeliž nucený Verš od Safo pujčený, Jak ho Cžeský hlas skusuje? Snad se v čtení protivuje? A snadby se zpívat nedal? – Každou ctnost jsem na něm shledal, Leč pak bych byl pitomý, Slepý, hluchý a chromý. Cžeskýma vznáším křidlama své jménojméno, Cýtím budoucnost divného povyku, Že s verši jsem bratřím novější, Jak to nebývalo ještě nikda. Nad spurné záští zhůru sy vstupuji S Cžeskou smělostí v důvodu umělém, Jejž Umka přízní svou podává Každému pilnému věštcy svému. Všetýčka zlehčí sám sebe zhaněním Lepšího v verších, nežli ho pomluvil. Letím, že mne nestíhne ránou Potěhu, pilného mne zpěváka. 138 Letím svobodnějc do věku vděčného. Dávám potomkům příklady zkoušené, Kterými schopnějších navádím K schopu svobodnému přez překážky. Vidíte bílou, jenž byla zčerněna S verpánku špínou, labati nevinnost! Cžistá se vznáší k své radosti, Vítězytedlně sy slávu zýská. Jasnost sluneční více ji zbílila, Než smích; a nešvár pomluvy zničuje. Jest v světle bez pošmurné špíny Velkého tupiče, jenž ji soudil. Její libý zpěv z jazyka Cžeského Sylnějc proníkáproníká, než se to doufalo Od všech pověrkářů, že líní Nedbali jazyka sýlu zkoušet. Divadlo první bez vady nechť není; Šťastnějc potomkům dílo se povede. Vysáhne k nejvyšší výsosti, Potěhem kdo se nedá uvázat. Líbí se věštcům zůstati otroky? – Švec ať jim dává pravidla kopytem A záda mocnářstvím potírá, Když nemotorně budou švy píchat. 139
Má čest.
O mí roztomilí Cžechové! chválo má! Vy původcové svých hrdin a dědiců Království v zemi té, kdejste zaháněli Zbraň Němců zmužilých, v krajině Bojové K budoucnosti dětí trůn sy zakládajíc! Jsouť sylní, hledajíc lesku rytířského Udatným cvičením pochvalu vznešenou. Svých bratrů v odění zastavatelové. Největší po polích díl v kraji obcuje S rukou k prácy hbitou chléb vydělávaje S radostí, by se všem vedlo co nejlépe. Jiná částka se z nás vybrala k kupčení, Domácým a cyzým oslazujíc život Zbožím, jenž vede zysk buď k ruce, neb z ruky. Ržemeslám květe moc skrz jiné slíčené K pohodlí s spanilým okrasy důvodem. Cžeská Umka ze všech jádro sy vybrala; Schopnější v dějinách k dobrému mudrují, Co jak jest, spytujíc v spolku vyvoleném. V světějším také jsou řádu ctitelové Boží, pravdu a ctnost vlasti vysývajíc. Lvové jsou oni, jsou podpora všelicý! Jsou sjednoceni vám, Teutoni, k výstraze, Když náhlou pudějí nehodu oupadů. Jak jsou zvelčeni! jak v jednotě strašliví Zbujníkům hladovým v západu bouřicým, Až k nám harcujicým! Jak se zvelebili Vňukům svým k cvičení Cžeského hrdiny! 140 O jak blaze mi jest, být z rodu slavného! Rád z věštců jediný bratry vychvaluji Tou písní zdařilou Umky pokývnutím. S láskou laskavé z ní důkazy přijmete, Láskou sjednocení na věky držme se! Štěstí zůstane nám nesměnitedlné. Kdo chce zpívat elegie, Nechť sy ty dva verše víje, Jenž nestejné nohy mají. Také dobře nám padají. Nemám chuti k bědování, Jiné zkusým teď zpívání, K němuž mne dohání chuť, Tam mým zprávcem vždycky buď. Jenom v tom jest učenost, Kdo má věcý zkušenost. Komu scházý cvičení, Není schopný k učení. Jen tlučhuba se honosý, Že v své hlavě divy nosý; Pak na jevo přicházý, Že y mozek mu scházý. 141 Jdu s jazykem na zkušenou, Bych měl odu nenucenou, Jak bez rytmu se svazuje, Jak ji Němec ukazuje, Y jak se nám líbí skládat, Slova tak, neb tak pořádat Dlé pravidel harmonye, Kteráž všecky verše víje. Mistrů, Bardů následuji, Vaší libost sy slibuji.
Karlův pluk.*)
Nepřítel jde! a bitva s nim! Pojďme pro vítězství! Nás nejlepší vůdce vede! S ostrým pojďme krokem! ——— *) Původní míra všech v lidské řeči se vynacházejicých verších jest tato – U | U –. Z ní pocházejí všechny ostatní metry. Zdáli se původcy nového veršovství, že jsem obzvláštně tuto píseň podlé žádosti jeho složil (S. 246.) musým se vyznat, že poetycký rhytmus, jenž k dobrozvučnosti potřebný jest, od poetyckého metrum rozdělen být musý, nechcemli se v usudcých másti. Snad mi porozuměl, víli, že u nás metrum a rytmus nerozlučné jsou. 142 Teď neváží své nemoce, Že chce vlast zastávat. Vděk Karlovi! blaze pluku V tom železném poli! Zhled jeho žhne cti žádostí, Vlasti být ochráncem! Srdce naše při něm hoří Pro zem, naší matku! Sylně s tebou rozptýlíme, O Královský Synu! Zbraň nepřátel s kostmi jejich Přez pomezý Cžeské! Vítáme tě, ty smrt pro vlast! Pakli hlava sklesne Krásně skrvácená v ctnosti, S chválou umřem pro vlast! Když se pole nám otevře Plné těch pobitých, Kteříž nás podmánit chtějí, Pro vlast zvítězýme! 143 Pak s vysokým půjdem krokem Přez ty umrliny; Budem vejskat: „Blaze vlasti!„vlasti! „VděkVděk budiž Karlovi!„Karlovi!“ Staray s námi se raduje,raduje V Uherské vážnosti. My s hrdinou se radujem, Že nám svůj život dal! Hájí s námi matku milou! Ona plesá s námi: „Franc ať jest živ na svém trůnu!„trůnu!“ Pro vlast zvítězýme! Půjdou nám vstříc obhájení, Matky a otcové; S nimi budou nás velebit Ženy a milenky. Zavzní nám zpěv: „Aj berou se„se „HrdinovéHrdinové Cžeští!„Cžeští! „ŠliŠli ochotně v nejhorší boj„boj, „AbyAby vlast hájili!„hájili!“ 144 Tu s radostnou slzý matka Vzkříkne k pacholeti: „To jsou tví opatrovnícy!„opatrovnícy! „BudišBudiš, jako oni!„oni!“
Na jméno Cžechů.*)
Hořká se v oku slze třese mně, Když tam hledím do vzdálenosti Zatměné otců, daleko Hrdinsky chválených. ——— *) Komu se Cžech vyjeví, ať zpívá odu radostnou. Světla nemám; želet já bez vědomosti musým. Cžasové nevhlídní hltáte mi vlasti památku, Jak byla hrdinská! Jak také dobrotivá! Jak bratří byli od věštců vychváleni bratřím, Jak zněla harfa stará! Všecko to zhltili jste mně! Když se radost v mém srdcy nyní měla živě zapálit, Že z rodu Cžeského jsem, ta mi památka mizý. Nic nenechává mně: než husté tmy s důvody k smutkusmutku. Jak jste vy nevhlídní časové, jak jste to nám! Když tak vážu ten verš cyzý, Zdaž v něm ton jazyka zmizý? Tu mně přišel nenadále, Já s nim někdy půjdu dále.
145 Zvuč, harfo, truchlivými hlasy zvuč Pro písně, ježto pohltil čas, Ty budicý k udatnému Bytu doběhnutí, Když Markomanny v houštinách lesů Od Boja nechaných ženoucým Mečem a šipkou pudili Sedajicý Cžeši. Tim velikým se jménem zvěčnili? Proč jest jim svaté? všem rekům těm? Těm země vzdělávatelům, Vsy, města stavicým? Těm z pustin vhlídné ráje tvořicým, Na něž v bojích se smálo štěstí, Svým aby vňukům zpevnili Královské sýdlo s lvem? Ty, rozpomenutí, obalené Tmou, této vznešenosti neznáš?... Harfo, zni, ach! za truchlivým Mým hlasem, jenž se ptá Nadarmo po té pryč zahlazené Památce jména, když ji Umka Zjeviti vňukům nechtěla Ve svých synů zpěvích, A nebo dcer, kterýmž sesýlala Své duchy věšticý ke zprávě Lidstva, jim vždy poslušného, Cticýho um jejich: 146 Libuše neb Klatovky, věštkyň těch V přednosti knížecý se stkvoucých, Poddané s láskou řídicých, Je vábicých k mravům. Ha! početím ctění po všech polích, Horách a dolinách Slovanské Rodiny, Cžeši! jak se mi Ta chvála rozloží? Co víc počínajíc dovedli jste Před bratry svými, vás cticými Svým slova krásným vyřknutím, Znamenitým v řečech? Proč hláholí to jméno s východu, Y s půlnočních krajů na západ, Kde jste se sylní zmocnili, Všem nazvaní Cžeši? – Nadarmo ptám se! letopis němý Pohádce světla dát nemůže, Jak sy ji vtip domejšlením Smělým vyobrazyl. Tma, věčně jest tma vůkol těch činůčinů, Z nichž jméno přišlo k nám výborné! – Harfo, zni, ach! za truchlivým Mým hlasem, jenž želí: „Jsou časy tůze nespravedliví„nespravedliví „PřiPři zdržení památky krásné„krásné, „JenžtoJenžto se pyšná nechlubí„nechlubí Na zbořených věžech„věžech, 147 „NaNa otrocých se v krvi válicých„válicých „K nohámK nohám tyrana kážicýho:„kážicýho: „SkloňSkloň hlavu pod jho s svým jměním!„jměním! „JežJež hladový hltá;„hltá; „JsouJsou nespravedliví k naších otců„otců „MoudrostiMoudrosti, střídmé zmužilosti„zmužilosti, „Z nichžtoZ nichžto se štěstí prudilo, „NaNa spustlé končiny„končiny „PakPak lidné, plné zhledu k šlechtění„šlechtění „HodnýchHodných, přičinlivých potomků, „CžeskyCžesky sy počínajicých!„počínajicých!“ Jsouť nespravedliví!
Líky pro nemocné Cžeské básníře. Jarní slavnost.*)
Ne do moře světů všech Chcy se uvrhnout! ne se vznášet, Kde první tvorové, velebicý kůrové synů světla Se klanějí, hluboce klanějí a u vytržení mizejí. ——— *) Ta Klopštoková oda má být lík pro rozum nemocného básníře. 148 Jenom okolo krůpěje okovu, Jen okolo země chcy se vznášet a klanět! Halleluja! Halleluja! krůpě na okovu. Plynula z ruky Všemohoucýho také! Když se z ruky Všemohoucýho Větší země vyprejštily! Proudové světla zvučeli a hvězd sedmerém byli, Tehdáž vyběhlas ty, krůpě, z ruky Všemohoucýho! Když jeden proud světla zvučel a našim sluncem byl, A svržení vlny své svrhlo, jako s skály Oblaku dolů a oryona*) opásalo, Tehdáž vyběhlas ty, krupě, z ruky Všemohoucýho! Kdo jsou ti tisýckrát tisýc, Kdo ti millionové všickni, Kteříž na té krůpěji bydleli a bydlejí? A kdo jsem já? Halleluja Stvořujicýmu! Více než země, kteréž se prejštily! Více než sedmero hvězd, Kteréž se z papršlků v hromadu prudily! ——— *) Oryon jsou hvězdy neb hvězdářské znamení, při jehožto východu největší bouřky na zemi nastávají. Proto již Virgíl poznamenal: Quum subito assurgens fluctu nimbosus Orion Aen. L. I. 149 Ale ty, jarní červíčku, Jenž zeleně zlatý vedlé mne hraješ, Ty žíješ; a snad Ach! nejsy nesmrtedlný! Já vyšel ven ku klanění, A pláču? Odpusť, odpusť Také tyto slze skončenému O ty, jenž budeš! Ty mně všecky ty pochybnosti odkryješ, O ty, jenž mne skrz tmavé oudolí K smrti povedeš! Potom se naučím, Zdaž duši měl ten červíček zlatý. Jsyli jen slíčený prach, Syn máje, tedy budiž Opět odletajicým prachem, Nebo co syc chce Věčný! Vylévej poznovu ty, oko mé, Slze radosti! Ty, má harfo, Zvelebůj Pána! Opět obvita, palmami Obvita jest má harfa! Zpívám Pána! Tu stojím. Vůkol mne Jest všecko všemohoucnost! a zázrak všecko. S hlubokou uctivostí hledím na tvorstvo; Neboť Ty! Nemajicý jména Ty! Stvořils ho! 150 Větříčkové, kteříž okolo mne vějete, a tichou chladnost Na žhnoucý tvář mou dycháte, Vás zázrační větříčkové Seslal Pán? Neskončený? Ale teď se tíšejí, sotva dýchají! Ranní slunce jest parné! Oblakové se prudějí zhůru! Viditedlný jest, jenž přicházý, Věčný! Teď se vznášejí, a zvučejí a vichřejí větrové! Jak se shybá les, jak se zdvihá proud! Viditedlný, jak být pro smrtedlné můžeš, Ano! ty jsy, viditedlný jsy, Neskončený! Leč se shybá, proud utíká a já Na svou nepadám tvář? Pane! Pane! Bože! milosrdný a milostivý! Ty blízký! – smilůj se nademnou! Hněváš se, Pane! Protože noc jest oděv tvůj? Ta noc jest požehnání země. Otče, ty se nehněváš! Ona přicházý, aby vysypala občerstvení Na sýlicý klas! Na hrozen srdce obveselujicý! O ty se nehněváš, Otče! 151 Všecko jest tiché před tebou, ty blízký! Vůkol všecko jest tiché! Y červíček zlatem přikrytý pozoruje! Neníliž snad bez duše? jeliž nesmrtedlný? Ach! kýžbych s to byl, abych tě, Pane, velebil! Pořád se zjevuješ slavnějc. Vždycky se noc více tmí okolo tebe, A plná požehnání, Vidíte svědka toho blízkého, napřahujicý papršlek? Slyšíte hrom Jehovy?*) Slyšíte ho? Slyšíte ho, Otřásajicý hrom Páně? Pane!... Pane!... Bože!... Milosrdný a milostivý! Ctěno, velebeno Budiž tvé slavné jméno!**) ——— *) Jehova jest, Hebrejsky vysloveno, nejsvětější jméno Boží, vyznamenávajicý nesměnitedlnost jeho. 2 Mojž. III, 14. 15. Naší překladatelové ho vyslovují Hospodin, nebo Pán. **) Židé z veliké uctivosti nikda toho jména nevyslovují. 152 A ti větrové bouřky? Hrom nesou! Jak zvučejí! jak zvukem proníkají lesy! A teď mlčejí. Zdlouha se beře Cžerný oblak. Vidíte nového svědka toho blízkého leticý papršlek? Slyšíte hrom Páně vysoko v oblaku? Volá: Jehova! Jehova! Jehova! A roztřískaný les se kouří! Ne ale chalupa naše! Otec náš přikázal Svému kazyteli, Mímo naší chalupy jíti! Ach! již hučí, již hučí Nebe a zem od milostivého deště! Teď jest, jak žížnila, zem občerstvená A nebe svrhlo břímě požehnávajicý plnosti! Hle, teď Jehova nepřicházý více v povětří, V tichém milostivém šustění Přicházý Jehova, A pod nim se skloňuje oblouk pokoje. 153
Jítro.
Mládenče, budiž mi pozdraven. Přes tvorstvo Vznášíš se s znějicým schopem radostně a pyšně! Tvé líce, jak žhnou V řeřavosti ranních červánků! Tvé ryšlavé se kroužicý vlasy, tvůj daleko plápolajicý Šafránový plášť, jej nadýma, hle! ranní vítr, A s růže bere listí, Jenž ti jasné obvíjí čelo. Tobě, nesmrtedlný, tobě slaví mladý svět, Tobě pohrávajicý jezero, tobě zapálený les, Tobě vysloněný pahrbek, Tobě perlami posetá louka. Tobě, Nesmrtedlný, tobě harfa má plesá, Vroucně tě miluje srdce mé. Nebudíliž tvá tichá hubička Mne z ochromujicý zdřímoty Do rozkoší bytnosti? Blaze ti, papršlicý, blaze! Opásej, kdykoliv se navracýš, 154 Mé kyčle s sýlou. Zocelůj pevným zdorem Má stehna. Naplniž Mé trubice s lvovým tukem. Tvá mladost nikdy nevadne. Ale má Vadne brzy. Nedlouho, hle, již hledáš Mne nadarmo v poli, Voláš nadarmo zdřímače. Hluboko v prachu jest mé spaní, nízký můj se zelenajicý byt. Rosůj na něj slze, milostný! a červeň ho zlehkazlehka, Až tvůj nebeský bratr Mne zbudí k věčnému dnu.
Má hrobka. V. † St.
Od své vlasti dlouho vzdálen, Pro svou věrnost hrubě skálen, Novým duchem neomámen. Zde má svůj památný kámen. Hanou k zpěvu donucený. Syc jen Bohu posvěcený. 155 To mi na hrob položíte. A se v zpěvích polepšíte, Hrob pelinkem posvětivše, O něj na něm se dělivše.*) ——— *) Ržímané jízdného vítězytele na hradě Ržímském obdarovali pelinkovým nápojem. To jest lík proti závratu, nimž naší básnířové jsou velice nakaženi. Ten lík píte k svému zdraví, Ať se Cžeský zpěv napraví. Kýžby v Cžechách víc nebylo, Co básníře zhanobilo! Mezeřický lík vám dával, Jed v národu přechovával, Chceteli být uzdraveni, Jste zajisté napraveni. 156 Obsah básní. Strana Mé vidění7. Otrocké následování pohanských básnířů11. Zpěvák nadchnutý ležákem15. Příprava k nábožnému zpěvu16. K Vykupiteli18. Potok Hadovec25. Spokojenost32. Podnět k radosti34. Štěstí milujicých36. Na Máj38. U kolíbky děvčete41.40. Mé smejšlení40.41. U hrobu přítele42. Vlastenské písně44. Má vlast45. Umírajícý osmnácté století59. Vyvolání Cžechů70. Můj zhled na Cžeský pluk75. Cžeška79. Oni a My80. Cžeští vůdcové83. Vítězství85. Otázky strany nového veršovství88. Odpověd107. Bajka hystorycká117.
[157] Strana Můj oumysl119. K Umce121. Slabý manžel126. Sen světáka127. Nemocný básníř128. Prosba k Umce o Cžeský Hexametr129. Mé předsevzetí136. Má čest140. Karlův pluk142. Na jméno Cžechů145. Líky pro nemocné Cžeské básníře. Jarní slavnost.148. Jítro154. Má hrobka. V. † St.155.
[158] Ostatní čtyry částky těchto básní, pokudž možnamožna, v brzce též na světlo vyjdou.
E: av; 2002 [159]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Thám, Karel Hynek; Diesbach, Jan Josef
(Vydaný od Karla Hynka Tháma. V Praze, nákladem Jana Dysbacha, 1805.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 159

Autor motta: Horatius Flaccus, Quintus
(Horat.)

Motto: Horatius Flaccus, Quintus
(Horat.)