Prosba k Umce o Cžeský Hexametr. Umko! milenko, připusť, bych tajnost Cžeského verše,Jenžto se šestinohý v novém způsobu vyskytl Němcům,Bázlivě skoumati směl. Pomáhejž mně Velikomocná!Náději mám dobrou, nezmejlíť náděje k tobě!Neb sy mi v těžkostech obšírného přispěla díla.———*) Fiala jest vždycky plná, nestížitedlná, od přirozenosti slíčená studně, neb malé okrouhlé jezero pod Líbánskými horami, z něhož se sylným, napřed pod zemí běžícým, potom u bývalé Cezáreje Filippovu vycházejicým pramenem prejští řeka Jordán v svaté zemi.129Od tebe mám schopnost k tomu lehkému prozpěvování,Jenžto se vznáší tam, kde nespytatedlně se slávaBoží Anjelským kůrům vždy ukazuje; kdežtoNestíhlou mám věčně radost sy vymáhati chválouOtce nebeského, jejž velebím v Synu na zemi vděčně.O dejž poznání! zdaž Cžechové zpívati smímeVeršem tim stkvostnějším schopu RžeckéhoRžeckého, jimž sy ho zvučnýPodala; jejž také tví Němcý, od Ržeckého smysluNadchnuti jsouc, s ctí velmi slovutného národu v písních,Víš, tam k půlnocy, kde tvůj syn se korunuje, Klopštok,Teď k nejslavnějším velikostem vyvolili. Snad zdeNám také příkladem svým, jako v každé dokonalé prácyJsou předchůdcové pilnější? O dejž mi to znáti!Když oni svým tvrdším, než náš jest, v jazyku spíš hoMoudře užívali; v následcých snad nám také dáš ho?O dejž, ať začatá předků dokoná se ta práce,130Až probudíš buď Klopštoky, neboli Cžeské Homery,Jestliže jich nedusý šplechtáním těžce Nejedlý.Nechcy smělejším být v prosbách. To sy jedině ještěŽádám: Prosby ty odporník ať Cžesky posoudí,Ne s vlastní chválou bez skutků, s důtkami, záštím,Pak schopností všech nádherným osobováním;Ne tak, jak to dělá jen bídného rozumu vtípek.Nač uštípačnost, nač spurné to jest pohrdání?Nač to nadýmání v tvém obchodu, Umko milejší,Nimžto se Cžech má dáti pořád jen hmoždit a trápit?Kdo tebe ctí, těmi škváry nemá zakaleného smyslu.Kážeš být moudrým a povolným, zásluhy chválíš,Žádného nermoutíš, když pilný písně sy skládáNeviné, s čistější žádostí pro milé bratry.O dobrá! v svém panství slepého otroka nechceš.Ráda pořádnou všem v zpívání svobodu dáváš.131Tak já s doufáním toho verše chcy pravdu vypátrat.Tak to tu začato jest s prosbou bez náhlého soudu.*)Snad se to teď srovná, co cyzým bylo zmateno tonem,K nám nuceným s potupou všech předků, jich a potomkůUjmi se nás proti žehrání, proti násyle pejchy!Zhaněni velice sme bez příčiny od cyzozemce,Jejž Cžeská svým žvachtáním vycvíčila chůva.Sotva mu pevnější zmužilá brada nesla frňousy,Když ho z Lojolové kázně vyhostila sýla Papežská;Vstoupila v něj spurnost k odbojnému odporováníVšem mistrům a jejich žákům, všem z Cžeského rodu,Všem moudřejším než on jest, mezy něž se počítá.———*) Začal jsem to podlé pouhé cytedlnosti spíšespíše, než sem pravidla vyskoumal, podlé kterých se ten verš skládati má. K tomu bylo potřebné spytování našeho jazyka. To jsem pozdějc učinil, spatřiv kde jsem chybil. Ale já ty chyby zde nechávám stát k výstraze, kteráž také slouží k naučení.132Máť velkou, mluvením take, od Cžecha podobu s krásou,Jenžto mu příjemná se musý dle potřeby stavět,Jakby co nejlépe nám rovným sebe býti ukázal.Přáli mu všickni tu čest, ti s kterými se spurně zapásyl,(Nejsme Cžeši nevhlídní, zdvořile každého ctíme,Kdo se chce k nám připlichtit a nám mocnosti přidávat.)Protože ví, jak dávno sy bydlela s námi, Milenko!Ví to y poslouchá, jak jsou sy zpívali věštcy;Předce mu pak scházý cyt, též chuť naše mateřská.S tou nemocý vtipnost, jalová mudrlinka, nevyzvíTajností veršů, které skrýváš, Umko, ve vazbě.Neschopný, ale předc vtipný, bude násylu spínat,Jak toho jindy zdravý nečiní rozum, jejž ty zahříváš.Já nejšpatnější jemu jsem mezy všemi zpěváky,Rytmířským veršů složením, zvučicým jemu děcky.133On pak má nejvroucnější svých koktače veršů,Sápajicý se na nás s divokým křikem od něho pošlýmpošlým.Ach! snad národu jsou se zalíbili jen hubováním?Zdažby mateřská chuť teď docela zhynula, Umko?Zde pomoc tvá jest potřebná, když spytuji pravduTak přijatou, jak zvučnost krásného jazyka žádá,S nížto se z ust Cžeských uchu čistějšímu poroučí.On se tu nám s mužskou myslí proukazuje v světleCžeského zpívání tak hebký, v vazbě lehoučké.Volně běží a hnutím svým veršů nechce zarážet,Nechť plyne, nechť se prudí, nechť lítá, nebo se vznáší,Nechť šeptá, šromotí, neb šustí, dle chuti věštcůS vyslovením znějicých bytností přirozenosti.Tak skoumám ho a tak se mi dává k těmto tu řádkům.Snad pak nebloudím? – Ať nesvedu mládeže vlasti,134Jenž se ti zvučnějším v nevinnosti chce líbiti veršem,Tam ho hledá, ho nutí; zde snad jest srovnale slíčen?Jestli to tak, jak zdá se mi, žes mi ho svěřila, Umko,V těch prosbách: Cžech má poslední důvody k víře,Jakby mu zpěv znít směl v chuti Ržecké a v příkladu Němců.Tys mi to vnukla, a tys to ukázala v tonu domácým,V krátkostech, dýlkách, v skládání bez namáhání.Vděk ti, Milenko! přidej vlastencům k pravdě pozornost!Ať se jim víc nezdá, že se žádný blížiti nesmíK Ržeckému zpívání s nemotorným jazyka tonem!Ať jeho zvuk mužský a měký z rozprávky pocytnou,Pak hledějí, co a jak harmonuje k verši a písněm!Zpívajicý když hodně Cžeši tyto řádky mé vyřknou,Hebkost rozvazujíc: ó dejž, aby poznali můj cýl!Dobrota tvá, mně stále milá, bude k ochraně sloužit135Jazyka, v němž cvičenější Cžechové slyšeti dychtícZvučnost slavnější toho verše výborného k skutkůmDůstojným, také mohliby veliké hrdiny hodněChválit a čest slušnou ti vydávati v prozpěvování.Však nechcešli cti mít v té vazbě při zdařilém CžeskémVyslovení, že se vesti nedá brzy od zvyku svého:Dejž Cžechu poznání, by sy rozvinul rytmy milejší,Jak také jsem v rozmanité kráse je od tebe dostal,Tak vlastence libým zpíváním k dobrému zváděl.Umko! milostí svou mým přispěj v jazyku bratřím!Víš, že ti Cžech hodný, až na věky zustane věrným!