Můj oumysl.

Václav Stach

Můj oumysl.
Proč pak rozlobení Po mně tak očima točíte? Proč hladové máte v tom zalíbení, Když na mne v soukromnosti sočíte? 119 Že se týkám vaší nevědomosti! Jáť jsem bez zlosti. Já se s vámi potkávám Nenadále, A jdu svou cestou dále, Kam mne vede; na to pozor dávám! Kde, kdo, co jste? o to nepečuji; Pravdy nezlehčuji. Vás napomínám Skrz příklady a pravidla; Syc ničehož nepočínám, V čemby láska ve mně byla ustydla. Což vám prospěje zlost? Já svou cestou kráčet budu. Nedbám na ošklebení, Jehož jsem spatřil víc než dost. Ale pokud jsem bez bludu, Mám nejsladší zalíbení V tom, že snad se napravíte, Když vidíte, Kterak obhájené pravdě se daří. Kýž se mezy vámi nezmaří! Bylo dosti dlouhé stonání Ode dnů nepamětných Při vázání Všech naších Cžeských veršů štěbetných. Slyšeliť jsme hany dost! Jest čas! svou ukroťte zlost! 120