Mé předsevzetí.

Mé předsevzetí.
Smímli pak verš dát, co nový zpěváček? Snad tu mou píseň vyvoláte k smíchu, Jak sy zas troufám něco dát za příklad Slabého dosti? 136 Zprostně častokrát slova svá sy váži, V Ržeckém zpívání obyčejně nejsem. Vaše mne bystrost v bludu může stíhat, Nimž se tu mejlím! Však mi doufání dovolíte míti; Vždyť jste náchylní k zpěvu v každé míře. Snad se vám líbí v letu jen lehoučkém, V okrase Cžeské? Někdy svým básníř zpěvem skály lámal, VábilVábil, kam jen chtěl, řeky v proudu stavěl, Týgry svou hudbou v zuřivosti sklíčil, Lvy dravé stíšil. Teďby má píseň měla býti slabší? Smíchby Cžechů mých tu nemohla zmenšit? Tak sy svým chechtům zcela pusťte uzdu! Ody sy složte! Ody bez veršů, nemotorné s tonem! Jen se pyšnější jalovými rytmi Chlubte v klinkání! slova lepte nužně! Ody sy složte! Já se navrátím k spanilosti zprostné V rytmu přímějším a lehoučké písni, Jenž se mi líbí. Komu oda zní víc, Nechť sy ji zpívá! Může být stkvostný mezy námi vůdce, Ten množí velkou jména svého slávu, Z lásky Cžech schopným neomylně vděčnost Dá za to dílo. 137 Mistra v svých rytmích budu ctít důvěrně, Vyzvu schopnější k jeho chvále bratry, Poctu stkvostnější tomu s věncy, Cžeši! Velkému dáme! Medle, jeliž nucený Verš od Safo pujčený, Jak ho Cžeský hlas skusuje? Snad se v čtení protivuje? A snadby se zpívat nedal? – Každou ctnost jsem na něm shledal, Leč pak bych byl pitomý, Slepý, hluchý a chromý. Cžeskýma vznáším křidlama své jménojméno, Cýtím budoucnost divného povyku, Že s verši jsem bratřím novější, Jak to nebývalo ještě nikda. Nad spurné záští zhůru sy vstupuji S Cžeskou smělostí v důvodu umělém, Jejž Umka přízní svou podává Každému pilnému věštcy svému. Všetýčka zlehčí sám sebe zhaněním Lepšího v verších, nežli ho pomluvil. Letím, že mne nestíhne ránou Potěhu, pilného mne zpěváka. 138 Letím svobodnějc do věku vděčného. Dávám potomkům příklady zkoušené, Kterými schopnějších navádím K schopu svobodnému přez překážky. Vidíte bílou, jenž byla zčerněna S verpánku špínou, labati nevinnost! Cžistá se vznáší k své radosti, Vítězytedlně sy slávu zýská. Jasnost sluneční více ji zbílila, Než smích; a nešvár pomluvy zničuje. Jest v světle bez pošmurné špíny Velkého tupiče, jenž ji soudil. Její libý zpěv z jazyka Cžeského Sylnějc proníkáproníká, než se to doufalo Od všech pověrkářů, že líní Nedbali jazyka sýlu zkoušet. Divadlo první bez vady nechť není; Šťastnějc potomkům dílo se povede. Vysáhne k nejvyšší výsosti, Potěhem kdo se nedá uvázat. Líbí se věštcům zůstati otroky? – Švec ať jim dává pravidla kopytem A záda mocnářstvím potírá, Když nemotorně budou švy píchat. 139