Odpověď.

Odpověď. Sutor ne ultra crepidam!
Švec potěhem kunstu svého Ať nekálí díla mého! Spíš ho smolou ušpiní, Než ho lepším učiní. Hana v zvučném hubování Moudrým není mudrování. Svým potěhem děti měř! Muž se nedá, mně to věř! *** Ale dále zdažbych se ptal, Co žák jeho na mne bleptal Z slabikáře nového Ve všem nedůvodného?*) ——— *) Antonín Puchmajer v druhém svazku sebrání básní a zpěvů v Praze 1797. oné nové veršovství s velikou pochvalou opakuje y mne se také dotýká, jako mistr jeho, ale mých písní zajisté nečetl. Přišloť jich málo do Cžech. Kdo z vás lépe, než já, zpíval? – Zdaž jsem od vás se učíval? – Komu zpěv můj překážel? – Cží tintěrky urážel? – Když teď hanou mne mučíte, Mne, bych učil vás, nutíte, Co tu zvíte, schovejte! Ale! pokoj! mi dejte! 107 Ten právě tak umí všecko, Jako na vodítkách děcko. Ten mně může uvěřit, Že s nim nechcy se měřit. Já na Goliáše vstal, Bych mu veršem červa vzal. *** Maje moudré zkušení Veršovského učení Nezdrahám se všem povědět, Co jsou mnozý chtěli vědět: Zdaliž to veršovství nové Má uškodit cti Rozové?... Kdož ho zhaněl? – cyzozemec, Roza celý jest vlastenec! Tam zhledněte do veršovství, Jenž chce nové mít mistrovství Proti starobylosti Beze vší stydlivosti. Pozorůjte, co tam čtete, Tuším, že to tak najdete, Jak to vyobrazuji, Co dál veršem svazuji. Posadil sy na nos hejle, Pak nasadil velké brejle, Kterýmž barvy dal rozličné, Proto všecko tak neslíčné Jest před zrakem jeho mdlým, Všecko se mu zdá být zlým. Jak sy v mozku co malujem, Tak to pérem okrášlujem, 108 Někdy holou mámenicy Y z odporů lepenicy. Mnohý křeše plamen z ledu, Y chce tanec dát nedvědu; Mnohý Cžeské a, á, d, e Tak z latiny tance přede,*) Že z nich není vidět nitky, Leč jalové vtipu zbytky. Divné bývá kunstování, Když um letí jen ze zdání A rozumem nezkouší, Co jej k soudu pokouší. Tak na mušky v verších hledí, Ržka: tato tu, tam ta sedí. Jedna frňák prodloužila, Všecky dýlky nim zhltila, A teď nohy z krátka nese, Až se křivý zadek třese. Druhé všecky jsou nezdravé, V každém kroku jsou šmatlavé. Ta má nohy hrbaté, Tato drápy čápaté; Tamta zpříma skočně běží, Tato líná v půli leží; Tahle se po hřbetu válí A svou celou krásu kálí; ——— *) Viz v Kožíškové grammatyce Nro. 4.5.8. Podlé toho učení snad se nám má zdát, že naší předkové bez dotčených hlasů mluvili a jim teprv od Latiníků vyučeni byli. 109 Tamta stará nejzadnější Jest mi ze všech nejšpatnější. Nemáť hlasu jako mladé, Zadní nohy nejhůř klade. Vševědoucý vykladatel Praví: Já jsem váš spytatel, Jehož v Cžechách nebývalo, Kde bez tonu se zpívalo S starým zvukem nemotorně! To k mým ušim zní potvorně, Kteréž já mám subtylnější, Že spytatel jsem pilnější. Slunce sedmnáckrát ke mně Přišlo do zatmělé země, A tajemství osvítilo, Kteréž jim se ve mně krylo. Plný tonu velmi vroucněvroucně, By nebylo víc budoucně Ve veršovství kvičení, Muškám káže cvičení Podlé tonu nového Ze slov vynuceného. Majíť ony jisté hlasy, A je táhnou, jak za vlasy. Tu potěhem je prohání, By stkvostnější měl zpívání. Ony pak mu jen bzyčejí, Se kokrhat neučejí. Že ty hrubé mají vady, Žene všecky do posady 110 Vlastní pravidelnosti; Tu je volá k pilnosti. Nyní každá honem letí Na hromadu všech těch smetí, Kteréž tonem nashromáždil, A ty mušky sám rozdráždil Jen k horšímu bzyčeníbzyčení, V němž jest rytmů kvičení, Tak bez míry, jako jindy, – Což nastalo z této bryndy? Děti obra vidějívidějí, Se náramně divějí, Že jsou velké tajnosti V té veršovské prázdnosti. Také vzali na nos hejle, A hledějí skrze brejle, Kterak jim je nasadil, Když se s námi povadil. Tonem jeho nasycení Zdají se být v osvícení Neslýchaném, nevídaném, Kdežto staří my přestanem Být v milosti u vlastenců, To jest zdání těch učenců. Pravdy nespytajicých, Se jen podrobujicých, By sy hlavy nelámali, Kdyby důvod prohlédali. Věcem se základně učit, Toť jest se na světě mučit! 111 Umět něco z polovice, Novým líbí se velice! Pročež rádi se divějí. Oslepení nevidějí, Že veršovství to nové Veskrz naskrz jalové, Jest nápadů míšenice, Pravidýlek lepenice, Plná odporného smyslu, Větrnosti a důmyslu, Mudrlinky a novinky Z mýdla třené jen bublinky, Jenž se stkvostně nadýmají, Že větrný důvod mají. Když ve verších mušky lapal, Slov veršovských dost nadřapal, Ton Německý vykvákal, A veršovcům vykrákal, Což vy z toho uděláte? – Medle, jaké verše máte? Já opravdu s rozumem nic Vzýt nemohu z těch matenic! Chcete na mne vyřknout? – co pak? Nevidíte to na opak, Co o verších soudit máte, A jak rytmy pořádáte? Jeliž rytmů vázání Jako metrů skládání? Co děláte, nevidíte? – Se při díle necýtíte? – 112 Jak pak se to u něj daří, Co nám dali naši Staří? Onť se vůkol všech procházý, A šňupkami po nich házý Cžeské neumělosti. Tak má mnoho smělosti, Že po hlavách Cžechů bouří, Až se mnohým z kudrn kouří. Take po mém svršku švíhl; Ale jenom stín můj stíhl, Když jsem před nim se pozdvíhl K svému v zpěvích pomodlení Nevzav od něj dovolení. Toť jest u mne osmělení! Však s veršovcem zle zapásyl, Když tak mistrem se vyhlásyl. Byťby všickni velebili, Že nim osvíceni byli, A se na mne ošklebili, Jakož na zatvrzelého, A v jazyku nezběhlého (Ovšem Cžeskou hlavu mám, Jenom pravdě místo dám, Jak ji vyšetřením znám;) Byťby do všech knih byl hleděl, Kdy co který Cžech psal, věděl Ve tmách starobylosti; (Tyto jeho jsou ctnosti, Kterých cenu zvelebujem, Y se za dar poděkujem, 113 Až se od něj to dovíme, Co bez něho neumíme) Byťby zas psal grammatyku A nadělal víc povyku, Že tak moudrý a pořádný Není ze všech Starých žádný, Třebas chlouba trochu lhala, Když nectila Doležala; Byťby tunu slov nazbíral, Žilky liter všech rozvíral, A to měl na pohotově, Když mudruje v každém slově, (Jak to o něm všickni víte, Jenž pozorně s nim chodíte, Když um Adelunka svého Do jazyka tře našeho, Jakoby tam byla stejnost, Kde jest jiná obyčejnost.) Byťby sebral nový slovník, Že své chvály jest milovník, Kterouž mnozý mu zbírali, Když mu zbírku slov prodali, Nebo z lásky k vlasti dali, Aby mnohé vyčistil, Mnohé smyslem ujistil; Byťby zde měl velkou cenu, Za ní dostav tu odměnu, Že peníze rádi dáme, Jestli v knize to shledáme, Co v takové chybovalo, Jak se od něj slibovalo; 114 Byťby se mu živě zdálo, Že Cžeštiny máme málo K rozumnému usudku O vlastenském svém skutku; A on soudí všecko směle Mocným slovem zlepšitele, Ač mnohdykrát jenom štípá, Když se v dobrém skutku nípá; Byťby všickni nevěděli, Jakby verše vázat měli, Aby lehcý byli k čtení Bez drsnosti a nucení, On to trošku pozoroval A veršovcům odporoval Jako s neomylností Vymyšlených tajností( Byťbych letěl až pod Strejce, Jak mnou mrštil ten zlolejce, A byl jemu nejšpatnější, Že on chce být nejvzácnější: Předce to veršovství nové Veskrz naskrz jest jalové! Předc Rozovi patří čest, Třebas od něj zlehčen jest! Nechť Kožíšek oznamuje, Že ho Němec podmaňuje, Aby kniha se prodala, A užitky hojné dala; Nechť v pokoře otroka Bez Cžeského jest oka, 115 Kteréž vidí patrně, Jak vyhlíží chatrně Celé to veršovství nové, A že není syc takové Od východu až na západ; A k půlnocy tento nápad Nikde není k nalezení, Leč teď u nás v podezření; Nechť Cžech Němcy chválu dává, Že mu dílo podstrkává, Z nějž též chválu zas dostává; Nechť sy zjednal zlatý míšek, Y měl z toho sladký smíšek, Že zysk dostal z víry slepé; Nechť mne opět někdo tepe, A pohaní ještě lépe, By dokázal svou umělost A potrestal na mně smělost, Že se zpírám těmto sloupům! A posmívám mnohým troupům, Kteříž se oslepit dali, Aby také čest zýskali; Nechť se za nim stádo hrne, Jemuž tonem noha trne; Nechť Homera Nejedlý, Tim veršovstvím posedlý, Trhá, řeže a kulatí, Až se celý Ržek z něj tratí; Nechť se dělá víc povyku, Že teď Něco jest v jazyku! (Jest kostnice jakásy. 116 Jest bez chuti a krásy!) Nechť Novácý na mne nevřou A básnířů sněm otevřou, Kdežtoby mne zkaceřili, Že víc, nežli já, věřili; Nechť se na mne sběhnou děti A házejí po mně smeti Básnířského žvachtání, Rytmířského kochtání. Já se předce vyminul, Že Cžech ve mně nezhynul! Cžech, jenž spíše věc spytuje, Než svůj rozum podrobuje Slovu vypovězenému A povykem schválenému; Vůdce slepý vede slepé; Já svým zrakem vidím lépe. Bratří! já nepůjdu s vámi, Bych nevpadl do té jámy Plné nesmyslností. Toby byly třesky plesky, Co mi tak zní krásně Cžesky?