Otrocké následování pohanských básnířů. *)

Otrocké následování pohanských básnířů. *)
Známť vás také, vy zpěvácy Cyzozemské rodiny! Toť vím, jacý ste mudrácy Od polední krajiny! Já půlnoční obývatel Se nemohu chýlit k vám. Vlastním okem sem spytatel, Jež, jak patřím, zdravé mám. Nechť za vámi ti šmatlají, Kteříž letět nemohou, A po kráse jen hmatají, Pro svou píseň ubohou. Já se cýtím v své bytnosti A mateřským vnuknutím, Plný Otců svých hodnosti S nejvnitřnějším pohnutím. ——— *) To napomenutí není zbytečné, aby mnozý zpěvácy nářek Denysův v třetí vlastenské písni jeho k ponaučení svému povážili. Nahlídněte tam do zbírky, Jak nechutné sou vytírky, Jenž s Parnasu padají, Cžeské chuti nemají. Já sem radši doma zůstal! Zpěvy sem od Umky dostal! 11 Ještě Cžeši vás neznali, Radost u nich bývala. Písně u vás nehledali, Sama se jim podala. Vždycky srdce jim plesalo S zbraní, s srpem do pole. Ve svém zpěvu se kochalo Děvče y s nim pachole. Zdaliž Boha nevzývali, Otce svého chválicý? Zdaž hrdinám cti nedali Na vlasť pamatujicý? Vůně jara nepocytli V nové země slíčnosti? Darů srpna se nechytli S hlasem plným vděčnosti? Vy mne neučíte zpívat! To od matky dostal sem. Sotva začal sem se dívat, Vím, že zněla celá zem. Tam na lukách a tam v háji Zpívajicým hláholem, A tam v sadu, jako v ráji; Tam při kvasu za stolem. Hledět, cýtit, myslit mohu V celé světa prostoře. 12 A tu zpívám Pánu Bohu, Ne smyšlenesmyšlené potvoře, Okusuji velkost ctnosti A vlastenskou dustojnost; Při zármutku a radosti K písněm věcý mám hojnost. Krásná hudba, naše Cžeská, S mou se řádkou srovnává; Cžistá naše chuť nebeská, Váhy zpěvu dodává. Když se hodně veselíme V společnosti domácý, Ne! na váš zpěv nehledíme, Ržečtí, Ržímští zpěvácý! Což pak byste nám pujčili, Aby nás to těšilo? Zdáť se, že ste nás předčili; Ale to se zvětšilo. Nikda podnět nám nescházel K zpěvu srdečnějšímu, Proudem z Cžechů všech vycházel K mravu dustojnějšímu. Jak vábíte k nepravostem Svou lahodnou pověrou! Jak hovíte zlým žádostem, S pochybnostmi, s nevěrou! 13 Cžech svou píseň ctnosti světí, Ji na víře založiv. Křesťan není svůdník dětí, Mrav, nábožný, v něm jest živ! Ani vazby k verši svému Od vás nepotřebuje; Neboť lehké nohy jemu Hebký jazyk daruje. S nim buď letí, nebo kráčí S povážlivou hodností, V kroj váš nerad se obláčí, Aby nebyl v těsnosti. Ale svůj verš předc pořádá, Jak lahodně jemu zní, Jak to píseň jeho žádá, Jak se bratřím líbí s ní. Vámť nechává drahou cenu, S kterouž ste se zvěčnili. Jenom nechce trpět směnu, Byste mu zpěv prznili. Kdo za vámi slepě klusá, Omámený kulháček, Jest v své vlasti hlava kusá, Mezy Cžechy chudáček! 14 Chce sy víti věnec z bobku, Listí lípy nehodný! Já z něj nechcy ani zdrobku; Sem Cžech zcela svobodný! Kdož pak Safo potřeboval, Když sy Cžesky prozpěvoval? Kdo pak tázal se Horáce, Jak se sváže Cžeská práce? Snad nám píseň neobstojí, Když jen Cžesky se vystrojí? Smímliž na to se zeptat, Kdyby někdo chtěl reptat?