Umko! milenko, připusť, bych tajnost Cžeského verše,
Jenžto se šestinohý v novém způsobu vyskytl Němcům,
Bázlivě skoumati směl. Pomáhejž mně Velikomocná!
Náději mám dobrou, nezmejlíť náděje k tobě!
Neb sy mi v těžkostech obšírného přispěla díla.
Od tebe mám schopnost k tomu lehkému prozpěvování,
Jenžto se vznáší tam, kde nespytatedlně se sláva
Boží Anjelským kůrům vždy ukazuje; kdežto
Nestíhlou mám věčně radost sy vymáhati chválou
Otce nebeského, jejž velebím v Synu na zemi vděčně.
O dejž poznání! zdaž Cžechové zpívati smíme
Veršem tim stkvostnějším schopu Ržeckého, jimž sy ho zvučný
Podala; jejž také tví Němcý, od Ržeckého smyslu
Nadchnuti jsouc, s ctí velmi slovutného národu v písních,
Víš, tam k půlnocy, kde tvůj syn se korunuje, Klopštok,
Teď k nejslavnějším velikostem vyvolili. Snad zde
Nám také příkladem svým, jako v každé dokonalé prácy
Jsou předchůdcové pilnější? O dejž mi to znáti!
Když oni svým tvrdším, než náš jest, v jazyku spíš ho
Moudře užívali; v následcých snad nám také dáš ho?
O dejž, ať začatá předků dokoná se ta práce,
Až probudíš buď Klopštoky, neboli Cžeské Homery,
Jestliže jich nedusý šplechtáním těžce Nejedlý.
Nechcy smělejším být v prosbách. To sy jedině ještě
Žádám: Prosby ty odporník ať Cžesky posoudí,
Ne s vlastní chválou bez skutků, s důtkami, záštím,
Pak schopností všech nádherným osobováním;
Ne tak, jak to dělá jen bídného rozumu vtípek.
Nač uštípačnost, nač spurné to jest pohrdání?
Nač to nadýmání v tvém obchodu, Umko milejší,
Nimžto se Cžech má dáti pořád jen hmoždit a trápit?
Kdo tebe ctí, těmi škváry nemá zakaleného smyslu.
Kážeš být moudrým a povolným, zásluhy chválíš,
Žádného nermoutíš, když pilný písně sy skládá
Neviné, s čistější žádostí pro milé bratry.
O dobrá! v svém panství slepého otroka nechceš.
Ráda pořádnou všem v zpívání svobodu dáváš.
Tak já s doufáním toho verše chcy pravdu vypátrat.
Tak to tu začato jest s prosbou bez náhlého soudu.*)
Snad se to teď srovná, co cyzým bylo zmateno tonem,
K nám nuceným s potupou všech předků, jich a potomků
Ujmi se nás proti žehrání, proti násyle pejchy!
Zhaněni velice sme bez příčiny od cyzozemce,
Jejž Cžeská svým žvachtáním vycvíčila chůva.
Sotva mu pevnější zmužilá brada nesla frňousy,
Když ho z Lojolové kázně vyhostila sýla Papežská;
Vstoupila v něj spurnost k odbojnému odporování
Všem mistrům a jejich žákům, všem z Cžeského rodu,
Všem moudřejším než on jest, mezy něž se počítá.
Máť velkou, mluvením take, od Cžecha podobu s krásou,
Jenžto mu příjemná se musý dle potřeby stavět,
Jakby co nejlépe nám rovným sebe býti ukázal.
Přáli mu všickni tu čest, ti s kterými se spurně zapásyl,
(Nejsme Cžeši nevhlídní, zdvořile každého ctíme,
Kdo se chce k nám připlichtit a nám mocnosti přidávat.)
Protože ví, jak dávno sy bydlela s námi, Milenko!
Ví to y poslouchá, jak jsou sy zpívali věštcy;
Předce mu pak scházý cyt, též chuť naše mateřská.
S tou nemocý vtipnost, jalová mudrlinka, nevyzví
Tajností veršů, které skrýváš, Umko, ve vazbě.
Neschopný, ale předc vtipný, bude násylu spínat,
Jak toho jindy zdravý nečiní rozum, jejž ty zahříváš.
Já nejšpatnější jemu jsem mezy všemi zpěváky,
Rytmířským veršů složením, zvučicým jemu děcky.
On pak má nejvroucnější svých koktače veršů,
Sápajicý se na nás s divokým křikem od něho pošlým.
Ach! snad národu jsou se zalíbili jen hubováním?
Zdažby mateřská chuť teď docela zhynula, Umko?
Zde pomoc tvá jest potřebná, když spytuji pravdu
Tak přijatou, jak zvučnost krásného jazyka žádá,
S nížto se z ust Cžeských uchu čistějšímu poroučí.
On se tu nám s mužskou myslí proukazuje v světle
Cžeského zpívání tak hebký, v vazbě lehoučké.
Volně běží a hnutím svým veršů nechce zarážet,
Nechť plyne, nechť se prudí, nechť lítá, nebo se vznáší,
Nechť šeptá, šromotí, neb šustí, dle chuti věštců
S vyslovením znějicých bytností přirozenosti.
Tak skoumám ho a tak se mi dává k těmto tu řádkům.
Snad pak nebloudím? – Ať nesvedu mládeže vlasti,
Jenž se ti zvučnějším v nevinnosti chce líbiti veršem,
Tam ho hledá, ho nutí; zde snad jest srovnale slíčen?
Jestli to tak, jak zdá se mi, žes mi ho svěřila, Umko,
V těch prosbách: Cžech má poslední důvody k víře,
Jakby mu zpěv znít směl v chuti Ržecké a v příkladu Němců.
Tys mi to vnukla, a tys to ukázala v tonu domácým,
V krátkostech, dýlkách, v skládání bez namáhání.
Vděk ti, Milenko! přidej vlastencům k pravdě pozornost!
Ať se jim víc nezdá, že se žádný blížiti nesmí
K Ržeckému zpívání s nemotorným jazyka tonem!
Ať jeho zvuk mužský a měký z rozprávky pocytnou,
Pak hledějí, co a jak harmonuje k verši a písněm!
Zpívajicý když hodně Cžeši tyto řádky mé vyřknou,
Hebkost rozvazujíc: ó dejž, aby poznali můj cýl!
Dobrota tvá, mně stále milá, bude k ochraně sloužit
Jazyka, v němž cvičenější Cžechové slyšeti dychtíc
Zvučnost slavnější toho verše výborného k skutkům
Důstojným, také mohliby veliké hrdiny hodně
Chválit a čest slušnou ti vydávati v prozpěvování.
Však nechcešli cti mít v té vazbě při zdařilém Cžeském
Vyslovení, že se vesti nedá brzy od zvyku svého:
Dejž Cžechu poznání, by sy rozvinul rytmy milejší,
Jak také jsem v rozmanité kráse je od tebe dostal,
Tak vlastence libým zpíváním k dobrému zváděl.
Umko! milostí svou mým přispěj v jazyku bratřím!
Víš, že ti Cžech hodný, až na věky zustane věrným!