Mladý četník, Matěj Boudů,
podal ke krajskému soudu
přeukrutnou děsnou zvěst,
tkadlec Vondra v Beranicích
na druhý den po Hromnicích
za živa že pohřben jest.
Leknuv soud se žaloby té děsné,
provésti dal vyšetření přesné.
Do Beranic se hned komis odebrala,
která tělo Vondry vyhrabati dala;
shledáno však zkouškou zavedenou,
že jest Vondra sešel smrtí přirozenou,
a že mrtev byl již dostatečně,
když byl v hrob dán, aby spal tam věčně.
Soud se četníka pak ptáti jal,
odkud tuto hrůznou zprávu vzal,
která, když se vyšetřila,
lživou se být osvědčila.
Četník Matěj Boudů
vypravuje soudu,
kterak tuhle po Hromicích,
když býl právě v Beranicích
přišel do obecní kanceláře,
strašnou zvěst tu slyšel od rychtáře.
Rychtář prý mu s určitostí
sdělil průběh události,
jak prý farář pater Dokonal
Vondru za živa jest pochoval;
by pak věc tu více dotvrdil,
rychtář k tomu ještě připojil,
že když truhlář do rakve ho kladl,
chrčel, při tom dvakrát na zem padl,
když pak rakev zabedňoval,
prudce sebou pohyboval.
Když to soudem bylo sepsáno,
pro rychtáře rychle posláno,
aby k úřednímu rozkazu
o své řeči podal důkazu.
Rychtář přišel, jak mu přikázáno.
Tu mu soudem slavným předstíráno,
jak moh strážci bezpečnosti
sdělit hrůzné události,
které, když se vyšetřily,
lživými se osvědčily.
Rychtář odpovídá řečí jistou:
„Boudovi jsem sdělil pravdu čistou,
sdělil jsem mu udalosti,
jak se měly v skutečnosti,
nepatrné jsou to jenom děje,
jimž se moudrý člověk spíše směje;
rozuměl-li četník něco jiného,
padniž všechna vina jenom na něho.“
Soudce dí tu: „Zdaž jste po Hromicích
řekl četníkovi v Beranicích,
že pan farář, pater Dokonal,
Vondru za živa jest pochoval?“
„Tak jsem řekl,“ rychtář vece
„to jest ale pravda přece.
Vždyť pak farář jenom za živa
všechny pohřby u nás odbývá;
kdyby farář živým neměl býti,
pak by nemoh’ na funusy jíti.“
Soudce mluví: „Byste věc tu dotvrdil,
v řeči k Boudovi jste ještě doložil,
že když truhlář Vondru v rakev kladl,
chrčel, při tom dvakrát na zem padl,
když pak rakev zabedňoval,
prudce sebou pohyboval.“
„Svatá pravda,“ rychtář dí,
„to se snadno vysvětlí.
Truhlář, jenž nám posluhuje v smrti,
znám jest jako bratr z mokré čtvrti.
Ten den přebral víc než jindy
prožluklé té bílé bryndy,
jaký div, že když byl Vondru v rakev kladl,
při tom chrčel, ano, dvakrát na zem padl,
a když rakev zabedňoval,
prudce sebou pohyboval;
činil tak jen v opilosti.
Z toho vidět zřejmě dosti,
že jsem četníkovi pravdu děl,
když jsem událost tu vyprávěl.“
Na to soudem pře jest zastavena,
tato sentence však vynešena:
„Stranu smrti Vondry z Beranic
trestného se neshledalo nic,
pročež, jak nám zákon přikazuje,
toto šetření se zastavuje.“
Vidělo se ale soudu,
oba, rychtáře i Boudu,
k zaplacení útrat odsouditi,
náklad ten však na ně rozděliti,
aby – ani méně ani víc –
zaplatil z nich každý polovic.
Rychtář proto musí klopit,
že si s četníkem jal špásy tropit,
četník však – ač žalovati umí –
proto jen, že špásu nerozumí.