Měsíc nešika.
Jednou takhle pod večerem
kráčí párek tmavým šerem,
ku háji se blíží už,
ona – žena, on – je muž.
On je lokaj u barona,
komornou je zase ona,
že se k sobě hodí dost,
o tom žádná pochybnost.
Co as v háji hodlaj’ oba,
když je tady pozdní doba,
a když na obloze mrak
rouškou kryje světský zrak?
Kdo máš srdce prostřed žeber,
na zlou stránku věc tu neber,
věz, že cudné lásky květ
jímá skoro celý svět,
44
a že cítí také jemně
komorných půvabných plemě,
když se s pány lokaji
večer schází potají.
Na pokraji liboháje,
milenců to všechněch ráje,
pokudž tmou to bylo znát,
zůstal párek v chůzi stát.
Ostatní tam lidské tvory
nečiní jim žádné vzdory,
neboť lokaj s komornou
všední jenom úkaz jsou.
Obejme se párek čilý
ve příhodnou k tomu chvíli,
obejme se s prudkostí
nevyslovné sladkosti.
Náhle – před lidskými zraky
roztrhnou se černé mraky,
jasná objeví se zář,
měsíc vystrčí svou tvář.
45
Měsíček to s chloubou cítil,
že tu lásce něžné svítil,
by pak líným nebyl jmín,
rozžal honem všechen plyn.
Muž se lekne, děva taky,
on si kryje rukou zraky,
svět ho neměl uvidět –
avšak klamat nelze svět.
Lokaj vedl dívku k lesu,
jinému však k slasti, plesu,
lokaj jenom jméno dal,
baron dívku objímal.
Měsíčku, co platna chlouba,
ty’s byl přec jen hrozný trouba,
z vlastního že popudu
lásce uďál’s ostudu.
46