Deklamace (in Spisy 1-3) (1875)

Alois Gallat

Diplomatická verze Ediční verze
Deklamace.
Napsal Alois Gallat.
V CHRUDÍMI. Tiskem a nákladem Stanislava Pospíšila. 1875.
[1] CHRUDIMSKÉ „SŮVĚ“, tomuto zdroji dobrého rozmaru na důkaz přátelské příchylnosti věnuje spisovatel.
[3]
Jen ne s pravdou ven!
„Vždycky jen s pravou ven; s pravdou nejdál dojdeš“, takto zní staré, vůbec známé přísloví, jehož pravost nezvratná jest prý podstatná. Ano, ano – povídáno, v morálce a za pecí, mudruje se snadno o věci, s kterouž to však v praxi pokulhává jaksi. Dokud člověk jenom chválí, tuť se ovšem zřídka spálí, neboť s chválou spíše projde, ano zhusta cti s ní dojde; se špatnou však poradil se ten, kdo chce hlásat vůbec pravdu jen, neboť tu máš! – z nenadání na krku má opletání, již ho kdosi uražený děsí, pravdomluvku chápe za pačesy. [5] Že však z pravdy hlasatelů nejvíc příkoří a želu chuďas deklamátor zkusí, každý nahlédnouti musí, anť co tamto pravdy zjev v jednotlivci budí hněv, tuto posluchačů celé řady vzhůru vystrčí své moudré brady, řečníka pak pozorují, každé slovo rozvažují, a jak medle v proudu řeči pravdou trknul v lebku něčí – tu máš! – již se v posluchačů tváře usadila hněvu rudá záře, již ho stíhaj’ zraky plamenné, přízeň tatam – v srdce kamenné zabedněn jest na vždy všecken cit, a pan řečník, jenž se nechal omámit v jasné pravdy přeludu, propad’ – pravdy osudu. I mne z pudu neblahého poslali sem ubohého, abych vzácné společnosti vychvaloval pravdy cnosti, její zásady bych uskutečnil, o lecčems a o ledakoms řečnil, a hned ve svém úvodu zjednal pravdě průchodu. Co muž, zásadě své věrný, převezmu ten úkol perný, 6 a že tím se mohu zvěčnit, počnu s pánem Bohem řečnit. O pravdě snad? – tu kdybych tak mluvit chtěl – božínku! no, tohle bych se asi měl! Mluviti bych mohl, jak ty naše české panenky jsou z velké části švarné, hezké, jak jsou zbožné, pracovité, skromné, úslužné a hbité, jak jest s nimi život spasný, ale jak se za jazyk náš krásný – inu – to tak kdybych o některé říci chtěl – božínku! no tohle bych se asi měl! Mohl bych tu mluvit o mládenci českém, jak se pouhým povrchným jen leskem nikdy svésti nedá, vlastní blaho hledá jenom v sobě sám a své budoucnosti chrám na své vlastní síly staví, ale při tom moudře praví, aby život jeho měl prý cenu, s dukáty že sobě jenom ženu – inu – to tak kdybych o některém říci chtěl, božínku! – no, tohle bych se asi měl! Vojsko naše od pradávných věků chová v sobě mnoho čackých reků, 7 jichžto udatnost a válečné jich vlohy ku své škodě seznal odpůrce již mnohý. Že však našel také mnohý rek kdesi pod mostem svůj útulek – to kdybych tak říci chtěl – božínku! no tohle bych se měl! Básníci, toť hoši jaří, čilí, pracují, seč stačí jejich síly, na národu roli dědičné! Snahy jejich bodré, nezištné za překrásným kráčej’ účelem, oslaviti totiž vlasť a zem. Nezištnost a stálé sebezapření jejich heslo jest a znamení. Že však básníci jsou rozličného tvaru, a že mnohá nadšenost již vznikla z honoráru – to kdybych tak říci chtěl – božínku! no tohle bych se měl! Zajisté to dobře ví svět celý, že dle zásluh služby se jen dělí. Studií a praxe dost, chvalný mrav a vzdělanost – to jsou známky, podle nichž se měří, když se uchazeči úřad svěří. Spravedlnost onen řebřík sluje, po němž úřadník dál postupuje bez obavy, že by moh’ jen chtít méně dovedný ho přeskočit. 8 Že však tuhle ženská sukně to jen byla, která adjunktovi dekret opatřila, to kdybych tak říci chtěl – božínku! no tohle bych se měl! Našich obcí zástupcové vpravili se v doby nové za volného zřízení se schopností nevšední; prospěch obce na zřeteli mají, blaha občanstva se domáhají, správni jsouce, každou dobu bez ohledu na osobu po právu a záslužnosti rozhodují s nestranností. Že však rozsuzuje někde kmotrovstvo, švakrovstvo a strejcovstvo, a že v tento – tamhle – za horami kdesi zřídly nevědomky obecní jim lesy, inu – to tak kdybych říci chtěl – božínku! – no tohle bych se měl! Český spolek půvabný je kruh, jejž ovládá jarý, svěží duch. V spolčování leží naše síla, jím se zdárná provedla již díla. To i odpůrcové naši vědí, proto také se závisí hledí na tu v spolcích našich zdárnost a jich členů solidárnost. 9 Že však tuhle v Nebyleni seprali se o velení, a že pro osobní choutky jen spolek mnohdy bývá podvrácen, to kdybych tak říci chtěl – božínku! no tohle bych se měl. Nechť to vezmu tedy z kterékoliv strany, všude slyším pravdě odzváněti hrany. Aťsi! – Ve své nezištnosti, kteráž všech řečníků ctností neupíratelnou jest, zvyklý, za pravdu i příkoř snést, nedbám na chválu i nelibost, věda, že jsem pravdu říci chtěl – a dost. Ale že bych přál si, paničky a páni, za svou přednášku přec trochu zatleskání – inu – to kdybych tak říci chtěl – božínku! – no tohle bych se teprv měl! 10
Chybná výřečnosť.
Dovolím si, ctěné dámy, pohovořit chvílku s vámi. I k těm pánům, kterým zde o kritiku jenom jde, promluvit chci slovo krátké na důkaz, jak bývá vrátké, a jak u mne v ceně padlo mnohé česko pořekadlo. Čech, ten mívá u příkladu faleš za velikou vadu, proto říká ve svém zvyku: „Co na srdci, to na jazyku“.jazyku.“ Já co Čech se jevě světu, povždy ctil jsem tuto větu, a tak vůči národu pravdě jsem jen průchodu zjednati se vynasnažil. Za to důvěry jsem zažil v úzkém ba i širším kruhu, u přátel i jiných druhů. Protož kdo mne jednou znal, slovům mým hned víry dal. Zajisté by na mou věru každý jiný za důvěru 11 takovouto mnoho dal; mně však nesla jenom žal, a já pro ni zažil v skutku mrzutostí jen a smutku. Musím tady ku své škodě přiznati se ku nehodě. Když chci totiž ostrou řečí slovům svým dát důraz větší, tuť pak – ovšem maličko – přeskočí mně kolečko, a, jak již tu smůlu mám, já si za- za- zakoktám. Přišed jednou do úřadu, poprosil jsem pana radu, aby vzhledem na mou tužbu udělil mi ňákou službu. Rada znal mé schopnosti, vůbec moje vlastnosti, pravil tedy přímým hlasem svým: „Tužbě vaší rád tu vyhovím, protož mi jen přímě řekněte, sekretářem-li být sobě přejete?“ Krev se mi tu k hlavě žene, a já kvapně zvolám: „ne- ne-“ Rada jako v překvapení ve tváři se náhle změní, a pak, celého mne změře, ukáže mi prudce dveře. A já přece přímě, rovně chtěl jsem říci: „Nevýslovně!“ 12 K tetičce jsem docházíval, když jsem v kapse prázno míval. Teta měla peněz dosti, pročež ve své útrpnosti začasto mi pomáhala, mnohou zlatičku mi dala. Jednou chtěl jsem žádat tetku, by mně darovala pětku; ale že jsem neměl dosti k také prosbě zmužilosti, počal jsem dřív okolkovat, o nesnázích vypravovat. Tetka mne však pochopila a hned vlídně promluvila: „Znám již, hochu, nesnáz tvou, spokojíš se s desítkou?“ V kvapu zakoktám se: „To- to-“ Teta se tu vztýčí: „Co to? Nestojíš snad o desítku? Jdi mi z domu, čistý kvítku, zhýralce se odříkám!“ Tak soudila teta o mně, a já přec chtěl říci skromně: „Tolik ani nežádám“.nežádám.“ Dívenku jsem poznal švarnou, české matky dceru zdárnou. Byl to prostý, jemný kvítek, jedno z oněch skromných dítek, jimžto v rodinném jen kruhu bývá volně a jde k duhu. 13 Denně sedali jsme spolu, o svých slastech, o svém bolu častokrát jsme hovořili. Jednou sami jsme jen byli; já tu hledím na svou krásku, chci jí vyjevit svou lásku, cit, jenž mne k ní mocně váže – v tom se ona sama táže, líbě opřena jsouc o mne: „Cítíte přec něco pro mne?“ Já tu v slasti zvolám: „La- la-“ Dívka náhle zčervenala, zaštkala a zase zbledla, z pohovky se rychle zvedla, a než srozumněl jsem ději tomu, kázala mně ostře, bych šel domů. Tedy ono pouhé la – la za urážku hrubou vzala, a já chtěl přec na otázku její odpovědět: lásku. Takových a podobných malérů a nehod zlých mohl bych vám sdělit více, jimiž ona krutá zlice – myslím chybnou výřečnost – trápila mne dost a dost. Docílil bych další řečí nehody snad ještě větší, že by totiž snadno dost 14 celá slavná společnost do té samé vady padla, a chtíc podlé pořekadla: „co na srdci, na jazyku,“ vyřkla by snad jenom: „Dí- dí- !“ 15
Za živa pohřben.
Mladý četník, Matěj Boudů, podal ke krajskému soudu přeukrutnou děsnou zvěst, tkadlec Vondra v Beranicích na druhý den po Hromnicích za živa že pohřben jest. Leknuv soud se žaloby té děsné, provésti dal vyšetření přesné. Do Beranic se hned komis odebrala, která tělo Vondry vyhrabati dala; shledáno však zkouškou zavedenou, že jest Vondra sešel smrtí přirozenou, a že mrtev byl již dostatečně, když byl v hrob dán, aby spal tam věčně. Soud se četníka pak ptáti jal, odkud tuto hrůznou zprávu vzal, která, když se vyšetřila, lživou se být osvědčila. Četník Matěj Boudů vypravuje soudu, kterak tuhle po Hromicích, když býl právě v Beranicích přišel do obecní kanceláře, strašnou zvěst tu slyšel od rychtáře. 16 Rychtář prý mu s určitostí sdělil průběhu události, jak prý farář pater Dokonal Vondru za živa jest pochoval; by pak věc tu více dotvrdil, rychtář k tomu ještě připojil, že když truhlář do rakve ho kladl, chrčel, při tom dvakrát na zem padl, když pak rakev zabedňoval, prudce sebou pohyboval. Když to soudem bylo sepsáno, pro rychtáře rychle posláno, aby k úřednímu rozkazu o své řeči podal důkazu. Rychtář přišel, jak mu přikázáno. Tu mu soudem slavným předstíráno, jak moh strážci bezpečnosti sdělit hrůzné události, které, když se vyšetřily, lživými se osvědčily. Rychtář odpovídá řečí jistou: „Boudovi jsem sdělil pravdu čistou, „sdělilsdělil jsem mu udalosti, „jakjak se měly v skutečnosti, „nepatrnénepatrné jsou to jenom děje, „jimžjimž se moudrý člověk spíše směje; „rozuměl-lirozuměl-li četník něco jiného, „padnižpadniž všechna vina jenom na něho.“ Soudce dí tu: „Zdaž jste po Hromicích „řeklřekl četníkovi v Beranicích, 17 „žeže pan farář, pater DokonalDokonal, „VondruVondru za živa jest pochoval?“ „Tak jsem řekl,“ rychtář vece „to jest ale pravda přece. „VždyťVždyť pak farář jenom za živa „všechnyvšechny pohřby u nás odbývá; „kdybykdyby farář živým neměl býti, „pakpak by nemoh’ na funusy jíti.“ Soudce mluví: „Byste věc tu dotvrdil, „vv řeči k Boudovi jste ještě doložil, „žeže když truhlář Vondru v rakev kladl, „chrčelchrčel, při tom dvakrát na zem padl, „kdyžkdyž pak rakev zabedňoval, „prudceprudce sebou pohyboval.“ „Svatá pravda,“ rychtář dí, „to se snadno vysvětlí. „TruhlářTruhlář, jenž nám posluhuje v smrti, „známznám jest jako bratr z mokré čtvrti. „TenTen den přebral víc než jindy „prožlukléprožluklé té bílé bryndy, „jakýjaký div, že když byl Vondru v rakev kladl, „připři tom chrčel, ano, dvakrát na zem padl, „aa když rakev zabedňoval, „prudceprudce sebou pohyboval; „činilčinil tak jen v opilosti. „ZZ toho vidět zřejmě dosti, „žeže jsem četníkovi pravdu děl, „kdyžkdyž jsem událost tu vyprávěl.“ Na to soudem pře jest zastavena, tato sentence však vynešena: 18 „Stranu smrti Vondry z Beranic trestného se neshledalo nic, pročež, jak nám zákon přikazuje, toto šetření se zastavuje.“ Vidělo se ale soudu, oba, rychtáře i BouduBoudu, k zaplacení útrat odsouditi, náklad ten však na ně rozděliti, aby – ani méně ani víc – zaplatil z nich každý polovic. Rychtář proto musí klopit, že si s četníkem jal špásy tropit, četník však – ač žalovati umí – proto jen, že špásu nerozumí. 19
Čech v nebi.
Poživ piva plzeňkséhoplzeňského, divný jsem měl jednou sen, zdálo se mi, že jsem v nebi za vrátného vyvolen. Úřad ten byl těžký dosti, neboť lidé druhů všech do nebeské brány vejít, měli velmi na pospěch. Jak jen vešel, tu již každý poučeným býti chtěl, na koho by v nebes říši se as obrátiti měl. Hopkem přikvapí tu čile ošumělý panáček, avšak pyšně hlavou kroutí, jako první světa rek. „Mon ami“ tak hned se táže, „kde tu salon nebeský, „vv němž by důstojně moh bydlet „slavnýslavný frisér francouzský?“ 20 Angličan tu přivalí se, zývne, zkroutí tučnou tvář, pak se táže: „Goddam, kde tu „telegrafnítelegrafní kancelář? „ZapomnělZapomněl jsem paní říci, „žeže mám na kvap umírat; „byby neměla starost o mne, „chcichci jí telegrafovat.“ Vídeňák se poohlíží, kde je hec neb štvanice, Rus se starostlivě táže, je-li v nebi sanice. Prušák křičí: „Zdaž pak najdu „vv národech tu rozkol as, „abychabych přece pro svou kapsu „mohlmohl anektovat zas?“ Bavor po pivě se táže, Turek hledá sídlo žen, Maďar víno chce a rvačky, Polák sám chce bydlet jen. A tak každý s jinou vchází; naposledy vejde Čech. Ten se u vchodu hned táže: „Prosímich, kde pak je tady kontribučenský úřad?“ (Dle něm.)
21
Vyňatky z pamětní knihy města
Kocourkova.
Ao. di. 1794. pag. 13. tom. 9.
Minulého roku před vánoci povstal v městě našem požár v noci; sotva oznam ohně hlásný dal, již se lid náš pro stříkačku hnal. Nastojte však – stříkačka v té době čtyry bečky zemčat chová v sobě, jež tam dráb náš, Vondra Zakysal, z nedostatku sklepa nasypal. Lid se chápe zemčat, – co jen síly stačí, vše se ku pomoci kvapné tlačí, a než hodina as vypršela, stříkačka již prázdná k ohni jela. Oheň, který z prvu mírný byl, později se strašně rozšířil, a že stříkačka již pozdě jela, hořejší čtvrt města celá vyhořela. – By se ale pro budoucí čas v pádu ohně se stříkačkou zas takováto nehoda víc nestala, moudrá rada městská mandát vydala, 22 aby dráb náš, Vondra Zakysal, zemčata svá jinam ukládal. Avšak na odmluvu drába toho, že si letos koupil zemčat mnoho, a že nemá kam je uložiti, jal se purkmistr jej osloviti: „Uváživše, co dráb Vondra sám „tutotuto dobu v pravdě přednes nám, „zz milosti mu chceme povoliti, „zemčatzemčat do stříkačky uložiti, „avšakavšak pouze pod tou jedinkou „nepřekročitelnounepřekročitelnou výminkou: „předpřed ohněm že nejdél na tré dni „stříkačkustříkačku vždy řádně vyprázdní.“ 23
Ao. di. 1707. pag. 20. tom. 8.
Slavná rada města našeho roku tisíc sedm set a šestého přímo vedle usedlosti Habalovy vystavěla sobě pevný rathúz nový. Nový rathúz měl však světla málo, neb mu přede okny topolů pět stálo, které houštím neprozračným stíní věčným temnem novou radní síni. Jaká pomoc? jak se odstraní ta vada, ve světle by úřadovat mohla rada? Předmět ten by v ráznou přišel poradu, obesláni byli radní všickni v hromadu, zde pak řeční starší obce Klivanec: „Prožluklá a věru mrzutá to věc; „avšakavšak ať si jak chci lámu hlavu, „nejsemnejsem jinak poraditi v stavu, „nežnež jen, aby rathúz nový zas byl rozbořen „aa pak v místě příhodnějším znova postaven.“ Opatrné radě města Kocourkova zlíbila se rozumná řeč Klivancova, a než půldruhého roku uplynulo, nové stavení se k nebi pnulo, provedené krásně, čistě na bezstinném, světlém místě. Klivanec pak za odměnu, slávu rady nesa, béře ročně sáhu dříví z obecního lesa. 24
Ao. di. 1716. pag. 36. tomtom. 9.
Moudrá rada letošního máje dostavěla nové, velké stáje šesti párům šedých oslů pro dopravu městských poslů. Že se stavba vydařila skvěle, uznávalo rádo město celé, neboť budova ta se svou věží jevila sloh nový, krásný, svěží, jmenovitě uznávali fasádu za tu čásť, jež velkou dělá parádu. Avšak z prostřed divících se stájím tlup náhle nalezen jest na té celé stavbě chlup, a tu jakýs mudrc z lidu křiknul, že prý stavitel ty stáje sfiknul, postaviv tak malá do nich vrata, že je oslům všecka možnost vzata, volně procházeti jimi. Obecenstva svůdci zlými provolán tu poprask v obci celé; lid tu nejdřív haní stavitele, potom počne tupit celou radu, předstírá jí podvod, klam a zradu, hašteří se zde a tam se bije, zkrátka – strhla se tu rebelije, která mohla míti konec špatný, kdyby nebyl primátor náš starý v moudrosti své přímo bezpříkladné ukonejšil chtíče zpoury zradné. 25 Primator náš, ještě bouří jatý, vešel v stáje závadnými vraty, a než uběh okamžik jen krátký, vykročil z nich zpříma zase zpátky, maje roztažené obě ruce, a tu po svém zvyku volal prudce: „Že zde osel nemůž’ projít? to je lež!“ Lid to uznal, ba i svůdce jeho též; a tak vtipem, jenž se zdařil, primátor náš zpouru zmařil. 26
Ao. di. 1810. pag. 33. tom. 10.
Slovútní a moudří radní páni na památku svého panování učinili roku toho k obecnému dobru mnoho. Mezi jiným dali letos též na náměstí na kostelní věž velkolepé krásné hodiny z dílny slavné mistra Mudiny. Hodiny ty jsou městu krásnou ozdobou, zvláště tím, že cifráky, jež cifry mají stkvělé, na zdi věže vedle sebe dva jsou v čele. „Proč zde vedle sebe cifráky jsou dva?“ Takto obec tázala se purkmistra. Tento v moudrosti své vztyčí hlavu, prosloví pak vážně k lidstva davu: „Myšlénka, již neměl žádný v zemi naší, „ujalaujala se zdárně v slavné obci vaší, „aa co nevypátral rozum lidský posud, „kk tomu mne si zvolil příznivý nás osud. „MyšlénkuMyšlénku, dva cifráky dát vedle sebe, „vštípilovštípilo mi v duši milostivé nebe „kk obecnému prospěchu, jenž není „téměřtéměř ani k ocenění: „vv tom pak spočívá ta výhoda, „žeže, byť třeba chtěli dva, „najednounajednou se na hodiny dívati, „nemusínemusí z nich jeden na druhého čekati.čekati.“ 27
Ao. 1823. tom. 4. pag. 32.
Letos výlohy jsme velké měli, neb se opravy a stavby děly ku potřebě obecní. Tak se do ratejny šatlavní, kde dřív z velkých starobylých kamen teplo dával deputátní plamen, postavila kamna malá, ježto devět rýnských stála. Klusoň dráb, jenž ve šatlavě bydlí, opatrné radě totiž zprávu dal, že mu bidélka kus z pecních vidlí zlomyslný škůdce jakýs uřezal, a že, má-li jimi dále zatápěti, menších kamen potřeba jest vystavěti.
28
Nářek školákův. (Dle Castelliho.)
Je-li pak to živobytí, neustále jenom bití, za mé věčné namahání, jenom samé peskování. Pan učitel myslí sobě, že mne bít smí v každé době, neboť není chvílky ani, bych necítil jeho dlaní. Metly, pruty, lineály drží na mých zádech bály. Nejbolestnější však časy mají ubohé mé vlasy: do těch stále sahá, věčně za ně tahá; kdo pak se dá pořád bíti, já to aspoň nechci míti, co pak se mu málo učím? vždyť se ve dne v noci mučím. Tuhle ku příkladu kázal, „kolik Bohů?“ bych okázal. Já řku, „tři jen máme Bohy“ a již skládám svoje nohy, 29 chtěje se zas posaditi, tu mne učitel však počne bíti, že nic nevím, tak se vadil, několik mně za krk vsadil. Mně se to však hnedle zdálo, Bozi tři, to že je málo. „Bůh je jeden“ odpověděl chlapec, který vedle seděl. Aha! počkej, tebe bouchne, nebo aspoň do zad šťouchne, nato bych se hned byl vsadil; on ho ale v tváři hladil. To měl na jednom jen dosti, a já jsem div nepuk zlostí. „Kolik živlů“ ondyno se ptal. „Čtyry“ směle odpověď jsem dal. „Dobře. Teď je pověz ze jména.“ Já zas: „Oheň, voda, vzduch a – a“ Nechť jsem jak chtěl přemýšlel, na čtvrtý jsem nezpoměl. „Stojíš na tom,“ zvolal hlasem zlým. „Aha, bota je to, já už vím.“ Sotva jsem to ale z huby pustil, již mně po zádech prut šustil. „Umíš-li pak počítati?“ jal se mne též jednou ptáti. „Umím,“ chutě zavolám, on pak řekl „Uhlídám“. 30 „Někdo by ti jablko dal, „bysbys z něj stejně bratru podal, „mnoho-limnoho-li dáš tedy jemu?“ Tu já zase řekl k němu: „Bratrovi mnoho-li dám? „jájá si ho sním raděj sám.“ „Kdybys mu však musel dáti“dáti,“ začne on tu v zlosti láti. „mnoho-li by na něj přišlo, „byby to stejně ve dva vyšlo?“ „Kdybych musel“ – zvolám – „ďas to vzal, „tuťtuť bych šťopku se šlupkou mu dal.“ Sotva jsem to ale řekl, již mne metlou přes kříž sekl. „Pověz pak mně, manželství co jest?“ V duchu ráznou tazatele pěst na zádech svých napřed tuše, cítím již, jak malá ve mně duše. V osudné té době zpomenul jsem sobě na přísloví naší Kačeny, „manželství že stav je blažený.“ Již jsem přednést chtěl ta slova, tu mně napadlo však znova, že můj otec proti slovům Kačeny tvrdil, manželství že stav je pražený. Otcův výrok větší váhu má, nežli sestřin, to již rozum dá, a tak pravím, strachu zbavený, manželství že stav je pražený. 31 Vyřkna to, již jsem se lekl, že jsem hloupého cos řekl, neb se celá škola počla smáti. Jako hříšník v ouzkostech tu stojím, rukou učitelových se bojím; on však pozarazí ve svém kroku, zamyslil se – brzy se mu v oku slza jako hrášek objevila, tvář se bolestně mu zkabonila, pak mně na hlavu své ruce položil, a „toť pravda“ velmi vlídně doložil. „Jakou měla výšku babilonská věž?“ ptal se jednou: „Milionská spřež“,spřež,“ myslím, jak bych já to věděl, ať přemejšlím kolik neděl, nenapadne mi to přec. Nebezpečná zdála se mi věc, jen tak z hlavy odpovědít na to, pročež jsem radš řekl: „Já to nevím“.nevím.“ Že mne šťouchne, čekám, rány se již napřed lekám, v strašných trna ouzkostech mnu si oči, tajím dech. Učitel však – co to znamená? – přešlapuje – krčí ramena – vezme šňupec, pak se usmívá – konečně – ach! hubičku mě dá, prohodí pak mírně: „Dobře’sDobře’s, hoškuhošku, řekl, „toto se také neví – zbytečně ses lekl.“ 32 Protož prach nic nechci více vědět, raděj hraní budu sobě hledět, s učením teď bez toho již není nic, pakli odpovídám, bit jsem ještě víc. Bude-li se učitel zas ptát, chci mu vždycky za odpověď dát: „Já to nevím“ aneb „já to neumím“, aspoň za to hubičku zas ulovím. 33
Baláda.
V době, z které nezbývá již známek, v rybníku stál kdesi krásný zámek, byl pak velký rybník ten samým pivem naplněn. V hradě, jenž stál v červenem tom moři, krásná dívka trávila věk v hoři, nad cimbuřím stávala, s touhou v kraje volala: „Kdo chce za svou manželku mne míti, do tohoto musí zámku vjíti, však ni plavbaplavba, ani loď v blaha chrám ho neprovoď.“ Žíznivý tu jinoch kráče maně, neví ničehož o krásné panně, a jak libý seznal mok, na dno vyssál piva tok. 34 „Aj, ty hochu švarný, pojď pak ke mně, ty jsi sladký pocit zbudil ve mně, s tebou jenom spojená mohu být blažená.“ Jinoch dí tu: „V bludu vězíš, drahá, mníš-li, že mne láska vede blahá, já jen pivu k vůli pil, rybník z žízně vyprázdnil. Libě však mi zněla tvoje slova, že bych pro tebe jej vypil znova, nuž tak poslyš lásky hlas: naplň rybník pivem zas!“ 35
Z Arkadie.
Nad pahorkem v sadě temném v středu bílých oveček odpočívá v snění jemném mladý pastýř Janeček. O zlém světě jinoch neví v blaženou tu chvílenku, a ten úsměv v tváři jeví, v mysli že má milenku. „Inu zatra – počkej Anka!“ prohodí tu Damon náš, „nepřijít sem! – poznáš Janka: co jich zblízneš, uhlídáš!!“ 36
Zakletá.
V prosaické naší době romantika spí již v hrobě. Poësie starých časů z doby duchů, vil i ďasů, z doby strašidel a zjevů, hrůzných vzdechů, tajných zpěvů, inkvisičních ohavností ztratila již půvabnosti. Nové doby nová chvíle makavé již zná jen cíle, a ta její poësie v samé praxi jenom žije. Proto i ty deklamace často jsou jen rukou práce, mravokárné jenom věty, jejichž polosvadlé květy, nechť i někdy slabcem třesou, nikoho přec nepovznesou. Druhdy – jaký dojem velký, když tak do šířky a délky popsány jsou strašné děje, při nichž srdce se nám chvěje, 37 při nichž ruce, nohy klesnou úzkostí a hrůzou děsnou. Nechť nám strachy líce zblednou, zkusme toho také jednou: Bylť jest jeden rytíř mladý, bez vší hany, bez vší vady, bohatyrstva jarý květ; čítal pět a dvacet let. Byla dívka něžných cností, vzor panenské spanilosti, význam lásky v každém oku; osmnáct jí bylo roků. Oba mladí – krásní oba – jaký div, že lásky doba přikvapila záhy dosti k vzájemné jich blaženosti. Otec děvy, muž to řádný, nečinil sic odpor žádný, když ho jinoch v dobrou hodinu požádal o ruku dceřinu; avšak podle dob těch mravů musel mladík toho stavu na zkušenou dříve jíti, než si mohl ženu vzíti. Také zde mu otec kázal, abych svých pět švestek svázal, aby sebral všecku zbroj, a hned na Turka táh’ v boj. 38 Pukala jim srdce v bolu, naposledy když stáli spolu – slíbili si věčnou lásku. Jinoch objal ještě krásku, vsedl na kůň – již ho bodá, v tom mu dívka skříňku podá: „Uchovej ji dobře“,dobře,“ panna dí, „vzácný dar je vložen v ni. „JestJest to prášek jemný, bílý, „kterýkterý majiteli svému, „byťbyť i na smrt umdlenému „novénové, svěží dodá síly. „ZbožnýZbožný servit, bratr Otto, „požehnalpožehnal nám kouzlo toto“.toto.“ Proti Turkům rytíř jede, cestou časté bitky svede, snáší strasť i mnohou zlobu, až pak u svatého hrobu potká Turků celý roj, s nimiž vstoupit jest mu v boj. Rychlý útok, zbraně šustí, rek náš do Turků se pustí; zápas trvá přes tři hodiny, Turků třicet, on sám jediný, že však jinoch náš je Čech, masa nadělal z nich všech. Na smrt zemdlen touto prací jinoch náhle sílu ztrácí, klesá na zem v náruč mdlobě a snad zhyne v krátké době. 39 Zbožný servit kolem jde, ubožáka zhlídne zde. Zastaví, pak s břicha tíží k jinochu se zvolna blíží. Tento uzřev ctného mnicha, pohovoří k němu zticha: „V torbě svém mám prášek bílý, „jenžjenž mně zase dodá síly. „JeJe to dárek, kouzlo věry, „BořitovyBořitovy v Čechách dcery. „ZbožnýZbožný servit bratr Otto „požehnalpožehnal jí kouzlo toto. „PodejPodej mi jej, zbožný pane.“ Mnich tu vece: „Tak se stane,“ sejme torbu mdlému reku, vyndá prášek, dá mu léku. Rytíř pozřel prášek bílý, jenž má ztužit jeho síly. Avšak hrůzný, děsný zjev! Náhle v tvář se hrne krev, rty se bolem krutým chvějí, oči mu již přecházejí, mráz mu všechny oudy drtí, rytíř statný – propad smrti. Shasnul jako svíce, již ho není více. Bratr Otto – on byl mnich – tušil vinu, tušil hřích, zkoušel prášek – ach jak zbled’, když v něm poznal ostrý jed. 40 S žalem v srdci, s myslí jatou pohřbil tělo v půdu svatou a v předtuše velkých strastí do České již spěchá vlasti. Poblíž Bořitova hradu sedí děva v lesním sadu, nad skalním tu lomem sedí, do propasti smutně hledí, v naději a blahé víře zpomíná si na rytíře. Toužebně jak po něm vzdychá, uzří náhle kmeta, mnicha, který s hroznou v srdci tíží k děvě velebně se blíží. Bratr Otto – on to jest – ukrutnou jí sdílí zvěsť. Dívka zkřikne, sebou trhne, rve si vlasy, v zem se vrhne, zas se vzchopí, jako šílená – volá děsně: „Ach toť vina má! „jájá ho sama usmrtila! „vv přechmatu jsem pochybila, „vv spěchu ve skříň uložila „místomísto prášku léčivého, „jedujedu – krysám strojeného. „NechciNechci žíti – líp je v hrobě: „MiláčkuMiláčku můj, já jdu k tobě!“ V tom se vztyčí v strašném spěchu. Mnich pak s hrůzou tají dechu a než moh’ jí v cestu spěti – – děva v lomy střemhlav letí. 41 Mnich se zachví a pak dolů s bolem hledí na mrtvolu. Na to zdvihne ruce k nebi: náhle šedivou svou lebí jímá věštbu Bohem danou. Zraky jeho rudě zplanou, a na bledé druhdy tváře padá žaru děsná záře, on pak s hrůzným nadšením volá hlasem hromovým: „Kletba tobě, nešťastnice, „dvoudvou životů vražednice! „NebeNebe kázalo tě soudit. „PoPo smrti máš ještě bloudit; „puzenapuzena jsouc vyšší mocí „probudíšprobudíš se každé noci, „budešbudeš chodit v této skále, „kvíletkvílet, vzdychat, slzet stále, „zaza hřích snášet budeš muka, „jejžjejž tvá zavinila ruka. „ŽeŽe však milcova smrt není „dílemdílem zlého rozvážení, „nýbržnýbrž plodem mysli vrátké, „budebude trápení tvé krátké. „ÚkolÚkol lehký dalo nebe „tomutomu, kdo má spasit tebe. „UzavřelUzavřel jest soudce vlídný „ukončitukončit hned stav tvůj bídný, „kdyžkdyž se najde děvče milé, „kterékteré od té blahé chvíle, 42 „milencimilenci kdy věrnost přísahalo, „věrnostvěrnost aspoň měsíc zachovalo.“ Kletba ta se vykonala, děva bloudit započala, stená, vzdychá, pláče, kvílí v lomu o půlnoční chvíli. Trpělivost, nejmilejší, teď přijde to nejstrašnější. Od té doby v rychlém toku uplynulo šest set roků – a ta děva po tu chvíli pláče, stená, vzdychá, kvílí, posud v noci bloudí v skále, muka snáší neustále. (k obecenstvu:)
Ctěné dámy v společnosti, je tu spása nemožností? 43
Měsíc nešika.
Jednou takhle pod večerem kráčí párek tmavým šerem, ku háji se blíží už, ona – žena, on – je muž. On je lokaj u barona, komornou je zase ona, že se k sobě hodí dost, o tom žádná pochybnost. Co as v háji hodlaj’ oba, když je tady pozdní doba, a když na obloze mrak rouškou kryje světský zrak? Kdo máš srdce prostřed žeber, na zlou stránku věc tu neber, věz, že cudné lásky květ jímá skoro celý svět, 44 a že cítí také jemně komorných půvabných plemě, když se s pány lokaji večer schází potají. Na pokraji liboháje, milenců to všechněch ráje, pokudž tmou to bylo znát, zůstal párek v chůzi stát. Ostatní tam lidské tvory nečiní jim žádné vzdory, neboť lokaj s komornou všední jenom úkaz jsou. Obejme se párek čilý ve příhodnou k tomu chvíli, obejme se s prudkostí nevyslovné sladkosti. Náhle – před lidskými zraky roztrhnou se černé mraky, jasná objeví se zář, měsíc vystrčí svou tvář. 45 Měsíček to s chloubou cítil, že tu lásce něžné svítil, by pak líným nebyl jmín, rozžal honem všechen plyn. Muž se lekne, děva taky, on si kryje rukou zraky, svět ho neměl uvidět – avšak klamat nelze svět. Lokaj vedl dívku k lesu, jinému však k slasti, plesu, lokaj jenom jméno dal, baron dívku objímal. Měsíčku, co platna chlouba, ty’s byl přec jen hrozný trouba, z vlastního že popudu lásce uďál’s ostudu. 46
To je paměť!
Přicházím tu v kvapném letu, abych – – – – – – (v rozpacích mne si čelo – po chvílce:)
To je paměť! U všech všudy! teď jsem zabřed’ do ostudy. Co si o mě posluchači jenom pomysliti ráčí, když tak jako pařez v kleči stojím tu a váznu v řeči?! Ale tak to často bývá, že mne paměť opouštívá! nejspíše však v onu dobu, když chci nevoli a zlobu nad tou lidskou křehkostí světu uvést k známosti. K dosvědčení toho příkladů vím mnoho; k lepšímu z nich vám několik tu dám. 47 Podlízavec utrhačný svolá přátel počet značný, by jim hlásal ve svém kruhu, co jde vlasti naší k duhu. Mluví mnoho v řeči dlouhé, ale jsou to klamy, fráze pouhé; národovcem upřímným chce slouti, ale práva historická kroutí. Národovce takového zakřiknul jsem z hněvu svého: „Ty chceš býti pravdy posel? ty jsi spíše velký – –“ co pak? To je paměť! – co jsem říci chtěl, šťastně jsem vám zapomněl. Písálek tu vyskytne se, české básně psáti jme se; píše, jako hrom když bije, až se mu pot s čela lije – ale jest to sláma pouhá, kteroužto se Muzám rouhá. Veršovníka duba okřiknul jsem zhruba: „Ty chceš býti vlasti chlouba? ty jsi spíše hrozný – –“ co pak? To je paměť – co jsem říci chtěl, šťastně jsem vám zapomněl. V tento, kdesi v Trantárii spískali si patálii; 48 měli na statisíc bodáků, na statisíc statných vojáků. Zdálo se, že Trantárové v boji budou vítězové; neboť táhli s nadšením proti nepřátelům zlým. Vypadlo to bledě ale, neboť ono – a tak dále. Tu jsem sobě na to šňup’: „To jste vůdce? to jste – –“ co pak? To je paměť! – co jsem říci chtěl, šťastně jsem vám zapomněl. Pěvec jakýs, nedouka, zpěvem páše uším muka, v hrdle prý má tony hladké, jemné, stříbrozvučné, sladké. Hej Slované se zápalem zpívá, však pro Wacht am Rheine stejně nadšen bývá. Hřívna zpěvu skvostná prý mu dána – zatím chlapík zpívá jak vrána. Takovému kokrhalu řek’ jsem přímo bez obalu: „Stříbrné že máte hrdlo? poslouchejte, vy jste – –“ co pak? To je paměť! – co jsem říci chtěl, šťastně jsem vám zapomněl. Jeden světu stále hude, na cestách kde bloudil všude; 49 co kde viděl, co kde zkusil, jakých strastí zažít musil. Cára viděl v Cařihradě, Sultána pak v Petrohradě; Dunaj viděl u Berlína, Vltavu zná od Kolína; ve všem chválí cizozemce, v Čechách vidí jenom Němce. Takovému vyprávěči odseknul jsem ostrou řečí: „Že jste prošel světa půl? Já vám povím, vy jste – –“ co pak? To je paměť! – co jsem říci chtěl, šťastně jsem vám zapomněl. Divadelní herec jeden, nastrojenou chválou sveden, vězí v bludu velikém, že jest nejmíň Garrickem. Na radu svých přátel nedá, první úlohy jen hledá, a když proved’ dosti bídně mnohou, mní, že na vlastních již stojí nohou. Všude na odiv své umělectví staví, ač že o chválu mu nejde, povždy praví. Vychloubač ten drzý vyplacen mnou brzy. „Marnivosti že jste prázen? „JáJá vám povím, vy jste – –“ co pak? 50 To je paměť! – co jsem říci chtěl, šťastně jsem vám zapomněl. Víme, jaké pěkné kusy prováděli v Čechách Prusi; ale známa jest též věc, že tak mnohá dívka přec navzdor naší vlasti zvykům pruským pánům důstojníkům věnovala srdce své v lásce vřelé, ohnivé. Takovéto panně pronesl jsem k haně: „Miluješ-li, dívko, Prusa, to jsi za to hodná – –“ co pak? To je paměť! – co jsem říci chtěl, šťastně jsem vám zapomněl. A tak téměř každou chvíli, když se v řeči blížím k cíli, hlava má vrtkavá z nenadání dopustí, že mne paměť opustí; já pak, jindy bystrý dost, ztratím ducha přítomnost, a než paměti zas nabudu, již jsem propad’ zlému osudu. Nežli tedy deklamovat, chci se raděj někam schovat, 51 abych ušel posměchu, maje jedinou tu útěchu, že než odejdu zde z těchto plání, aspoň za mlčení dojdu zatle – – co pak? To je paměť! 52
Nejvyšší stupeň lásky.
Překrásně měsíc svítil a líbou pouštěl zář; jakoby lásku cítil, tak mile kroutil tvář. Po louce děva kráčí, má šátek na pokos, rosa jí nohu máčí, v prsou jí buší cos. Od lesa jinoch běží, s čela mu teče pot, i jemu v srdci leží cit lásky jako plot. U prostřed trávy lučné oba se potkají, již slyšet rány zvučné, to srdce bouchají. 53 Ona své oči sklopí, pokyn mu lásky dá, on dívky se hned chopí, vřele ji objímá. Již hudou samou lásku, jen slasti vidět rej, on líbá milou krásku a ona líbá jej. Tak dílo dále vedli, tu slyšet hryz, o žas! oni se láskou snědli, že zůstal z nich jen vlas. Měsíček když to zhledl, leknutím sfoukl zář, jak stěna chudák zbledl, a strašně zkroutil tvář. Ty verše slouží k tomu, by hochy navedly, než vyjdou k holkám z domu, by dřív se najedli. 54
Nesnáz nepřekonatelná.
Nechť je milostenka má bohata a vznešena, králem třeba otec její – nedbám nic a jen se směji. Na ohnivém koníku sjedu pro svou militku, unesu ji v čilém letu navzdor moci, navzdor světu. Kdyby drahou dívku mou jímal žalář hrůzou svou, i tu vítězství své slavím, okovů ji mocně zbavím. Kdyby v středu moře snad dívku mou kryl pevný hrad, celé moře hbitě zbrodím, milenku svou osvobodím. 55 Kdyby oheň zhoubou zlou obklíčil již dívku mou, z žaroviště katy strhnu, pro dívku se v plamen vrhnu. Kdyby byla děva ta v říši duchů zakleta, nebojím se děsných zjevů, obrům vyrvu tu svou děvu. Než však – otec milky mé u nás koželuhem je; on mi nechce dát své robě: „Bože, co jen počnu sobě?“ 56
Z výstavy světové.
S kmotrem Vášou ze Lhoty výstavu jsme navštívili; všecko bylo překrásné, až jsme se Vám podivili. Všecky větve obchodu byly slavně zastoupeny, z každého pak řemesla pěkné věci vystaveny. Krejčí měl tam kabáty, obuvník měl zase boty, cukrář dorty strojené, mydlář mýdla, svíčky, knoty. Řemenář měl řemeny, frisér paruky a vousky, kožešník měl čepice, sládek pivo, pekař housky. 57 Čalouník měl divany, stolař židle, stoly, truhly, kovář koňské podkovy, havíř kamenné měl uhlí. Provazník měl popruhy, koželuh všech druhů kůže, sklenář všecky tvary skel, květinářka svěží růže. Zkrátka ze všech řemesel četné předměty tam byly; přec však jedno postrádal Váša, společník můj čilý. Pravil nahlas: „Dali sem tedy všecky práce lidské, a přec pohřešuji zde ještě dílo kominické.“ „Proč má tento obor zde „postrádatipostrádati cti a chlouby, „oborobor, jenž má v čistotě „chovatchovat komíny a trouby?“ 58 Kominický živnostník jeden stál tu zrovna vedle; jak ta slova uslyšel, promluvil k nám hnedle. „Pravdu díte, příteli, „ukřivděnoukřivděno jest nám velmi, „toto však zavinily jen „vv domech kuchařky, ty šelmy. „DílaDíla naše nejlepší, „kterákterá jsme kdy urobili, „posudposud naše kuchařky „nana smetiště vyhodily.“ 59
Harem.
Strejček Vacek v krčmě seděl v milém dobrých přátel kruhu, pivka sobě pilně hleděl, které šlo mu také k duhu. Kmotr Říha vypravoval, co byl pozoroval všecko, když byl jednou procestoval celé Turecko i Řecko. Popisoval tyto země, jež prý naskrz ráj jsou pravý, jen prý tam má všecko plemě jiné návyky a mravy. Zbraň tma nosí skoro každý, pro svůj žert si hledá cíle, proto bitky, rvačky, vraždy dějí se tam z kratochvíle. 60 S láskou netropí se hluky, manželství tam nejde párem, každý Turek, jenž má fuky, chová sobě celý harem. „Cože, harem?“ volá Vacek. „Inu tisíc láter hromů, „aťať se ze mne stane macek, „rozumím-lirozumím-li slovu tomu. „MluvteMluvte, kmotřekmotře, přece česky, „sicsic se nemineme svárem, „anebaneb vysvětlete hezky, „coco to vlastně je ten harem.“ „Inu, harem“ – Říha vece – „značí věci zatrolenské, „jsoujsou to schránky nebo klece, „vv nichž jsou uschovány ženské. „KaždýKaždý řádný Turek může „třitři sta žen si třeba vzíti, „sličnýchsličných, krásných jako růže, „jakýchjakých jinde není zříti. 61 „TytoTyto manželky pak skrývá „vv jisté části svého domu, „aa ta harem se nazývá. „NuNu jak, rozumíte tomu?“ „I ty umučená ráno!“ vřeští Vacek, „žasem blednu, „třitři sta žen je Turkům přáno „aa já chuďas mám jen jednu. „MyMy tu v naší české vlasti „zkrácenizkráceni jsme přec jen mnoho, „nepřánonepřáno nám znáti slasti „haremskéhoharemského blaha toho. „TřiTři sta žen! toť ve střídání „líbeználíbezná by byla shoda, „dnovédnové v samém milování „plynuliplynuli by jako voda. „KdyžKdyž pak o půlnoci asi „zz hospody bych domů přišel, „aa ty milé libé hlasy „ženušekženušek svých drahých slyšel, 62 „kdybykdyby tak můj příchod domů „třitři sta žínek uvítalo, „jakoujakou rozkoší by k tomu „srdcesrdce moje zaplesalo.“ Tak strýc Vacek v rozčilení moudrost hlásá v pivním kruhu; o souhlas tu nouze není, jest zde mnoho stejných druhů. Každý z nich má stejné touhy, každý Turkem být si přeje, čas jim při tom není dlouhý, a to pivko mile hřeje. Tak jim ušla chvíle milá; půlnoc dávno uplynula, když se společnost ta čilá konečně přec jednou hnula. Tu i strýc náš domů pílí, cestu ve tmách na kříž měře, a po dosti drahné chvíli namakal domovní dvéře. 63 V haremském tom rozladění otevřel je dosti brzy, chodbou kráčí v milém snění – v tom je slyšet zámku vrzy. Paní Háta – jeho paní – se světlem se v chodbu hrne, vztek se krutý jeví na ni, tak že Vacek hrůzou trne. „I ty milionská kůže“kůže,“ soptí ženin jazyk břitký, „zhýralého mám to muže, „jenžjenž si v noci hledí pitky.“ A než manžel při tom ději oddechnout jen mohl sobě, mrštným švihem ruka její stihla jeho tváře obě. „Chraň mne Bože před tím svárem“svárem,“ v zoufalství tu vřeští Vacek, „blaze mně, že nemám harem; „BožeBože, to by bylo facek!“ 64
Roztržitost.
Aby prošel dobře světem, a moh’ přec jen trochu žít, tu prý musí každý člověk smysle povždy zdravé mít. A přec nebude se nikdo se mnou o tu pravdu přít, že zas někdy lépe bývá, když je člověk roztržit. Když tak někdo něco vyved’, co ho právě netěší, tu si na svou roztržitost pohodlně zahřeší. A ten svět, jak už je dobrák, příliš přísně neměří, omluvě tak pronešené na slovo hned uvěří. 65 Takováto roztržitost není řídkým úkazem, co vám tady nyní sdělím, budiž toho důkazem. Jeden k národu se hlásí jakož věrný jeho syn, k blahu vlasti cílí jenom každé slovo, každý čin; že však v strachu před svým chefem jal se tuhle nevolit – inu – on prý pozapomněl, arciť – je tak roztržit. Druhý honosil se všude, že je v bitvách pravý rek, ba že hrdinnou svou myslí předčil dávno již svůj věk; že však za poslední války v přístodůlku hledal kryt – inu – on se pozapomněl, arciť – je tak roztržit. 66 Jiný dokazuje světu, že je pravý lidumil, a že nezná účel, k němuž nebyl by již připlatil; když však pro chudé se sbírá, uzamčen jest jeho byt – pozapomněl otevříti, arciť – je tak roztržit. Tu ten vytrubuje stále, v umění jak pokročil, a že není obor žádný, v němž by se byl necvičil; když pak ale zkoušen být měl, nemoh’ slova povědít – zalekl se, pozapomněl, arciť – je tak roztržit. Mladík v plesu dívku bavě, v lásky cit se ponoří, by pak získal srdce její, o svém jmění hovoří; 67 když však potom po půlnoci večeři má zaplatit, nemá peněz – zapomněl je, arciť – je tak roztržit. Ten zas v každou větu klade význam z cizích jazyků, franštiny pak užívati mívá nejvíc ve zvyku; když však Francouz osloví ho, není v stavu promluvit – inu – on se pozarazil, arciť – je tak roztržit. Mnohdy dívka něžných cností nenávidí svět ten zlý, nechce znáti marnost jeho, na modlitbách raděj’ dlí; že ji však kdos v kapli viděl do románu jednou zřít – inu arciť – přechmátla se – člověk bývá roztržit. 68 Solidnost svou stále staví jistý kupec na odiv, než by zkrátil věřitele, nechtěl by být ani živ; při bankrotu vidět ale, věřitel že není kryt – obchodník to nějak přehlíd’, arciť – je tak roztržit. Rozpředl jsem deklamaci, ale jak ji ukončit? je to nesnáz – není divu, jsem snad také – roztržit. 69
Disputace. (Překlad z Heine-a).
[71] V Toledě, tam v síni auly, slyšet trub i kotlů řavy, ku církevní turnaji kvapí pestré lidu davy. Aj, to není světské klání aniž zbraň tu od ocele, oštěpem jest slovo jen scholasticky zaostřelé. Nebijí se dvornostové, galantní snad paladini, bojovníci v seči té jsou rabíni a kapucíni. Kapuce a šabesovky, arbekanfes, škapulíře, bojovníkům těmto slouží za přilby a za krunýře. [73] Který Bůh jest pravý Bůh? Jest jím židův, velký, tvrdý samoboh, jejž hájiti má rabbi Juda, muž ten hrdý? Aneb jest to trojjediný lásky Bůh, ctěn od křesťanů, jejž tu hájí frater Jose, kvardian od františkánů? Mocí pádných důvodů po řečnicku sestavených nezvratnými citáty slavných mužů propletených hodlá každý svého soka přímo ad absurdum hnáti, a mu božství pravého o svém Bohu důkaz dáti. Uzavřeno mezi nimi, že kdo podlehne v tom boji, v soupeřovu víru změnit povinnen jest víru svoji, 74 že se žid dá svatým křtem za křesťana posvětiti; naopak že křesťan se obřízkám chce podrobiti. Každý z nich má jedenáct společníků v průvod daných, osud jeho v plesu, žalu sdílet, věrně odhodlaných. Pevni u víře jsou mniši, kvardiana společníci, z bedny s vodou svěcenou upravují křtitelnici; kaditelnou máchají, až se žhavé uhlí trousí, jejich odpůrcové zatím obřezací nože brousí. Obě čety pohotově před šraňky již v sále stojí, lid pak s netrpělivostí čeká na znamení k boji. 75 V prostřed dvora pod nebesy, na nichž skví se samé zlato, sedí král a královna; děcku podobá se tato. Tupý nosík francouzský, v tváři samé laškování; kouzlem jsou však rubínová ústa v sladkém usmívání. Krásné, vrtkavé to kvítko – věčně budiž oželeno – od břehův Sekvany jaré ubožátko přesazeno v škrobenou sem bylo půdu v grandezzy hispaňské síni; dříve sloula Blanch’ de Bourbon, donna Blanka sluje nyní. Pedro nazývá se král ještě s příjmím Ukrutného, avšak dnes, pln jemné mysli, lepším jesti jmena svého. 76 V dobrém rozmaru hovoří s dvorní šlechtou, baví hostí, ba i k židům, mouřenínům mluví mnohé zdvořilosti. Král si totiž zamiloval velmi tyto obřezance, oni velí vojskům jeho, dohlížejí na finance. Avšak tu již víří bubny, a trub hlahol připomíná, že již obou velikánů disputace započíná. Kvardián od kapucínu vyřítí se v zbožném vzteku, brzy kňučí, brzy skuhrá, brzy řve zas v divém jeku. Jménem otce, syna, ducha, divůplné trojjednosti počne z žida kleté símě vymetati s pobožností. 77 Neboť v sporech takových se v židu kryjí diblíkové, ti jej vtipem opatřují, důvody mu šeptaj’ nové. Tu pak když jsou vymeteni ďábli mocným exorcismem, započne mnich dogmatikou a pak dále katechismem. Vypravuje, že se v božstvu osoby tři zahrnují, které, hodí-li se tak, v jedinou se proměňují – tajemství to, které jen zcela může pochopiti, kdo dovedl z tuhých pout rozumu se vyvětiti, – vypravuje: v Betlemě jak jest Boha porodila panna, která panenství nikdy byla neztratila, 78 kterak světa vládce mocný v jeslích mile odpočíval, a naň s volem o závod nábožně se osel díval. Vypravoval, kterak Pán do Egypta prchnout musil před Herodem, a jak na to hořká smrti muka zkusil za Poncia Piláta, jejž jsou židovští ti kati, farisei, přinutili, ortel smrti podepsati. Vypravoval, kterak Pán když byl třetího dne z hrobu povstal, přímo do nebe odletěl tu samou dobu; kterak ale, až ten čas přijde, zas se na zem vrátí, v Jozafatu živých, mrtvých v přísný soud svůj bude bráti. 79 „Třeste se“,se,“ tak volá mnich, „před tím Bohem, jejž jste bili, jejž jste trním mučili, jejž jste krutě usmrtili. Vrahové jste, Kristův život pronárod Váš mstivý shasil; vždy vraždíte smířitele, přichází-li, by Vás spasil. Židé, vy jste shnilé mrchy, v nichž příšery děsné sídlí, vaše těla kasárny jsou, v kterých pluky ďáblů bydlí. Tomáš z Akvina tak praví, pravoslavných pro své cnosti miláček, jejž nazývají velkým volem učenosti. Židé, vy jste hyeny, vlci jste i šakalové, kteří ryjou hroby, aby ssáli z mrtvol síly nové. 80 Židé, židé, vy jste svině, paviáni, netvorové, nosorožci, krokodili, krvechtiví úpírové. Vy jste krkavci a sovy, kalousové, dudci, výři, basiliškové a sejci, noční dravci, netopýři. Slepejši jste, chřestýši, ropuchy a pružné zmije, prašivcové – Kristus Ježíš potře Vaše kleté šíje. Či snad chcetechcete, zatracencizatracenci, spasit ubohé své duše – tu nechť z nepravosti stánu každý k zbožným místům kluše, tam ku chrámu lásky věčné, tam kde spásy pramen hrčí v požehnané míse křestní, – tam ať hříšnou hlavu strčí. 81 Vyperte tam staré hříchy, vyperte i nepravosti, plesnivinu zastaralou smejte s duše v důvěrnosti. Slyšíte své nové jméno? volá hlas to Spasitele; vydrbejte sobě hříchu havěť v lůně smířitele. Bůh náš, ten jest láska pouhá, a jak beránek jest tichý, na kříži svůj život skončil, aby smazal naše hříchy. Bůh náš ten jest láska pouhá, Kristus Ježíš jmenuje se, jeho skromnosť, snášenlivosť, následovat snažíme se. Proto také jsme tak jemni, lidumilí, beze sporu, tiši jak ten smírce věčný, rovni beránčímu vzoru. 82 V nebi budem jedenkrát dlít co zbožní andílkové, procházeti se tam blaze, v rukou proutky liliové. Místo hrubých kuten budem nosit oděv nejskvostnější, zlaté střapce, drahé látky, k tomu stužky nejpestřejší. Žádnou pleš víc! vrkoče kolem hlav tam libě vlají, krásné panny nám tam vlasy v pěkné copy zaplétají. Poháry tam na víno mnohem větší obsah jeví, než jsou tady dole sklenky, v nichž se pění šťáva révy. Naopak zas úzčí mnohem, než jsou tady ústa ženy, budou dívčí hubičky v nebi pro nás připraveny. 83 V pití, líbání a smíchu věčnost mile chcem užívat, v nadšení pak „Hallelujah“, „Kyrie elejson“ zpívat.“ Takto skončil křesťan. Mniši myslí, že již spása tluče na židovské srdce, protož křestní zboží snášej’ ruče. Židé však se vody štítí, ošklíbají se jak v křeči. Na to počne rabbi Juda odpovídat touto řečí: „Abys pro své símě zmrvil lad i úhor ducha mého, pocákal’s mne hnojním kalem potupného slova svého. Tak jde každý za methodou, jakou osvojil jest sobě, a než bych tě proto haněl, smířen vzdávám díky tobě. 84 Pro židy se nehodí učení o trojjednosti, neboť v regula de tri cvičeni jsou od mladosti. Že jest ve tvém Bohu tré, tré jen osob obsaženo, skromné dost, šest tisíc bohů bylo v dávném věku ctěno. Neznám jest mi Bůh, jejž Kristem líbí se vám jmenovati, také nemám potěšení, jeho pannu matku znáti. Líto mi, že jedenkrát – dvanáct set let tomu asi – zažil v Jeruzalémě trochu nepříjemné časy. Zdaž jej židé usmrtili, dokázati teď by nešlo, ježto corpus delicti třetího dne v ztrátu vešlo. 85 Že by příbuzen byl s Bohem naším, není bez námitek věta tato; pokudž víme, neměl Bůh náš žádných dítek. Bůh náš nikdy neumřel jako útlý beráneček za lid, neníť slaďouninký filantrop a blouzniveček. Bůh náš láska není, on vrkot sladký nezná žádný, neboť on jest pomsty Bůh, věčný Bůh to hromovládný. Kdo byl hřešil, toho jistě stihnou blesky hněvu jeho, pozdní potomkové často trpí za hřích děda svého. Náš Bůh, ten jest živý Bůh, v nebeské pak nesmírnosti existuje dál a dále od věčnosti do věčnosti. 86 Bůh náš, ten jest také zdravým Bohem, žádným pouhým mythem, jak oplatek tenkým, bledým, aneb stínem nad Cocythem. Bůh náš silen – v rukou svých slunce, měsíc, hvězdy nese, pokyne-li, trůn se boří, národ hyne, svět se třese. On jest také velký Bůh, David pěje: Kdož pak mohou pojmout velikost tu, země jest jen trnož jeho nohou. Bůh náš hudbu miluje, slavnostní zpěv milý je mu, avšak jako rochot selat zvuky zvonů hnusí se mu. Levjathan je ryba, která na dně mořském život tráví, s ní se celou hodinu každodenně Bůh náš baví – 87 vyjma devátého Abu, kterého dne lid náš želí chrámu svého spálení; v ten den bývá promrzelý. Levjathana počítají, na sto mil že má své délky, ploutve jak král Ok z Basanu, ocas jako cedr velký. Maso má však delikátní, želva nemá takového, a Pán pozve o vzkříšení vyvolené lidu svého, mudrce a spravedlivé ku tabuli vystrojené, by požili z ryby jídlo Bohem samým upravené s bílou máčkou česnekovou neb na hnědo zapražené, s kořením a rozinkami, v dobrém vínu uvařené. 88 V bílé máčce plovou kousky řetkve, nakrájené čistě – takto upravena, bratře, zachutná ti rybka jistě. I ta hnědá jest tak chutná, totiž ona rozinková, ta nebeský pamlsek, pro tvé břiško v sobě chová. Co Bůh vařil, dobře vařil! pročežpročež, mnichu, říci dej si, obřízkám se podrob chutě a na rybě pochutnej si“.si.“ Lákavě tak rabbi mluví, s úsměvem a vybízivě, průvodci pak zdvihají nožíky své ruče, živě. Avšak mniši na své víře jako skály stojí pevně, lákavému nabízení všichni odporují zjevně. 89 Po židu zas mluví znova katolický řečník rázný, opět spílá, každé slovo nočník jesti, a ne prázdný. Na to odpovídá rabbi zdržovanou horlivostí, ač mu srdce překypuje, tají vztek svůj přece dosti. Na Mišnu se odvolává, na výklady, na traktáty, také z Tausvesjontofu pádné přináší citáty. Ale jakou potupu slyšet musí od soupeře. Praví tento: „Tausvesjontof ať se ke všem čertům béře!“ „Tož jest po všem, o můj Bože!“ vyděšen tu rabbi vřeští, trpělivost jest ta tam, pojednou mu hlava třeští. 90 „Neplatí-li Tausvesjontof, což má platit? Věčná muka! PomstiPomsti, Pane, hnusný skutek, ztrestej zlosyna Tvá ruka. Neboť Ty’s ten Tausvesjontof! Nech ať zlosyn mrzký zkusí, že Tvé uražené jméno v něm se krutě pomstit musí. Uvrhni jej do propasti, sešli naň tu samou psotu, jak jsi trestal pro vzpouru zrádce Kory bídnou rotu. Zahřmi nejlepším svým hromem, zkárej tuto hnusnost ještě, vždyť’s měl přece na Sodomu i Gomoru sirné deště. Stíhni, Pane, kapucíny, jak’s učinil Faraonu, když nás i náš náklad těžký stíhal v nekonečnému honu. 91 Rytířů sto tisíc táhlo za tím králem z Izraima, pohled na jich strašnou zbroj každé srdce hrůzou jímá. Tu jsi, Pane, mocnou rukou krále i voj jeho chopil, a jak koťat bídné plémě v červeném je moři ztopil. Ztrestej, Pane, kapucíny, dokaž padouchům těm smělým, že neshasly blesky hněvu, a že vládneš hromem celým. Tvého vítězství pak slávu věčně zpívat chci a hlásat, a jak Mirjam za víření kotlů budu tančit, jásat.“ Zuřivě tu v slova jeho skáče mnich a zlostně křičí: „Raděj tebe, proklatého Hospodin ať zkazí, zničí! 92 Vzdorovat chci ďáblům tvým, tvému Bohu muchožeru, Belialu, Astarotu, Belzebubu, Luciferu. Vzdorovat znám strašákům tvým, blbosti tvé směšné, temné, neb jsem požil svaté tělo, Kristus Ježíš vešel ve mne. Kristus tělesný můj pokrm, chutná líp než Leviathan s česnekovou omáčkou, kterou uvařil sám satan. Ach, než bych se ještě hádal a jen slova dále řekl, raději bych na hranici tebe a tvé druhy pekl.“ A tak trvá dále turnaj pro Boha a pro vyznání, marné jest však obou soků vřeštění i nadávání. 93 Dvanáct hodin trvá souboj, jenž se nezdá konce míti, paničky se potí silně, obecenstvo mdlobu cítí. Také dvůr jest netrpěliv, mnohá panská zívne sobě; spanilé své manželky táže král se v této době: „Rcete úsudek mi svůj, kdo má vítězem zde slouti, chcete se snad pro rabbina neb pro mnicha rozhodnouti?“ Donna Blanka hledí naň, a pak jako v přemýšlení čelo rukou kryjíc, praví za několik okamžení: „Nevím, na své straně kdož v zápasu tom pravdu mají, zdá se však, že mnich i rabbi – obadva že – zapáchají.“ 94 Obsah.
Jen ne s pravdou ven5 Chybná výřečnosť11 Za živa pohřben16 Čech v nebi20 Výňatky z pamětní knihy města Kocourkova: Ao. di. 1794. pag. 13. tom. 922 Ao. di. 1707. pag. 20. tom. 824 Ao. di. 1716. pag. 36. tom. 925 Ao. di. 1810. pag. 33. tom. 1027 Ao. di. 1823. pag. 4. tom. 3229 Nářek školákův29 Baláda34 Z Arkadie36 Zakletá37 Měsíc nešika44 To je paměť47 Nejvyšší stupeň lásky53 Nesnáz nepřekonatelná55 Z výstavy světové57 Harem60 Roztržitost65 Disputace73
E: lk + lp; 2002 [95]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pospíšil, Stanislav
(Tiskem a nákladem Stanislava Pospíšila.)

Místo: Chrudim

Vydání: [2.]

Počet stran: 95

Věnování: (Chrudimské „Sůvě“, tomuto zdroji dobrého rozmaru na důkaz přátelské příchylnosti věnuje spisovatel.)