Zakletá.

Zakletá.
V prosaické naší době romantika spí již v hrobě. Poësie starých časů z doby duchů, vil i ďasů, z doby strašidel a zjevů, hrůzných vzdechů, tajných zpěvů, inkvisičních ohavností ztratila již půvabnosti. Nové doby nová chvíle makavé již zná jen cíle, a ta její poësie v samé praxi jenom žije. Proto i ty deklamace často jsou jen rukou práce, mravokárné jenom věty, jejichž polosvadlé květy, nechť i někdy slabcem třesou, nikoho přec nepovznesou. Druhdy – jaký dojem velký, když tak do šířky a délky popsány jsou strašné děje, při nichž srdce se nám chvěje, 37 při nichž ruce, nohy klesnou úzkostí a hrůzou děsnou. Nechť nám strachy líce zblednou, zkusme toho také jednou: Bylť jest jeden rytíř mladý, bez vší hany, bez vší vady, bohatyrstva jarý květ; čítal pět a dvacet let. Byla dívka něžných cností, vzor panenské spanilosti, význam lásky v každém oku; osmnáct jí bylo roků. Oba mladí – krásní oba – jaký div, že lásky doba přikvapila záhy dosti k vzájemné jich blaženosti. Otec děvy, muž to řádný, nečinil sic odpor žádný, když ho jinoch v dobrou hodinu požádal o ruku dceřinu; avšak podle dob těch mravů musel mladík toho stavu na zkušenou dříve jíti, než si mohl ženu vzíti. Také zde mu otec kázal, abych svých pět švestek svázal, aby sebral všecku zbroj, a hned na Turka táh’ v boj. 38 Pukala jim srdce v bolu, naposledy když stáli spolu – slíbili si věčnou lásku. Jinoch objal ještě krásku, vsedl na kůň – již ho bodá, v tom mu dívka skříňku podá: „Uchovej ji dobře“,dobře,“ panna dí, „vzácný dar je vložen v ni. „JestJest to prášek jemný, bílý, „kterýkterý majiteli svému, „byťbyť i na smrt umdlenému „novénové, svěží dodá síly. „ZbožnýZbožný servit, bratr Otto, „požehnalpožehnal nám kouzlo toto“.toto.“ Proti Turkům rytíř jede, cestou časté bitky svede, snáší strasť i mnohou zlobu, až pak u svatého hrobu potká Turků celý roj, s nimiž vstoupit jest mu v boj. Rychlý útok, zbraně šustí, rek náš do Turků se pustí; zápas trvá přes tři hodiny, Turků třicet, on sám jediný, že však jinoch náš je Čech, masa nadělal z nich všech. Na smrt zemdlen touto prací jinoch náhle sílu ztrácí, klesá na zem v náruč mdlobě a snad zhyne v krátké době. 39 Zbožný servit kolem jde, ubožáka zhlídne zde. Zastaví, pak s břicha tíží k jinochu se zvolna blíží. Tento uzřev ctného mnicha, pohovoří k němu zticha: „V torbě svém mám prášek bílý, „jenžjenž mně zase dodá síly. „JeJe to dárek, kouzlo věry, „BořitovyBořitovy v Čechách dcery. „ZbožnýZbožný servit bratr Otto „požehnalpožehnal jí kouzlo toto. „PodejPodej mi jej, zbožný pane.“ Mnich tu vece: „Tak se stane,“ sejme torbu mdlému reku, vyndá prášek, dá mu léku. Rytíř pozřel prášek bílý, jenž má ztužit jeho síly. Avšak hrůzný, děsný zjev! Náhle v tvář se hrne krev, rty se bolem krutým chvějí, oči mu již přecházejí, mráz mu všechny oudy drtí, rytíř statný – propad smrti. Shasnul jako svíce, již ho není více. Bratr Otto – on byl mnich – tušil vinu, tušil hřích, zkoušel prášek – ach jak zbled’, když v něm poznal ostrý jed. 40 S žalem v srdci, s myslí jatou pohřbil tělo v půdu svatou a v předtuše velkých strastí do České již spěchá vlasti. Poblíž Bořitova hradu sedí děva v lesním sadu, nad skalním tu lomem sedí, do propasti smutně hledí, v naději a blahé víře zpomíná si na rytíře. Toužebně jak po něm vzdychá, uzří náhle kmeta, mnicha, který s hroznou v srdci tíží k děvě velebně se blíží. Bratr Otto – on to jest – ukrutnou jí sdílí zvěsť. Dívka zkřikne, sebou trhne, rve si vlasy, v zem se vrhne, zas se vzchopí, jako šílená – volá děsně: „Ach toť vina má! „jájá ho sama usmrtila! „vv přechmatu jsem pochybila, „vv spěchu ve skříň uložila „místomísto prášku léčivého, „jedujedu – krysám strojeného. „NechciNechci žíti – líp je v hrobě: „MiláčkuMiláčku můj, já jdu k tobě!“ V tom se vztyčí v strašném spěchu. Mnich pak s hrůzou tají dechu a než moh’ jí v cestu spěti – – děva v lomy střemhlav letí. 41 Mnich se zachví a pak dolů s bolem hledí na mrtvolu. Na to zdvihne ruce k nebi: náhle šedivou svou lebí jímá věštbu Bohem danou. Zraky jeho rudě zplanou, a na bledé druhdy tváře padá žaru děsná záře, on pak s hrůzným nadšením volá hlasem hromovým: „Kletba tobě, nešťastnice, „dvoudvou životů vražednice! „NebeNebe kázalo tě soudit. „PoPo smrti máš ještě bloudit; „puzenapuzena jsouc vyšší mocí „probudíšprobudíš se každé noci, „budešbudeš chodit v této skále, „kvíletkvílet, vzdychat, slzet stále, „zaza hřích snášet budeš muka, „jejžjejž tvá zavinila ruka. „ŽeŽe však milcova smrt není „dílemdílem zlého rozvážení, „nýbržnýbrž plodem mysli vrátké, „budebude trápení tvé krátké. „ÚkolÚkol lehký dalo nebe „tomutomu, kdo má spasit tebe. „UzavřelUzavřel jest soudce vlídný „ukončitukončit hned stav tvůj bídný, „kdyžkdyž se najde děvče milé, „kterékteré od té blahé chvíle, 42 „milencimilenci kdy věrnost přísahalo, „věrnostvěrnost aspoň měsíc zachovalo.“ Kletba ta se vykonala, děva bloudit započala, stená, vzdychá, pláče, kvílí v lomu o půlnoční chvíli. Trpělivost, nejmilejší, teď přijde to nejstrašnější. Od té doby v rychlém toku uplynulo šest set roků – a ta děva po tu chvíli pláče, stená, vzdychá, kvílí, posud v noci bloudí v skále, muka snáší neustále. (k obecenstvu:)
Ctěné dámy v společnosti, je tu spása nemožností? 43