V prosaické naší době
romantika spí již v hrobě.
Poësie starých časů
z doby duchů, vil i ďasů,
z doby strašidel a zjevů,
hrůzných vzdechů, tajných zpěvů,
inkvisičních ohavností
ztratila již půvabnosti.
Nové doby nová chvíle
makavé již zná jen cíle,
a ta její poësie
v samé praxi jenom žije.
Proto i ty deklamace
často jsou jen rukou práce,
mravokárné jenom věty,
jejichž polosvadlé květy,
nechť i někdy slabcem třesou,
nikoho přec nepovznesou.
Druhdy – jaký dojem velký,
když tak do šířky a délky
popsány jsou strašné děje,
při nichž srdce se nám chvěje,
při nichž ruce, nohy klesnou
úzkostí a hrůzou děsnou.
Nechť nám strachy líce zblednou,
zkusme toho také jednou:
Bylť jest jeden rytíř mladý,
bez vší hany, bez vší vady,
bohatyrstva jarý květ;
čítal pět a dvacet let.
Byla dívka něžných cností,
vzor panenské spanilosti,
význam lásky v každém oku;
osmnáct jí bylo roků.
Oba mladí – krásní oba –
jaký div, že lásky doba
přikvapila záhy dosti
k vzájemné jich blaženosti.
Otec děvy, muž to řádný,
nečinil sic odpor žádný,
když ho jinoch v dobrou hodinu
požádal o ruku dceřinu;
avšak podle dob těch mravů
musel mladík toho stavu
na zkušenou dříve jíti,
než si mohl ženu vzíti.
Také zde mu otec kázal,
abych svých pět švestek svázal,
aby sebral všecku zbroj,
a hned na Turka táh’ v boj.
Pukala jim srdce v bolu,
naposledy když stáli spolu –
slíbili si věčnou lásku.
Jinoch objal ještě krásku,
vsedl na kůň – již ho bodá,
v tom mu dívka skříňku podá:
„Uchovej ji dobře,“ panna dí,
„vzácný dar je vložen v ni.
Jest to prášek jemný, bílý,
který majiteli svému,
byť i na smrt umdlenému
nové, svěží dodá síly.
Zbožný servit, bratr Otto,
požehnal nám kouzlo toto.“
Proti Turkům rytíř jede,
cestou časté bitky svede,
snáší strasť i mnohou zlobu,
až pak u svatého hrobu
potká Turků celý roj,
s nimiž vstoupit jest mu v boj.
Rychlý útok, zbraně šustí,
rek náš do Turků se pustí;
zápas trvá přes tři hodiny,
Turků třicet, on sám jediný,
že však jinoch náš je Čech,
masa nadělal z nich všech.
Na smrt zemdlen touto prací
jinoch náhle sílu ztrácí,
klesá na zem v náruč mdlobě
a snad zhyne v krátké době.
Zbožný servit kolem jde,
ubožáka zhlídne zde.
Zastaví, pak s břicha tíží
k jinochu se zvolna blíží.
Tento uzřev ctného mnicha,
pohovoří k němu zticha:
„V torbě svém mám prášek bílý,
jenž mně zase dodá síly.
Je to dárek, kouzlo věry,
Bořitovy v Čechách dcery.
Zbožný servit bratr Otto
požehnal jí kouzlo toto.
Podej mi jej, zbožný pane.“
Mnich tu vece: „Tak se stane,“
sejme torbu mdlému reku,
vyndá prášek, dá mu léku.
Rytíř pozřel prášek bílý,
jenž má ztužit jeho síly.
Avšak hrůzný, děsný zjev!
Náhle v tvář se hrne krev,
rty se bolem krutým chvějí,
oči mu již přecházejí,
mráz mu všechny oudy drtí,
rytíř statný – propad smrti.
Shasnul jako svíce,
již ho není více.
Bratr Otto – on byl mnich –
tušil vinu, tušil hřích,
zkoušel prášek – ach jak zbled’,
když v něm poznal ostrý jed.
S žalem v srdci, s myslí jatou
pohřbil tělo v půdu svatou
a v předtuše velkých strastí
do České již spěchá vlasti.
Poblíž Bořitova hradu
sedí děva v lesním sadu,
nad skalním tu lomem sedí,
do propasti smutně hledí,
v naději a blahé víře
zpomíná si na rytíře.
Toužebně jak po něm vzdychá,
uzří náhle kmeta, mnicha,
který s hroznou v srdci tíží
k děvě velebně se blíží.
Bratr Otto – on to jest –
ukrutnou jí sdílí zvěsť.
Dívka zkřikne, sebou trhne,
rve si vlasy, v zem se vrhne,
zas se vzchopí, jako šílená –
volá děsně: „Ach toť vina má!
já ho sama usmrtila!
v přechmatu jsem pochybila,
v spěchu ve skříň uložila
místo prášku léčivého,
jedu – krysám strojeného.
Nechci žíti – líp je v hrobě:
Miláčku můj, já jdu k tobě!“
V tom se vztyčí v strašném spěchu.
Mnich pak s hrůzou tají dechu
a než moh’ jí v cestu spěti – –
děva v lomy střemhlav letí.
Mnich se zachví a pak dolů
s bolem hledí na mrtvolu.
Na to zdvihne ruce k nebi:
náhle šedivou svou lebí
jímá věštbu Bohem danou.
Zraky jeho rudě zplanou,
a na bledé druhdy tváře
padá žaru děsná záře,
on pak s hrůzným nadšením
volá hlasem hromovým:
„Kletba tobě, nešťastnice,
dvou životů vražednice!
Nebe kázalo tě soudit.
Po smrti máš ještě bloudit;
puzena jsouc vyšší mocí
probudíš se každé noci,
budeš chodit v této skále,
kvílet, vzdychat, slzet stále,
za hřích snášet budeš muka,
jejž tvá zavinila ruka.
Že však milcova smrt není
dílem zlého rozvážení,
nýbrž plodem mysli vrátké,
bude trápení tvé krátké.
Úkol lehký dalo nebe
tomu, kdo má spasit tebe.
Uzavřel jest soudce vlídný
ukončit hned stav tvůj bídný,
když se najde děvče milé,
které od té blahé chvíle,
milenci kdy věrnost přísahalo,
věrnost aspoň měsíc zachovalo.“
Kletba ta se vykonala,
děva bloudit započala,
stená, vzdychá, pláče, kvílí
v lomu o půlnoční chvíli.
Trpělivost, nejmilejší,
teď přijde to nejstrašnější.
Od té doby v rychlém toku
uplynulo šest set roků –
a ta děva po tu chvíli
pláče, stená, vzdychá, kvílí,
posud v noci bloudí v skále,
muka snáší neustále.
Ctěné dámy v společnosti,
je tu spása nemožností?