Jen ne s pravdou ven!

Jen ne s pravdou ven!
„Vždycky jen s pravou ven; s pravdou nejdál dojdeš“, takto zní staré, vůbec známé přísloví, jehož pravost nezvratná jest prý podstatná. Ano, ano – povídáno, v morálce a za pecí, mudruje se snadno o věci, s kterouž to však v praxi pokulhává jaksi. Dokud člověk jenom chválí, tuť se ovšem zřídka spálí, neboť s chválou spíše projde, ano zhusta cti s ní dojde; se špatnou však poradil se ten, kdo chce hlásat vůbec pravdu jen, neboť tu máš! – z nenadání na krku má opletání, již ho kdosi uražený děsí, pravdomluvku chápe za pačesy. [5] Že však z pravdy hlasatelů nejvíc příkoří a želu chuďas deklamátor zkusí, každý nahlédnouti musí, anť co tamto pravdy zjev v jednotlivci budí hněv, tuto posluchačů celé řady vzhůru vystrčí své moudré brady, řečníka pak pozorují, každé slovo rozvažují, a jak medle v proudu řeči pravdou trknul v lebku něčí – tu máš! – již se v posluchačů tváře usadila hněvu rudá záře, již ho stíhaj’ zraky plamenné, přízeň tatam – v srdce kamenné zabedněn jest na vždy všecken cit, a pan řečník, jenž se nechal omámit v jasné pravdy přeludu, propad’ – pravdy osudu. I mne z pudu neblahého poslali sem ubohého, abych vzácné společnosti vychvaloval pravdy cnosti, její zásady bych uskutečnil, o lecčems a o ledakoms řečnil, a hned ve svém úvodu zjednal pravdě průchodu. Co muž, zásadě své věrný, převezmu ten úkol perný, 6 a že tím se mohu zvěčnit, počnu s pánem Bohem řečnit. O pravdě snad? – tu kdybych tak mluvit chtěl – božínku! no, tohle bych se asi měl! Mluviti bych mohl, jak ty naše české panenky jsou z velké části švarné, hezké, jak jsou zbožné, pracovité, skromné, úslužné a hbité, jak jest s nimi život spasný, ale jak se za jazyk náš krásný – inu – to tak kdybych o některé říci chtěl – božínku! no tohle bych se asi měl! Mohl bych tu mluvit o mládenci českém, jak se pouhým povrchným jen leskem nikdy svésti nedá, vlastní blaho hledá jenom v sobě sám a své budoucnosti chrám na své vlastní síly staví, ale při tom moudře praví, aby život jeho měl prý cenu, s dukáty že sobě jenom ženu – inu – to tak kdybych o některém říci chtěl, božínku! – no, tohle bych se asi měl! Vojsko naše od pradávných věků chová v sobě mnoho čackých reků, 7 jichžto udatnost a válečné jich vlohy ku své škodě seznal odpůrce již mnohý. Že však našel také mnohý rek kdesi pod mostem svůj útulek – to kdybych tak říci chtěl – božínku! no tohle bych se měl! Básníci, toť hoši jaří, čilí, pracují, seč stačí jejich síly, na národu roli dědičné! Snahy jejich bodré, nezištné za překrásným kráčej’ účelem, oslaviti totiž vlasť a zem. Nezištnost a stálé sebezapření jejich heslo jest a znamení. Že však básníci jsou rozličného tvaru, a že mnohá nadšenost již vznikla z honoráru – to kdybych tak říci chtěl – božínku! no tohle bych se měl! Zajisté to dobře ví svět celý, že dle zásluh služby se jen dělí. Studií a praxe dost, chvalný mrav a vzdělanost – to jsou známky, podle nichž se měří, když se uchazeči úřad svěří. Spravedlnost onen řebřík sluje, po němž úřadník dál postupuje bez obavy, že by moh’ jen chtít méně dovedný ho přeskočit. 8 Že však tuhle ženská sukně to jen byla, která adjunktovi dekret opatřila, to kdybych tak říci chtěl – božínku! no tohle bych se měl! Našich obcí zástupcové vpravili se v doby nové za volného zřízení se schopností nevšední; prospěch obce na zřeteli mají, blaha občanstva se domáhají, správni jsouce, každou dobu bez ohledu na osobu po právu a záslužnosti rozhodují s nestranností. Že však rozsuzuje někde kmotrovstvo, švakrovstvo a strejcovstvo, a že v tento – tamhle – za horami kdesi zřídly nevědomky obecní jim lesy, inu – to tak kdybych říci chtěl – božínku! – no tohle bych se měl! Český spolek půvabný je kruh, jejž ovládá jarý, svěží duch. V spolčování leží naše síla, jím se zdárná provedla již díla. To i odpůrcové naši vědí, proto také se závisí hledí na tu v spolcích našich zdárnost a jich členů solidárnost. 9 Že však tuhle v Nebyleni seprali se o velení, a že pro osobní choutky jen spolek mnohdy bývá podvrácen, to kdybych tak říci chtěl – božínku! no tohle bych se měl. Nechť to vezmu tedy z kterékoliv strany, všude slyším pravdě odzváněti hrany. Aťsi! – Ve své nezištnosti, kteráž všech řečníků ctností neupíratelnou jest, zvyklý, za pravdu i příkoř snést, nedbám na chválu i nelibost, věda, že jsem pravdu říci chtěl – a dost. Ale že bych přál si, paničky a páni, za svou přednášku přec trochu zatleskání – inu – to kdybych tak říci chtěl – božínku! – no tohle bych se teprv měl! 10