To je paměť!

To je paměť!
Přicházím tu v kvapném letu, abych – – – – – – (v rozpacích mne si čelo – po chvílce:)
To je paměť! U všech všudy! teď jsem zabřed’ do ostudy. Co si o mě posluchači jenom pomysliti ráčí, když tak jako pařez v kleči stojím tu a váznu v řeči?! Ale tak to často bývá, že mne paměť opouštívá! nejspíše však v onu dobu, když chci nevoli a zlobu nad tou lidskou křehkostí světu uvést k známosti. K dosvědčení toho příkladů vím mnoho; k lepšímu z nich vám několik tu dám. 47 Podlízavec utrhačný svolá přátel počet značný, by jim hlásal ve svém kruhu, co jde vlasti naší k duhu. Mluví mnoho v řeči dlouhé, ale jsou to klamy, fráze pouhé; národovcem upřímným chce slouti, ale práva historická kroutí. Národovce takového zakřiknul jsem z hněvu svého: „Ty chceš býti pravdy posel? ty jsi spíše velký – –“ co pak? To je paměť! – co jsem říci chtěl, šťastně jsem vám zapomněl. Písálek tu vyskytne se, české básně psáti jme se; píše, jako hrom když bije, až se mu pot s čela lije – ale jest to sláma pouhá, kteroužto se Muzám rouhá. Veršovníka duba okřiknul jsem zhruba: „Ty chceš býti vlasti chlouba? ty jsi spíše hrozný – –“ co pak? To je paměť – co jsem říci chtěl, šťastně jsem vám zapomněl. V tento, kdesi v Trantárii spískali si patálii; 48 měli na statisíc bodáků, na statisíc statných vojáků. Zdálo se, že Trantárové v boji budou vítězové; neboť táhli s nadšením proti nepřátelům zlým. Vypadlo to bledě ale, neboť ono – a tak dále. Tu jsem sobě na to šňup’: „To jste vůdce? to jste – –“ co pak? To je paměť! – co jsem říci chtěl, šťastně jsem vám zapomněl. Pěvec jakýs, nedouka, zpěvem páše uším muka, v hrdle prý má tony hladké, jemné, stříbrozvučné, sladké. Hej Slované se zápalem zpívá, však pro Wacht am Rheine stejně nadšen bývá. Hřívna zpěvu skvostná prý mu dána – zatím chlapík zpívá jak vrána. Takovému kokrhalu řek’ jsem přímo bez obalu: „Stříbrné že máte hrdlo? poslouchejte, vy jste – –“ co pak? To je paměť! – co jsem říci chtěl, šťastně jsem vám zapomněl. Jeden světu stále hude, na cestách kde bloudil všude; 49 co kde viděl, co kde zkusil, jakých strastí zažít musil. Cára viděl v Cařihradě, Sultána pak v Petrohradě; Dunaj viděl u Berlína, Vltavu zná od Kolína; ve všem chválí cizozemce, v Čechách vidí jenom Němce. Takovému vyprávěči odseknul jsem ostrou řečí: „Že jste prošel světa půl? Já vám povím, vy jste – –“ co pak? To je paměť! – co jsem říci chtěl, šťastně jsem vám zapomněl. Divadelní herec jeden, nastrojenou chválou sveden, vězí v bludu velikém, že jest nejmíň Garrickem. Na radu svých přátel nedá, první úlohy jen hledá, a když proved’ dosti bídně mnohou, mní, že na vlastních již stojí nohou. Všude na odiv své umělectví staví, ač že o chválu mu nejde, povždy praví. Vychloubač ten drzý vyplacen mnou brzy. „Marnivosti že jste prázen? „JáJá vám povím, vy jste – –“ co pak? 50 To je paměť! – co jsem říci chtěl, šťastně jsem vám zapomněl. Víme, jaké pěkné kusy prováděli v Čechách Prusi; ale známa jest též věc, že tak mnohá dívka přec navzdor naší vlasti zvykům pruským pánům důstojníkům věnovala srdce své v lásce vřelé, ohnivé. Takovéto panně pronesl jsem k haně: „Miluješ-li, dívko, Prusa, to jsi za to hodná – –“ co pak? To je paměť! – co jsem říci chtěl, šťastně jsem vám zapomněl. A tak téměř každou chvíli, když se v řeči blížím k cíli, hlava má vrtkavá z nenadání dopustí, že mne paměť opustí; já pak, jindy bystrý dost, ztratím ducha přítomnost, a než paměti zas nabudu, již jsem propad’ zlému osudu. Nežli tedy deklamovat, chci se raděj někam schovat, 51 abych ušel posměchu, maje jedinou tu útěchu, že než odejdu zde z těchto plání, aspoň za mlčení dojdu zatle – – co pak? To je paměť! 52