Přicházím tu v kvapném letu,
abych – – – – – –
To je paměť! U všech všudy!
teď jsem zabřed’ do ostudy.
Co si o mě posluchači
jenom pomysliti ráčí,
když tak jako pařez v kleči
stojím tu a váznu v řeči?!
Ale tak to často bývá,
že mne paměť opouštívá!
nejspíše však v onu dobu,
když chci nevoli a zlobu
nad tou lidskou křehkostí
světu uvést k známosti.
K dosvědčení toho
příkladů vím mnoho;
k lepšímu z nich vám
několik tu dám.
Podlízavec utrhačný
svolá přátel počet značný,
by jim hlásal ve svém kruhu,
co jde vlasti naší k duhu.
Mluví mnoho v řeči dlouhé,
ale jsou to klamy, fráze pouhé;
národovcem upřímným chce slouti,
ale práva historická kroutí.
Národovce takového
zakřiknul jsem z hněvu svého:
„Ty chceš býti pravdy posel?
ty jsi spíše velký – –“ co pak?
To je paměť! – co jsem říci chtěl,
šťastně jsem vám zapomněl.
Písálek tu vyskytne se,
české básně psáti jme se;
píše, jako hrom když bije,
až se mu pot s čela lije –
ale jest to sláma pouhá,
kteroužto se Muzám rouhá.
Veršovníka duba
okřiknul jsem zhruba:
„Ty chceš býti vlasti chlouba?
ty jsi spíše hrozný – –“ co pak?
To je paměť – co jsem říci chtěl,
šťastně jsem vám zapomněl.
V tento, kdesi v Trantárii
spískali si patálii;
měli na statisíc bodáků,
na statisíc statných vojáků.
Zdálo se, že Trantárové
v boji budou vítězové;
neboť táhli s nadšením
proti nepřátelům zlým.
Vypadlo to bledě ale,
neboť ono – a tak dále.
Tu jsem sobě na to šňup’:
„To jste vůdce? to jste – –“ co pak?
To je paměť! – co jsem říci chtěl,
šťastně jsem vám zapomněl.
Pěvec jakýs, nedouka,
zpěvem páše uším muka,
v hrdle prý má tony hladké,
jemné, stříbrozvučné, sladké.
Hej Slované se zápalem zpívá,
však pro Wacht am Rheine stejně nadšen bývá.
Hřívna zpěvu skvostná prý mu dána –
zatím chlapík zpívá jak vrána.
Takovému kokrhalu
řek’ jsem přímo bez obalu:
„Stříbrné že máte hrdlo?
poslouchejte, vy jste – –“ co pak?
To je paměť! – co jsem říci chtěl,
šťastně jsem vám zapomněl.
Jeden světu stále hude,
na cestách kde bloudil všude;
co kde viděl, co kde zkusil,
jakých strastí zažít musil.
Cára viděl v Cařihradě,
Sultána pak v Petrohradě;
Dunaj viděl u Berlína,
Vltavu zná od Kolína;
ve všem chválí cizozemce,
v Čechách vidí jenom Němce.
Takovému vyprávěči
odseknul jsem ostrou řečí:
„Že jste prošel světa půl?
Já vám povím, vy jste – –“ co pak?
To je paměť! – co jsem říci chtěl,
šťastně jsem vám zapomněl.
Divadelní herec jeden,
nastrojenou chválou sveden,
vězí v bludu velikém,
že jest nejmíň Garrickem.
Na radu svých přátel nedá,
první úlohy jen hledá,
a když proved’ dosti bídně mnohou,
mní, že na vlastních již stojí nohou.
Všude na odiv své umělectví staví,
ač že o chválu mu nejde, povždy praví.
Vychloubač ten drzý
vyplacen mnou brzy.
„Marnivosti že jste prázen?
Já vám povím, vy jste – –“ co pak?
To je paměť! – co jsem říci chtěl,
šťastně jsem vám zapomněl.
Víme, jaké pěkné kusy
prováděli v Čechách Prusi;
ale známa jest též věc,
že tak mnohá dívka přec
navzdor naší vlasti zvykům
pruským pánům důstojníkům
věnovala srdce své
v lásce vřelé, ohnivé.
Takovéto panně
pronesl jsem k haně:
„Miluješ-li, dívko, Prusa,
to jsi za to hodná – –“ co pak?
To je paměť! – co jsem říci chtěl,
šťastně jsem vám zapomněl.
A tak téměř každou chvíli,
když se v řeči blížím k cíli,
hlava má
vrtkavá
z nenadání dopustí,
že mne paměť opustí;
já pak, jindy bystrý dost,
ztratím ducha přítomnost,
a než paměti zas nabudu,
již jsem propad’ zlému osudu.
Nežli tedy deklamovat,
chci se raděj někam schovat,
abych ušel posměchu,
maje jedinou tu útěchu,
že než odejdu zde z těchto plání,
aspoň za mlčení dojdu zatle – – co pak?
To je paměť!