Disputace.

Disputace. (Překlad z Heine-a).
[71] V Toledě, tam v síni auly, slyšet trub i kotlů řavy, ku církevní turnaji kvapí pestré lidu davy. Aj, to není světské klání aniž zbraň tu od ocele, oštěpem jest slovo jen scholasticky zaostřelé. Nebijí se dvornostové, galantní snad paladini, bojovníci v seči té jsou rabíni a kapucíni. Kapuce a šabesovky, arbekanfes, škapulíře, bojovníkům těmto slouží za přilby a za krunýře. [73] Který Bůh jest pravý Bůh? Jest jím židův, velký, tvrdý samoboh, jejž hájiti má rabbi Juda, muž ten hrdý? Aneb jest to trojjediný lásky Bůh, ctěn od křesťanů, jejž tu hájí frater Jose, kvardian od františkánů? Mocí pádných důvodů po řečnicku sestavených nezvratnými citáty slavných mužů propletených hodlá každý svého soka přímo ad absurdum hnáti, a mu božství pravého o svém Bohu důkaz dáti. Uzavřeno mezi nimi, že kdo podlehne v tom boji, v soupeřovu víru změnit povinnen jest víru svoji, 74 že se žid dá svatým křtem za křesťana posvětiti; naopak že křesťan se obřízkám chce podrobiti. Každý z nich má jedenáct společníků v průvod daných, osud jeho v plesu, žalu sdílet, věrně odhodlaných. Pevni u víře jsou mniši, kvardiana společníci, z bedny s vodou svěcenou upravují křtitelnici; kaditelnou máchají, až se žhavé uhlí trousí, jejich odpůrcové zatím obřezací nože brousí. Obě čety pohotově před šraňky již v sále stojí, lid pak s netrpělivostí čeká na znamení k boji. 75 V prostřed dvora pod nebesy, na nichž skví se samé zlato, sedí král a královna; děcku podobá se tato. Tupý nosík francouzský, v tváři samé laškování; kouzlem jsou však rubínová ústa v sladkém usmívání. Krásné, vrtkavé to kvítko – věčně budiž oželeno – od břehův Sekvany jaré ubožátko přesazeno v škrobenou sem bylo půdu v grandezzy hispaňské síni; dříve sloula Blanch’ de Bourbon, donna Blanka sluje nyní. Pedro nazývá se král ještě s příjmím Ukrutného, avšak dnes, pln jemné mysli, lepším jesti jmena svého. 76 V dobrém rozmaru hovoří s dvorní šlechtou, baví hostí, ba i k židům, mouřenínům mluví mnohé zdvořilosti. Král si totiž zamiloval velmi tyto obřezance, oni velí vojskům jeho, dohlížejí na finance. Avšak tu již víří bubny, a trub hlahol připomíná, že již obou velikánů disputace započíná. Kvardián od kapucínu vyřítí se v zbožném vzteku, brzy kňučí, brzy skuhrá, brzy řve zas v divém jeku. Jménem otce, syna, ducha, divůplné trojjednosti počne z žida kleté símě vymetati s pobožností. 77 Neboť v sporech takových se v židu kryjí diblíkové, ti jej vtipem opatřují, důvody mu šeptaj’ nové. Tu pak když jsou vymeteni ďábli mocným exorcismem, započne mnich dogmatikou a pak dále katechismem. Vypravuje, že se v božstvu osoby tři zahrnují, které, hodí-li se tak, v jedinou se proměňují – tajemství to, které jen zcela může pochopiti, kdo dovedl z tuhých pout rozumu se vyvětiti, – vypravuje: v Betlemě jak jest Boha porodila panna, která panenství nikdy byla neztratila, 78 kterak světa vládce mocný v jeslích mile odpočíval, a naň s volem o závod nábožně se osel díval. Vypravoval, kterak Pán do Egypta prchnout musil před Herodem, a jak na to hořká smrti muka zkusil za Poncia Piláta, jejž jsou židovští ti kati, farisei, přinutili, ortel smrti podepsati. Vypravoval, kterak Pán když byl třetího dne z hrobu povstal, přímo do nebe odletěl tu samou dobu; kterak ale, až ten čas přijde, zas se na zem vrátí, v Jozafatu živých, mrtvých v přísný soud svůj bude bráti. 79 „Třeste se“,se,“ tak volá mnich, „před tím Bohem, jejž jste bili, jejž jste trním mučili, jejž jste krutě usmrtili. Vrahové jste, Kristův život pronárod Váš mstivý shasil; vždy vraždíte smířitele, přichází-li, by Vás spasil. Židé, vy jste shnilé mrchy, v nichž příšery děsné sídlí, vaše těla kasárny jsou, v kterých pluky ďáblů bydlí. Tomáš z Akvina tak praví, pravoslavných pro své cnosti miláček, jejž nazývají velkým volem učenosti. Židé, vy jste hyeny, vlci jste i šakalové, kteří ryjou hroby, aby ssáli z mrtvol síly nové. 80 Židé, židé, vy jste svině, paviáni, netvorové, nosorožci, krokodili, krvechtiví úpírové. Vy jste krkavci a sovy, kalousové, dudci, výři, basiliškové a sejci, noční dravci, netopýři. Slepejši jste, chřestýši, ropuchy a pružné zmije, prašivcové – Kristus Ježíš potře Vaše kleté šíje. Či snad chcetechcete, zatracencizatracenci, spasit ubohé své duše – tu nechť z nepravosti stánu každý k zbožným místům kluše, tam ku chrámu lásky věčné, tam kde spásy pramen hrčí v požehnané míse křestní, – tam ať hříšnou hlavu strčí. 81 Vyperte tam staré hříchy, vyperte i nepravosti, plesnivinu zastaralou smejte s duše v důvěrnosti. Slyšíte své nové jméno? volá hlas to Spasitele; vydrbejte sobě hříchu havěť v lůně smířitele. Bůh náš, ten jest láska pouhá, a jak beránek jest tichý, na kříži svůj život skončil, aby smazal naše hříchy. Bůh náš ten jest láska pouhá, Kristus Ježíš jmenuje se, jeho skromnosť, snášenlivosť, následovat snažíme se. Proto také jsme tak jemni, lidumilí, beze sporu, tiši jak ten smírce věčný, rovni beránčímu vzoru. 82 V nebi budem jedenkrát dlít co zbožní andílkové, procházeti se tam blaze, v rukou proutky liliové. Místo hrubých kuten budem nosit oděv nejskvostnější, zlaté střapce, drahé látky, k tomu stužky nejpestřejší. Žádnou pleš víc! vrkoče kolem hlav tam libě vlají, krásné panny nám tam vlasy v pěkné copy zaplétají. Poháry tam na víno mnohem větší obsah jeví, než jsou tady dole sklenky, v nichž se pění šťáva révy. Naopak zas úzčí mnohem, než jsou tady ústa ženy, budou dívčí hubičky v nebi pro nás připraveny. 83 V pití, líbání a smíchu věčnost mile chcem užívat, v nadšení pak „Hallelujah“, „Kyrie elejson“ zpívat.“ Takto skončil křesťan. Mniši myslí, že již spása tluče na židovské srdce, protož křestní zboží snášej’ ruče. Židé však se vody štítí, ošklíbají se jak v křeči. Na to počne rabbi Juda odpovídat touto řečí: „Abys pro své símě zmrvil lad i úhor ducha mého, pocákal’s mne hnojním kalem potupného slova svého. Tak jde každý za methodou, jakou osvojil jest sobě, a než bych tě proto haněl, smířen vzdávám díky tobě. 84 Pro židy se nehodí učení o trojjednosti, neboť v regula de tri cvičeni jsou od mladosti. Že jest ve tvém Bohu tré, tré jen osob obsaženo, skromné dost, šest tisíc bohů bylo v dávném věku ctěno. Neznám jest mi Bůh, jejž Kristem líbí se vám jmenovati, také nemám potěšení, jeho pannu matku znáti. Líto mi, že jedenkrát – dvanáct set let tomu asi – zažil v Jeruzalémě trochu nepříjemné časy. Zdaž jej židé usmrtili, dokázati teď by nešlo, ježto corpus delicti třetího dne v ztrátu vešlo. 85 Že by příbuzen byl s Bohem naším, není bez námitek věta tato; pokudž víme, neměl Bůh náš žádných dítek. Bůh náš nikdy neumřel jako útlý beráneček za lid, neníť slaďouninký filantrop a blouzniveček. Bůh náš láska není, on vrkot sladký nezná žádný, neboť on jest pomsty Bůh, věčný Bůh to hromovládný. Kdo byl hřešil, toho jistě stihnou blesky hněvu jeho, pozdní potomkové často trpí za hřích děda svého. Náš Bůh, ten jest živý Bůh, v nebeské pak nesmírnosti existuje dál a dále od věčnosti do věčnosti. 86 Bůh náš, ten jest také zdravým Bohem, žádným pouhým mythem, jak oplatek tenkým, bledým, aneb stínem nad Cocythem. Bůh náš silen – v rukou svých slunce, měsíc, hvězdy nese, pokyne-li, trůn se boří, národ hyne, svět se třese. On jest také velký Bůh, David pěje: Kdož pak mohou pojmout velikost tu, země jest jen trnož jeho nohou. Bůh náš hudbu miluje, slavnostní zpěv milý je mu, avšak jako rochot selat zvuky zvonů hnusí se mu. Levjathan je ryba, která na dně mořském život tráví, s ní se celou hodinu každodenně Bůh náš baví – 87 vyjma devátého Abu, kterého dne lid náš želí chrámu svého spálení; v ten den bývá promrzelý. Levjathana počítají, na sto mil že má své délky, ploutve jak král Ok z Basanu, ocas jako cedr velký. Maso má však delikátní, želva nemá takového, a Pán pozve o vzkříšení vyvolené lidu svého, mudrce a spravedlivé ku tabuli vystrojené, by požili z ryby jídlo Bohem samým upravené s bílou máčkou česnekovou neb na hnědo zapražené, s kořením a rozinkami, v dobrém vínu uvařené. 88 V bílé máčce plovou kousky řetkve, nakrájené čistě – takto upravena, bratře, zachutná ti rybka jistě. I ta hnědá jest tak chutná, totiž ona rozinková, ta nebeský pamlsek, pro tvé břiško v sobě chová. Co Bůh vařil, dobře vařil! pročežpročež, mnichu, říci dej si, obřízkám se podrob chutě a na rybě pochutnej si“.si.“ Lákavě tak rabbi mluví, s úsměvem a vybízivě, průvodci pak zdvihají nožíky své ruče, živě. Avšak mniši na své víře jako skály stojí pevně, lákavému nabízení všichni odporují zjevně. 89 Po židu zas mluví znova katolický řečník rázný, opět spílá, každé slovo nočník jesti, a ne prázdný. Na to odpovídá rabbi zdržovanou horlivostí, ač mu srdce překypuje, tají vztek svůj přece dosti. Na Mišnu se odvolává, na výklady, na traktáty, také z Tausvesjontofu pádné přináší citáty. Ale jakou potupu slyšet musí od soupeře. Praví tento: „Tausvesjontof ať se ke všem čertům béře!“ „Tož jest po všem, o můj Bože!“ vyděšen tu rabbi vřeští, trpělivost jest ta tam, pojednou mu hlava třeští. 90 „Neplatí-li Tausvesjontof, což má platit? Věčná muka! PomstiPomsti, Pane, hnusný skutek, ztrestej zlosyna Tvá ruka. Neboť Ty’s ten Tausvesjontof! Nech ať zlosyn mrzký zkusí, že Tvé uražené jméno v něm se krutě pomstit musí. Uvrhni jej do propasti, sešli naň tu samou psotu, jak jsi trestal pro vzpouru zrádce Kory bídnou rotu. Zahřmi nejlepším svým hromem, zkárej tuto hnusnost ještě, vždyť’s měl přece na Sodomu i Gomoru sirné deště. Stíhni, Pane, kapucíny, jak’s učinil Faraonu, když nás i náš náklad těžký stíhal v nekonečnému honu. 91 Rytířů sto tisíc táhlo za tím králem z Izraima, pohled na jich strašnou zbroj každé srdce hrůzou jímá. Tu jsi, Pane, mocnou rukou krále i voj jeho chopil, a jak koťat bídné plémě v červeném je moři ztopil. Ztrestej, Pane, kapucíny, dokaž padouchům těm smělým, že neshasly blesky hněvu, a že vládneš hromem celým. Tvého vítězství pak slávu věčně zpívat chci a hlásat, a jak Mirjam za víření kotlů budu tančit, jásat.“ Zuřivě tu v slova jeho skáče mnich a zlostně křičí: „Raděj tebe, proklatého Hospodin ať zkazí, zničí! 92 Vzdorovat chci ďáblům tvým, tvému Bohu muchožeru, Belialu, Astarotu, Belzebubu, Luciferu. Vzdorovat znám strašákům tvým, blbosti tvé směšné, temné, neb jsem požil svaté tělo, Kristus Ježíš vešel ve mne. Kristus tělesný můj pokrm, chutná líp než Leviathan s česnekovou omáčkou, kterou uvařil sám satan. Ach, než bych se ještě hádal a jen slova dále řekl, raději bych na hranici tebe a tvé druhy pekl.“ A tak trvá dále turnaj pro Boha a pro vyznání, marné jest však obou soků vřeštění i nadávání. 93 Dvanáct hodin trvá souboj, jenž se nezdá konce míti, paničky se potí silně, obecenstvo mdlobu cítí. Také dvůr jest netrpěliv, mnohá panská zívne sobě; spanilé své manželky táže král se v této době: „Rcete úsudek mi svůj, kdo má vítězem zde slouti, chcete se snad pro rabbina neb pro mnicha rozhodnouti?“ Donna Blanka hledí naň, a pak jako v přemýšlení čelo rukou kryjíc, praví za několik okamžení: „Nevím, na své straně kdož v zápasu tom pravdu mají, zdá se však, že mnich i rabbi – obadva že – zapáchají.“ 94 Obsah.
Jen ne s pravdou ven5 Chybná výřečnosť11 Za živa pohřben16 Čech v nebi20 Výňatky z pamětní knihy města Kocourkova: Ao. di. 1794. pag. 13. tom. 922 Ao. di. 1707. pag. 20. tom. 824 Ao. di. 1716. pag. 36. tom. 925 Ao. di. 1810. pag. 33. tom. 1027 Ao. di. 1823. pag. 4. tom. 3229 Nářek školákův29 Baláda34 Z Arkadie36 Zakletá37 Měsíc nešika44 To je paměť47 Nejvyšší stupeň lásky53 Nesnáz nepřekonatelná55 Z výstavy světové57 Harem60 Roztržitost65 Disputace73
E: lk + lp; 2002 [95]