V Toledě, tam v síni auly,
slyšet trub i kotlů řavy,
ku církevní turnaji
kvapí pestré lidu davy.
Aj, to není světské klání
aniž zbraň tu od ocele,
oštěpem jest slovo jen
scholasticky zaostřelé.
Nebijí se dvornostové,
galantní snad paladini,
bojovníci v seči té jsou
rabíni a kapucíni.
Kapuce a šabesovky,
arbekanfes, škapulíře,
bojovníkům těmto slouží
za přilby a za krunýře.
Který Bůh jest pravý Bůh?
Jest jím židův, velký, tvrdý
samoboh, jejž hájiti má
rabbi Juda, muž ten hrdý?
Aneb jest to trojjediný
lásky Bůh, ctěn od křesťanů,
jejž tu hájí frater Jose,
kvardian od františkánů?
Mocí pádných důvodů
po řečnicku sestavených
nezvratnými citáty
slavných mužů propletených
hodlá každý svého soka
přímo ad absurdum hnáti,
a mu božství pravého
o svém Bohu důkaz dáti.
Uzavřeno mezi nimi,
že kdo podlehne v tom boji,
v soupeřovu víru změnit
povinnen jest víru svoji,
že se žid dá svatým křtem
za křesťana posvětiti;
naopak že křesťan se
obřízkám chce podrobiti.
Každý z nich má jedenáct
společníků v průvod daných,
osud jeho v plesu, žalu
sdílet, věrně odhodlaných.
Pevni u víře jsou mniši,
kvardiana společníci,
z bedny s vodou svěcenou
upravují křtitelnici;
kaditelnou máchají,
až se žhavé uhlí trousí,
jejich odpůrcové zatím
obřezací nože brousí.
Obě čety pohotově
před šraňky již v sále stojí,
lid pak s netrpělivostí
čeká na znamení k boji.
V prostřed dvora pod nebesy,
na nichž skví se samé zlato,
sedí král a královna;
děcku podobá se tato.
Tupý nosík francouzský,
v tváři samé laškování;
kouzlem jsou však rubínová
ústa v sladkém usmívání.
Krásné, vrtkavé to kvítko –
věčně budiž oželeno –
od břehův Sekvany jaré
ubožátko přesazeno
v škrobenou sem bylo půdu
v grandezzy hispaňské síni;
dříve sloula Blanch’ de Bourbon,
donna Blanka sluje nyní.
Pedro nazývá se král
ještě s příjmím Ukrutného,
avšak dnes, pln jemné mysli,
lepším jesti jmena svého.
V dobrém rozmaru hovoří
s dvorní šlechtou, baví hostí,
ba i k židům, mouřenínům
mluví mnohé zdvořilosti.
Král si totiž zamiloval
velmi tyto obřezance,
oni velí vojskům jeho,
dohlížejí na finance.
Avšak tu již víří bubny,
a trub hlahol připomíná,
že již obou velikánů
disputace započíná.
Kvardián od kapucínu
vyřítí se v zbožném vzteku,
brzy kňučí, brzy skuhrá,
brzy řve zas v divém jeku.
Jménem otce, syna, ducha,
divůplné trojjednosti
počne z žida kleté símě
vymetati s pobožností.
Neboť v sporech takových se
v židu kryjí diblíkové,
ti jej vtipem opatřují,
důvody mu šeptaj’ nové.
Tu pak když jsou vymeteni
ďábli mocným exorcismem,
započne mnich dogmatikou
a pak dále katechismem.
Vypravuje, že se v božstvu
osoby tři zahrnují,
které, hodí-li se tak,
v jedinou se proměňují –
tajemství to, které jen
zcela může pochopiti,
kdo dovedl z tuhých pout
rozumu se vyvětiti, –
vypravuje: v Betlemě
jak jest Boha porodila
panna, která panenství
nikdy byla neztratila,
kterak světa vládce mocný
v jeslích mile odpočíval,
a naň s volem o závod
nábožně se osel díval.
Vypravoval, kterak Pán
do Egypta prchnout musil
před Herodem, a jak na to
hořká smrti muka zkusil
za Poncia Piláta,
jejž jsou židovští ti kati,
farisei, přinutili,
ortel smrti podepsati.
Vypravoval, kterak Pán
když byl třetího dne z hrobu
povstal, přímo do nebe
odletěl tu samou dobu;
kterak ale, až ten čas
přijde, zas se na zem vrátí,
v Jozafatu živých, mrtvých
v přísný soud svůj bude bráti.
„Třeste se,“ tak volá mnich,
„před tím Bohem, jejž jste bili,
jejž jste trním mučili,
jejž jste krutě usmrtili.
Vrahové jste, Kristův život
pronárod Váš mstivý shasil;
vždy vraždíte smířitele,
přichází-li, by Vás spasil.
Židé, vy jste shnilé mrchy,
v nichž příšery děsné sídlí,
vaše těla kasárny jsou,
v kterých pluky ďáblů bydlí.
Tomáš z Akvina tak praví,
pravoslavných pro své cnosti
miláček, jejž nazývají
velkým volem učenosti.
Židé, vy jste hyeny,
vlci jste i šakalové,
kteří ryjou hroby, aby
ssáli z mrtvol síly nové.
Židé, židé, vy jste svině,
paviáni, netvorové,
nosorožci, krokodili,
krvechtiví úpírové.
Vy jste krkavci a sovy,
kalousové, dudci, výři,
basiliškové a sejci,
noční dravci, netopýři.
Slepejši jste, chřestýši,
ropuchy a pružné zmije,
prašivcové – Kristus Ježíš
potře Vaše kleté šíje.
Či snad chcete, zatracenci,
spasit ubohé své duše –
tu nechť z nepravosti stánu
každý k zbožným místům kluše,
tam ku chrámu lásky věčné,
tam kde spásy pramen hrčí
v požehnané míse křestní, –
tam ať hříšnou hlavu strčí.
Vyperte tam staré hříchy,
vyperte i nepravosti,
plesnivinu zastaralou
smejte s duše v důvěrnosti.
Slyšíte své nové jméno?
volá hlas to Spasitele;
vydrbejte sobě hříchu
havěť v lůně smířitele.
Bůh náš, ten jest láska pouhá,
a jak beránek jest tichý,
na kříži svůj život skončil,
aby smazal naše hříchy.
Bůh náš ten jest láska pouhá,
Kristus Ježíš jmenuje se,
jeho skromnosť, snášenlivosť,
následovat snažíme se.
Proto také jsme tak jemni,
lidumilí, beze sporu,
tiši jak ten smírce věčný,
rovni beránčímu vzoru.
V nebi budem jedenkrát
dlít co zbožní andílkové,
procházeti se tam blaze,
v rukou proutky liliové.
Místo hrubých kuten budem
nosit oděv nejskvostnější,
zlaté střapce, drahé látky,
k tomu stužky nejpestřejší.
Žádnou pleš víc! vrkoče
kolem hlav tam libě vlají,
krásné panny nám tam vlasy
v pěkné copy zaplétají.
Poháry tam na víno
mnohem větší obsah jeví,
než jsou tady dole sklenky,
v nichž se pění šťáva révy.
Naopak zas úzčí mnohem,
než jsou tady ústa ženy,
budou dívčí hubičky
v nebi pro nás připraveny.
V pití, líbání a smíchu
věčnost mile chcem užívat,
v nadšení pak „Hallelujah“,
„Kyrie elejson“ zpívat.“
Takto skončil křesťan. Mniši
myslí, že již spása tluče
na židovské srdce, protož
křestní zboží snášej’ ruče.
Židé však se vody štítí,
ošklíbají se jak v křeči.
Na to počne rabbi Juda
odpovídat touto řečí:
„Abys pro své símě zmrvil
lad i úhor ducha mého,
pocákal’s mne hnojním kalem
potupného slova svého.
Tak jde každý za methodou,
jakou osvojil jest sobě,
a než bych tě proto haněl,
smířen vzdávám díky tobě.
Pro židy se nehodí
učení o trojjednosti,
neboť v regula de tri
cvičeni jsou od mladosti.
Že jest ve tvém Bohu tré,
tré jen osob obsaženo,
skromné dost, šest tisíc bohů
bylo v dávném věku ctěno.
Neznám jest mi Bůh, jejž Kristem
líbí se vám jmenovati,
také nemám potěšení,
jeho pannu matku znáti.
Líto mi, že jedenkrát –
dvanáct set let tomu asi –
zažil v Jeruzalémě
trochu nepříjemné časy.
Zdaž jej židé usmrtili,
dokázati teď by nešlo,
ježto corpus delicti
třetího dne v ztrátu vešlo.
Že by příbuzen byl s Bohem
naším, není bez námitek
věta tato; pokudž víme,
neměl Bůh náš žádných dítek.
Bůh náš nikdy neumřel
jako útlý beráneček
za lid, neníť slaďouninký
filantrop a blouzniveček.
Bůh náš láska není, on
vrkot sladký nezná žádný,
neboť on jest pomsty Bůh,
věčný Bůh to hromovládný.
Kdo byl hřešil, toho jistě
stihnou blesky hněvu jeho,
pozdní potomkové často
trpí za hřích děda svého.
Náš Bůh, ten jest živý Bůh,
v nebeské pak nesmírnosti
existuje dál a dále
od věčnosti do věčnosti.
Bůh náš, ten jest také zdravým
Bohem, žádným pouhým mythem,
jak oplatek tenkým, bledým,
aneb stínem nad Cocythem.
Bůh náš silen – v rukou svých
slunce, měsíc, hvězdy nese,
pokyne-li, trůn se boří,
národ hyne, svět se třese.
On jest také velký Bůh,
David pěje: Kdož pak mohou
pojmout velikost tu, země
jest jen trnož jeho nohou.
Bůh náš hudbu miluje,
slavnostní zpěv milý je mu,
avšak jako rochot selat
zvuky zvonů hnusí se mu.
Levjathan je ryba, která
na dně mořském život tráví,
s ní se celou hodinu
každodenně Bůh náš baví –
vyjma devátého Abu,
kterého dne lid náš želí
chrámu svého spálení;
v ten den bývá promrzelý.
Levjathana počítají,
na sto mil že má své délky,
ploutve jak král Ok z Basanu,
ocas jako cedr velký.
Maso má však delikátní,
želva nemá takového,
a Pán pozve o vzkříšení
vyvolené lidu svého,
mudrce a spravedlivé
ku tabuli vystrojené,
by požili z ryby jídlo
Bohem samým upravené
s bílou máčkou česnekovou
neb na hnědo zapražené,
s kořením a rozinkami,
v dobrém vínu uvařené.
V bílé máčce plovou kousky
řetkve, nakrájené čistě –
takto upravena, bratře,
zachutná ti rybka jistě.
I ta hnědá jest tak chutná,
totiž ona rozinková,
ta nebeský pamlsek,
pro tvé břiško v sobě chová.
Co Bůh vařil, dobře vařil!
pročež, mnichu, říci dej si,
obřízkám se podrob chutě
a na rybě pochutnej si.“
Lákavě tak rabbi mluví,
s úsměvem a vybízivě,
průvodci pak zdvihají
nožíky své ruče, živě.
Avšak mniši na své víře
jako skály stojí pevně,
lákavému nabízení
všichni odporují zjevně.
Po židu zas mluví znova
katolický řečník rázný,
opět spílá, každé slovo
nočník jesti, a ne prázdný.
Na to odpovídá rabbi
zdržovanou horlivostí,
ač mu srdce překypuje,
tají vztek svůj přece dosti.
Na Mišnu se odvolává,
na výklady, na traktáty,
také z Tausvesjontofu
pádné přináší citáty.
Ale jakou potupu
slyšet musí od soupeře.
Praví tento: „Tausvesjontof
ať se ke všem čertům béře!“
„Tož jest po všem, o můj Bože!“
vyděšen tu rabbi vřeští,
trpělivost jest ta tam,
pojednou mu hlava třeští.
„Neplatí-li Tausvesjontof,
což má platit? Věčná muka!
Pomsti, Pane, hnusný skutek,
ztrestej zlosyna Tvá ruka.
Neboť Ty’s ten Tausvesjontof!
Nech ať zlosyn mrzký zkusí,
že Tvé uražené jméno
v něm se krutě pomstit musí.
Uvrhni jej do propasti,
sešli naň tu samou psotu,
jak jsi trestal pro vzpouru
zrádce Kory bídnou rotu.
Zahřmi nejlepším svým hromem,
zkárej tuto hnusnost ještě,
vždyť’s měl přece na Sodomu
i Gomoru sirné deště.
Stíhni, Pane, kapucíny,
jak’s učinil Faraonu,
když nás i náš náklad těžký
stíhal v nekonečném honu.
Rytířů sto tisíc táhlo
za tím králem z Izraima,
pohled na jich strašnou zbroj
každé srdce hrůzou jímá.
Tu jsi, Pane, mocnou rukou
krále i voj jeho chopil,
a jak koťat bídné plémě
v červeném je moři ztopil.
Ztrestej, Pane, kapucíny,
dokaž padouchům těm smělým,
že neshasly blesky hněvu,
a že vládneš hromem celým.
Tvého vítězství pak slávu
věčně zpívat chci a hlásat,
a jak Mirjam za víření
kotlů budu tančit, jásat.“
Zuřivě tu v slova jeho
skáče mnich a zlostně křičí:
„Raděj tebe, proklatého
Hospodin ať zkazí, zničí!
Vzdorovat chci ďáblům tvým,
tvému Bohu muchožeru,
Belialu, Astarotu,
Belzebubu, Luciferu.
Vzdorovat znám strašákům tvým,
blbosti tvé směšné, temné,
neb jsem požil svaté tělo,
Kristus Ježíš vešel ve mne.
Kristus tělesný můj pokrm,
chutná líp než Leviathan
s česnekovou omáčkou,
kterou uvařil sám satan.
Ach, než bych se ještě hádal
a jen slova dále řekl,
raději bych na hranici
tebe a tvé druhy pekl.“
A tak trvá dále turnaj
pro Boha a pro vyznání,
marné jest však obou soků
vřeštění i nadávání.
Dvanáct hodin trvá souboj,
jenž se nezdá konce míti,
paničky se potí silně,
obecenstvo mdlobu cítí.
Také dvůr jest netrpěliv,
mnohá panská zívne sobě;
spanilé své manželky
táže král se v této době:
„Rcete úsudek mi svůj,
kdo má vítězem zde slouti,
chcete se snad pro rabbina
neb pro mnicha rozhodnouti?“
Donna Blanka hledí naň,
a pak jako v přemýšlení
čelo rukou kryjíc, praví
za několik okamžení:
„Nevím, na své straně kdož
v zápasu tom pravdu mají,
zdá se však, že mnich i rabbi –
obadva že – zapáchají.“