Děl Amr, vůdce, k imamů svých radě:
„Dům Pánu vystavět dám ve Fostadě,
s ním na slib buď ta koruna všech mešit,
že lidu spor už mečem nechci řešit.
Buď slávy pomníkem Mu na vše věky
a skvostně přizdobím jej sloupem z Mekky,
jejž kalif Omar, blažen víry zdarem,
mi do livânu slíbil dáti darem.
Leč nelze sloupu – v rozpacích je kalif –
přes písek pouště vézt a moře záliv,
tož Omar prorok k sloupu vztáhl paže
a do Egypta k Amru jít mu káže.
Leč sloup se nehne, neposlouchá, stojí,
tu velký Omar na trůn stoupl v zbroji,
a děl: „Slyš, vládce věřících ti velí,
jdi do Fostadu, odbojníku smělý!“
Leč nehnulo se sloupu vzdorné tělo,
spíš jak smích přitlumený v něm to znělo;
stál nehnutě a v kalifovo líce
šíp s šípem bodal zlaté od hlavice.
Tu Omar kalif v pohněvu a žasu
sáh’ po broušeném meči ruče k pasu,
by sek’ a děl: „Jdi, zanech vzdorné pikle!“
Leč nejde sloup, jen sem a tam se vikle.
„Což, vzdorný robe, konat vůli naši
ni meč tě nepohne ni nepostraší?
Nuž, zpupný, karabáčem na otroky
tě přinutím, až zmrskám oblé boky!“
A karabáčem, kterým plašil duchy,
jejž splést dal na ginny a na eunuchy,
šleh’ po dvakrát sloup do táhlého dříku,
a ten jak živ se vznesl v divém křiku.
„Proč ženeš mne, jak nevěřící raby
v zem neznámou, v dál od Mekky a Kaby;
bych nežil už a strádal věčně znova
bez posvátného místa Allahova?
Mám větrat v žáru, otrok přeubohý,
a vodou ráje nevlažiti nohy,
již k věčnu žití skýtá Zemzem studna,
když hříšný prach jí smyla duše bludná?
Mám zahynout?“ „Ne, hlásat budeš v davy,
že svato všecko jest, co prorok praví,
že bez vzdoru jej na pozemské pouti
i kmen i hora musí poslechnouti!
Vše z pokynutí jeho stát se musí:
stan, nebe, chce-li, rozpadne se v kusy,
a z kusů těch, když káže, samo v sebe
zas nové složiti se musí nebe.“
A vzlétl sloup; a v chrámě stál v čas pravý
a Amr, vůdce, ukláněje hlavy
děl k lidu: „Svět i nebesa jsou malá,
Bůh všeho pánem! Allâh akbâr, Allâh!“