HAVRAN
[23]
Sedí havran na topolu,
peří černé, jako smolu,
a jak den se k noci smráká,
přetruchlivým hlasem kráká:
„Běda mi!“
Kráčí kolem, kráčí panna,
spanilá, jak růže ranná,
a jak na strom zvedne oči,
černého tam ptáka zočí,
havrana.
„Co tu, černý ptáku, hledáš,
pokoje že sobě nedáš,
proč tak smutně pozdním časem
stýskáš sobě lidským hlasem,
běduješ?“
25
„Zaklet jsem já z lidské zloby,
zaklet ptačí do podoby,
havraní mě peří kryje,
lidská duše ve mně žije –
ubohá!
Sirotou já záhy zůstal,
v hoři, bídě povyrůstal,
macešina tvrdá ruka
zlá mi připravila muka –
Bůh ji suď!
Sotvaže mě vychovala,
o můj život ukládala,
čarodějné pikle kula,
zlomocí mě zaklnula –
Slyš jen, slyš!
– Bodejž by se, synu pekla,
lidská duše tebe zřekla,
bodejž krkavcem bys lítal,
nikdy více nezavítal
pod můj krov! –
26
Sedm let já, dnem i nocí,
bloudím světem bez pomoci,
volám polem, volám plání,
nikdo moje žalování
neslyší!
Neslyší mé marné vzdechy,
nemá pro mne slova těchy,
běda, sotva kdo jen tuší,
jaké hoře trýzní duši
zakletou!“
„Ráda chci tě vysvobodit,
do kostela denně chodit,
po kolenou se tam ploužit
a mši svatou nechat sloužit,
za tebe!“
„Marno dát je na modlení,
marno svaté mše je čtení,
chceš-li ty má muka zkrátit,
lidskou podobu mi vrátit,
radu slyš!
27
Vytrhni mi z křídla peří,
pospěš s ním zlé ku mateři,
vzkaž jí moje pozdravení,
lidské duše odpuštění,
prokleté!
Pozná-li svou těžkou vinu,
želet bude svého činu,
černé-li to pírko ptačí
horkou slzou zkropí v pláči –
vrať se, vrať!
Vrať se šťastně, bez únavy,
pírkem dotkni se mé hlavy,
vůlí boží, mocí svatou
vysvobodíš duši klatou
z věčných muk!“
Sletěl havran, sletěl k zemi,
zamával k ní perutěmi,
a když měla černé peří,
spěchala s ním ku mateři,
noční tmou.
28
Houká kulich, feny vyjí,
po cestách se hádě svíjí,
obludy se za ní plíží –
marně – panně neublíží
moci zlé!
A když u stavení stála,
na macechu zavolala:
„Nesu já ti pozdravení,
lidské duše odpuštění,
prokleté!“
Rozsvěcuje matka svíce,
vede pannu do světnice,
poznává svou těžkou vinu,
želí, želí zlého činu
ze srdce.
Béře černé pírko ptačí,
slzou svou je zkrápí v pláči,
svatým křížem žehná panně:
„Budiž s tebou vůle Páně,
dcero má!“
29
Spěchá panna lesem, polem,
spěchá horem, spěchá dolem,
nic jí v cestě nezabrání,
od všeho ji zlého chrání
boží moc.
Čeká havran na topolu,
uzří pannu, slétá dolů,
perutěmi vstříc jí mává:
„Buď, panenko, buď mi zdráva,
Bůh ti splať!“
Hoj, to pírko – jaké divy!
místo ptáka – junák živý –
štěstím div že nezavýskne,
vroucně k srdci pannu tiskne
blaženou.
Zvoní zvony na kostele,
nevěstu si ženich vede,
pěvci pějí, pištci hudou,
pospolu že šťastni budou
na věky!
30