JEZERNÍ PANNA
[3] Hoj, jede, jede krajinou králevic se svou družinou, na krásnem jede koni vraném, v bohatém sedle, vykládaném, stepilý panic, jiskru v oku, lovecký tesák po svém boku, luk houpá se mu s ramene, a v toulci šípy speřené, kabátec v pestrých skví se stuhách a zlato svítí na ostruhách, a s čapky, černé na kadeři, volavčí vlaje větrem peří. A se zvěřinou ulovenou lovci se za ním s chrty ženou, trubači napřed, stráže vzadu, ku královskému míří hradu. 5 Hle, pod horou tu do šíra jezera hlaď se prostírá, hluboké vody, zelenavé, větrem se čeří vlny hravé a na břehu, kde sítí kývá, slyš, přelíbezně kdosi zpívá! Králevic první hlas ten slyší – „Buďte mi, lovci, buďte tiší, rád zpěváka já chtěl bych znáti, jenž tak svým zpěvem srdce chvátí!“ A jede blíž a náhle stane před pannou krásy nevídané – Luzná je všecka, přespanilá, po těle jak ta labuť bílá, vodní jí hloubka dřímá v očích, a leknín svítí ve vrkočích, červánek ranní rdí se z líček a ňadra, jak dvé holubiček – „Rci, panno, jež’s mé srdce jala, odkud jsi svoje vděky vzala, 6 nezemskou bytostí se zdáš, ó rci, odkud svou krásu máš?“ „V jezerních vodách narozena, na půl jsem víla, na půl žena, šumná mě vlna kolébala, v podušku vodní růže stlala, česala zoř mě ranním časem, měsíc mě bílým koupal jasem, a odvěká moc přetajemně podivné kouzlo skryla ve mně, lidského, věz, já nejsem rodu a zlou bych přinesla ti škodu!“ Což panic mladý, což on dbá! „Pojď, krásná panno, budeš má, z vod odnesu tě na svůj hrad, a musíš se mou paní stát!“ Marně ho panna varovala, marně své bílé ruce spjala, do sedla zved ji, koně bod a letěl s větrem o závod, 7 a za ním jeho lovčí druž, sotva ho v trysku stihnout můž’. A troubí, troubí trubači, sotvaže dech jim postačí, vesele troubí na pochod, že princ si veze kvítek z vod, vesele troubí na cestu, že princ si veze nevěstu, a po lese i po poli fanfáry jasně hlaholí. A když skončili jízdu svoji, hle, před nimi hrad pyšný stojí, mocně se zvedá na skal tesích a báně má až na nebesích. „Otvírej, hradní, ruče bránu, vezu si domů krásnou pannu, ať prapory hned s věží vlají, a hudci krásně vyhrávají, udeří v kotle, v cymbál bijí, a družičky ať věnce vijí!“ 8 V síň uvádí ji, volá páže a tak mu poroučí a káže: „Hoj, košilku ať panny šijí, bělejší puklou nad lilii, košilku bílou pro mou paní, tak lehounkou, jak pára ranní!“ranní! „HojHoj, ať zavrčí kolovraty a tkají závoj celý zlatý, překrásný závoj pro mou paní, tak jasný, jak den za svítání! „Hoj,Hoj krejčíři ať na šat změří, šat skvoucí z labutího peří, to svatební šat pro mou paní, krásnější nad vše pomyšlení!“ A hotovo když všecko měli, králevic takto poslům velí: „Hoj, rozjeďte se na vše strany, a zvete rytíře i many: 9 že královským je slovem zdravím a s krásnou pannou svatbu slavím!“ *** Sjíždí se hosté od hor, lesů, sjíždí se k svatebnímu plesu, se všech stran říše k hodům kvačí, sotva jim hradní brány stačí. Jsou hody, hody převeselé a trvají už tři dny celé, píšťaly piští, zvučí dudy, a vína tekou celé sudy, vesele zvoní číše zlaté a skví se mísy vrchovaté, a hosté křepčí, hudci hrají, až cimbuří se otřásají, hoj, plesem šumí zámek celý – jen královna se neveselí, sama dlí v síni, v šedé věži a všech se radovánek střeží – ó, běda, máti králevice do dlaní bledé skrývá líce, 10 a když je zvedne, z temných zraků ohněm to blýskne, jako z mraku. V sousední říši panna žila, již králevici zaslíbila, princeznu z královského rodu, pro obou trůnů mír a shodu – zlatou si přízi marně tkala – zlá moc jí vlákna přetrhala! Králevic, běda, na slib nedal, a jinde nevěstu si hledal, nevěstu divnou, pannu z vod, bůhví, jaká to krev a rod, bůhví, jakým ho kouzlem jala, že se dnes jeho chotí stala! Oh, nikoho tak ze všech lidí královna v světě nenávidí, jak stvoření to hříšné, kleté – ó, kéž je oheň pekla smete! Ó, kéž to bídné, vodní plémě, navěky zhltí černá země! *** 11 Jde královna, jde tajně z hradu, jde k čarodějce na poradu, černou se nocí k lesu plíží, až před nizounkou stane chýží, před chýží, jež se v husté smrčí, jak skrytá lidská vina krčí, na veřej buší, buší s chvatem a v měšci k tomu zvoní zlatem. Otvírá baba a se klaní – „Čeho si žádá, vzácná paní?“ „Ty, která tajné věci znáš, a se zlou mocí spolky máš, pověz, zda možno kouzlo znáti, jež vodní žence život zkrátí, pověz, zda někde skryta síla, jež by ji navždy zahubila? Hoj, čaruj, čaruj, nemeškej a ruče dobrou radu dej!“ Babizna v ohni moudrost zvídá a královně tak odpovídá: 12 „Nižádná síla za dne, v noci zahubit ženku nemá moci, mocné ji vodní kouzlo chrání, břitká jí ocel neporaní, nedotkne se jí žádný kámen a nespálí jí žádný plamen, dravá se šelma před ní staví, a hadí jed jí neotráví. Jiné však tajemství já znám, a proto tobě radu dám: –V„– V čas, úplňkem kdy měsíc stojí, divné si kouzlo ženka strojí, po celou noc, až v kuropění, v živoucí labuť vždy se mění, v labuť tak bílou, jako sníh, se zlatým pírkem v perutích. Kouzlem když tak je změněna, vrací se tam, kde zrozena, a z chladných vod tam na jezeře k životu nové síly béře, a před úsvitem, v době rané, z labuti se zas ženkou stane. 13 Chceš-li ji navždy zahubit, šíp okouzlený musíš vzít, šíp ostrý, v ohni kalený, ještěří krví zbrocený, a za úplňku měsíce střelit tu labuť do srdce, a jak jí srdce dobije – víc vodní ženka nežije!“ – Královna babě zlato dala, k myslivci lesem pospíchala, buchy – buch, na vrátka mu buší: „Slyš, myslivečku, chystej kuši, šíp sobě připrav kalený, ještěří krví zbrocený, a úplněk až vzejde v šeru, zastřel mi labuť na jezeru, labuť tak bílou, jako sníh, se zlatým pírkem v perutích! Jdi, skol tu labuť, dobře měř, převzácná je to pro mě zvěř, 14 zahub tu havěť proklatou, odměnu dám ti bohatou!“ Úplněk z lesů vystupuje a po jezeře labuť pluje, bělostná labuť vody čeří, a v perutích má zlaté peří, a pluje, pluje, sotva tuší, že lovec na ni chystá kuši, za kořist, běda, si ji zvolil a smrtící ji střelou skolil. *** Nad horou svítá zoře ranní, a králevic svou budí paní: „Vstávej, má bílá holubice, života mého jasné slunce, probuď se, moje vonné kvítí, chci na čelo tě políbiti!“ Marně se, marně po ní shání, běda, ta tam je krásná paní, 15 běda, ta tam je ženka bílá, jak by ji země pohltila – Králevic zlý tu úklad tuší, teskno mu, teskno v mladé duši, horké mu slzy kanou s očí, než v tom se vzchopí, na kůň skočí, a družině své v sedlo velí, a z brány jede, jak když střelí! Přes pole jede, háje, lesy.–lesy. – „Kde jsi má paní, pověz, kde jsi?“ Přes vody jede, hory, doly, duše mu pláče, srdce bolí, přes zmole jede, přes vývrati, až se svým věrným s očí ztratí – V tom, jak by ze země se zved, podivný před ním stojí kmet, z jasných se očí moudrost dívá a bílý vous až k zemi splývá – Králevic žasne, oře staví a k divné bytosti té praví: 16 „Ó starče, jenž se duchem zdáš, kdo jsi a kam se ubíráš?“ „Já věku nemám, ani jména, přemnohá moc mi usouzena, znám hvězdy nebes ve prostoře, znám země tajemství i moře, vím věci, o nichž nemáš zdání, a povím tobě, kde tvá paní: Za lesem, k hoře cesta běží, pod horou jezero tam leží, a v sítinách, kde vítr sténá, labuť je, šípem prostřelená, v perutích zlaté pírko má, a to, věz, princi, paní tvá! Odvěkým kouzlem v nočním čase s úplňkem v labuť změnila se, by z rodných vod se občerstvila a s ránem zase ženou byla. Tajemství, jež jsi neměl znáti, čarami zvěděla tvá máti, 17 a smrt že snaše přisahala, kouzelným šípem sklát ji dala.“ Běduje princ a k meči sahá, strašnou se pomstou zapřisahá. „Přestaň jen, mládče, přestaň lkáti, znám kouzlo, jež jí život vrátí!“ A kmet podává králevici pohár, ryzím se zlatem skvící, a v poháru, až po okraje, křišťálem živá voda hraje. „Spěš lesem, k jezeru spěš hbitě, a dorazíš tam na úsvitě, mrtvou vem labuť do náručí, a vyrvi šíp, jenž v srdci trčí, třikrát zkrop labuť živou vodou, věz, nebude to její škodou: v živou tvou promění se paní, a bude jí už do skonání, 18 úplňku kouzlo navždy mine a ženou bude, jako jiné!“ Pokorně princ se k starci chýlí: „Bůh odplať tobě, kmete bílý!“ Však v té, jak by byl stín a klam, stařeček zmizel – bůhví kam! Hoj, bodá princ, hoj, bodá oře a jede tryskem, jede k hoře, a nový den kdy vstává z šera, s komoněm staví u jezera. Tu v sítinách, hle, na pobřeží, se šípem v srdci labuť leží, zlaté má pírko v peruti, bez dechu leží, bez hnutí – Princ s oře skočí, labuť chopí, šíp vyrve, živou vodou zkropí, a z labuti, ó divů div! – krásná, hle, žínka, jako dřív, krásná, hle, prince paní mladá, a radostně mu v náruč padá – 19 Tu, na koně princ ruče vsed a do sedla ji k sobě zved, a jak by orlí křídla měl, širým se krajem rozletěl. A jede, jede krajinou, s věrnou se setká družinou, hoj, čapky rázem vzhůru letí – „Chceme tě, pane, provázeti!“ A prostřed svých pak, v samém plesu, králevic s paní jede z lesů, trubači napřed, stráže vzadu, ke královskému pílí hradu. Otvírá hradní ruče bránu, v ústrety chvátá svému pánu, prapory se všech věží vlají a hudci krásně vyhrávají, třískají v kotle, v cymbál bijí a hradní panny věnce vijí. Královna zří to, líce chmuří, a v hrůze spěchá na cimbuří, 20 v hlubokou propast střemhlav skáče, a vichřice jen pro ni pláče – Hoj, šlehá oheň, kouř se valí, to na hranici babu pálí, a místo zpěvu, od hřbitova, slyš, skuhrá sýc a houká sova! A na vršku, kde kolo trčí, kat myslivečka k smrti mučí, nevzdychá po něm žádná panna, a bouře jen mu zvoní hrana – Hoj, krouží, krouží při západu tři černí ptáci kolem hradu, tři černí ptáci – duše kleté – K Bohu se za ně pomodlete! 21

HAVRAN
[23] Sedí havran na topolu, peří černé, jako smolu, a jak den se k noci smráká, přetruchlivým hlasem kráká: „Běda mi!“ Kráčí kolem, kráčí panna, spanilá, jak růže ranná, a jak na strom zvedne oči, černého tam ptáka zočí, havrana. „Co tu, černý ptáku, hledáš, pokoje že sobě nedáš, proč tak smutně pozdním časem stýskáš sobě lidským hlasem, běduješ?“ 25 „Zaklet jsem já z lidské zloby, zaklet ptačí do podoby, havraní mě peří kryje, lidská duše ve mně žije – ubohá! Sirotou já záhy zůstal, v hoři, bídě povyrůstal, macešina tvrdá ruka zlá mi připravila muka – Bůh ji suď! Sotvaže mě vychovala, o můj život ukládala, čarodějné pikle kula, zlomocí mě zaklnula – Slyš jen, slyš! – Bodejž by se, synu pekla, lidská duše tebe zřekla, bodejž krkavcem bys lítal, nikdy více nezavítal pod můj krov! – 26 Sedm let já, dnem i nocí, bloudím světem bez pomoci, volám polem, volám plání, nikdo moje žalování neslyší! Neslyší mé marné vzdechy, nemá pro mne slova těchy, běda, sotva kdo jen tuší, jaké hoře trýzní duši zakletou!“ „Ráda chci tě vysvobodit, do kostela denně chodit, po kolenou se tam ploužit a mši svatou nechat sloužit, za tebe!“ „Marno dát je na modlení, marno svaté mše je čtení, chceš-li ty má muka zkrátit, lidskou podobu mi vrátit, radu slyš! 27 Vytrhni mi z křídla peří, pospěš s ním zlé ku mateři, vzkaž jí moje pozdravení, lidské duše odpuštění, prokleté! Pozná-li svou těžkou vinu, želet bude svého činu, černé-li to pírko ptačí horkou slzou zkropí v pláči – vrať se, vrať! Vrať se šťastně, bez únavy, pírkem dotkni se mé hlavy, vůlí boží, mocí svatou vysvobodíš duši klatou z věčných muk!“ Sletěl havran, sletěl k zemi, zamával k ní perutěmi, a když měla černé peří, spěchala s ním ku mateři, noční tmou. 28 Houká kulich, feny vyjí, po cestách se hádě svíjí, obludy se za ní plíží – marně – panně neublíží moci zlé! A když u stavení stála, na macechu zavolala: „Nesu já ti pozdravení, lidské duše odpuštění, prokleté!“ Rozsvěcuje matka svíce, vede pannu do světnice, poznává svou těžkou vinu, želí, želí zlého činu ze srdce. Béře černé pírko ptačí, slzou svou je zkrápí v pláči, svatým křížem žehná panně: „Budiž s tebou vůle Páně, dcero má!“ 29 Spěchá panna lesem, polem, spěchá horem, spěchá dolem, nic jí v cestě nezabrání, od všeho ji zlého chrání boží moc. Čeká havran na topolu, uzří pannu, slétá dolů, perutěmi vstříc jí mává: „Buď, panenko, buď mi zdráva, Bůh ti splať!“ Hoj, to pírko – jaké divy! místo ptáka – junák živý – štěstím div že nezavýskne, vroucně k srdci pannu tiskne blaženou. Zvoní zvony na kostele, nevěstu si ženich vede, pěvci pějí, pištci hudou, pospolu že šťastni budou na věky! 30

VODNÍK
[31] Sedí vodník pod vodou a tak mluví s matkou svou: „Pověz ty mně, vodní máti, nevěstu kde vyhledati, pannu z člověčího plémě, jež by za ženu šla ke mně, pod vodou tu se mnou žila, sítě tkala, šaty šila, škeblí česala mi vlasy, stlala lůžko z vodní řasy, se mnou spala, se mnou vstala, dušičky mi ostříhala?“ „Proměň ty se, vodní synu, proměň ty se v člověčinu, v překrásné se oděj šaty, na ruku dej prsten zlatý, 33 šavli připni po levici, pěkné peří za čepici, jak se noční snese šero, vypluj v člunu na jezero, vypluj v člunu přebohatém, naplněném stříbrem, zlatem, a když na suchou zem vkročíš, k půlnoční se straně stočíš, a tam, kde pták černý krouží, najdeš, po čem mysl touží.“ Vodník vstal a nelenil, v člověka se proměnil, v překrásné se oděl šaty, na ruku dal prsten zlatý, šavli připjal po levici, pěkné peří za čepici, a jak noční bylo šero, vyplul v člunu na jezero, vyplul v člunu přebohatém, naplněném stříbrem, zlatem, a když na suchou zem vkročil, k půlnoční se straně stočil, 34 a tam, kde pták černý kroužil, našel, po čem v mysli toužil. Hoří nocí, hoří svíce, sedí panna u přeslice, černé oči, líčko bledé, svatební si roucho přede. „Ťuky, ťuky na okénko, otevři mi, má panenko, z daleké já připlul země, chceš-li za ženu jít ke mně?“ Vešel vodník do stavení, pěkné dal jí pozdravení, omámil ji vodním čarem, zlatý prsten dal jí darem, stříbro, zlato k nohám skládal, za ženu ji sobě žádal, aby vstala, nemeškala, na cestu se chutě dala, na cestičku přes vody, nebála se nehody! 35 Vstala panna bez meškání, že se stane jeho paní, korál na šíj zavěsila, routou vlasy ověnčila, matce s Bohem nevzkázala, otci ruky nepodala, beze slova, pozdravení s ženichem šla ze stavení. Pluje člunek po jezeru, v dálku pluje v nočním šeru, pluje, pluje mnohou míli, jak by nikdy neplul k cíli, a čím víc kol vítr věje, panna se víc bázní chvěje, a čím víc ty vody hučí, srdce panny úzkost mučí, plavcovy se chytá paže, a tak ve strachu se táže: „Oh, proč loď tvá v bludném běhu vyhýbá se stále břehu? 36 Běda, blíž je kuropění a tvůj domov vidět není!“ „Věř, panenko, věř mé lodi, po vodě, jak souší chodí, zoř než vzejde ve dni novém, budeš se mnou pod mým krovem!“ „Jaký dům tvůj, můžeš říci? Má-li štít a lomenici, pod okny zda lipka stojí, včelky vůkol ní se rojí, kvetoucí-li sad je kolem, s loukou zelenou a polem?“ „Pěkný dům, ač nebílený, jakby ze skla vystavený, pod okny tam voda hučí, zelený sad kolem pučí, prostřed sadu louka leží, roste na ní travka svěží, pole, jež se kolem táhnou, nikdy suchem nevyprahnou.“ 37 Plují spolu, chvatně plují, vody hučí, větry dují, plují, k břehu nezamíří, plují tam, kde voda víří, víří, v sykotu se točí, až se v propast rozeskočí, zeje hloubka, do vod zeje, zle, panenko, s tebou, zle je! Přitisk si ji vodník bokem, do hlubin se vrh s ní skokem, a vod příkrov s divou vřavou zavřel se jim nade hlavou. „Oh, kam sirou, bez pomoci, vedeš ty mě divnou mocí? Běda, lidském po stavení vidu, slechu vůkol není, a kam se jen pohled stáčí, havěť rybí, havěť račí, nikde strůmku, louky s polem – širé vody všade kolem!“ 38 „Hoj, ty vody mým jsou domem, vodní trávy v sadě stromem, a ty ryby a ti raci, to má zvěř a moji ptáci, a ten písek na dně dole – moje louky, moje pole.“ Marně lkala, bědovala – vodníka se ženou stala. Pod vodou s ním chladnou žije, sítě tká mu, šaty šije, škeblí češe jemu vlasy, stele lůžko z vodní řasy, spát s ním chodí a s ním vstává, dušičky mu ostříhává. Nespatří už světlo denní, nikde pro ni spásy není, neb co vody v sobě tají, běda, nikdy nevydají. 39

MYSLIVEC
[41] Šel myslivec na čekanou, setkal se tam s lesní pannou. Nevídané byla krásy, jak to slunko měla vlasy. Roucho, jako z mlhy ranní, věnec z kvítí kolem skrání. Bílá v líčku, s jasným okem, houštinou šla srním krokem. „Co panenko, co tu hledáš, že ty dravé zvěře nedbáš? Na koho tu v ranním čase sama čekáš v černém lese?“ – 43 „Čekám já tu, můj holečku, čekám na tě, myslivečku. Milou tvou já chci se státi, věneček ti odevzdati. Pojď, myslivče, pojď ty se mnou a já budu tvojí ženou! Nebydlím já v lidském domě, v javorovém žiji stromě. Bdím já ve dne, nespím v noci, zlaté předu na přeslici. Přádlo, jež má ruka přede, nikdo upříst nedovede. Ze stříbrných tkám je nití, bílím je, když měsíc svítí. V lůně země, pod kořáním poklady já svoje chráním. – 44 Zlata jsou tam celé hory, stříbrné tam celé bory. Místo rosy, v trávě, v kvítí drahé kamení se třpytí. V pramenech, jež se tam vinou, místo vody – perly plynou. Stromoví mé není plané, ovoce má nevídané. A ti ptáci, co tam pějí, duhovým se peřím skvějí. A ta zvěř, jež v lesích žije, stříbrnou se srstí kryje. A co jelenů tam běhá, každý zlaté parohy má. Pojď, myslivče, všecko dám ti, nebudeš ty litovati!“ 45 Mysliveček neodolá, spěchá, kam ho panna volá. Bílá v líčku, s jasným okem, houštinou jde srním krokem. Spěchá, spěchá bez ustání, mysliveček v patách za ní. Kudy spolu, kudy spějí, mátohy je provázejí. Po mýti a po úbočí divoženek rej se točí. Pod skalou a pode strží halekají diví muži. Po mechu a po jehličí zlopověstně hádě syčí! A ta šelma v skalách vyje: – Zle, myslivče, s tebou, zle je! – 46 A ten havran v mračnech kráká: – Běda, koho ženka zláká! – Mysliveček lesem běží, na nic kol se neohlíží. Pro panenku má jen oči, spěchá, kam se ona točí. Spěchá, kam ho ona vábí, nic ho cestou nezastaví,nezastaví. Prostřed lesa vršek stojí, na vršku strom javorový. Zlata lesk má na lupení, stříbrem skví se po všem kmeni. Vzala panna proutek, vzala, na javor jím zaťukala. „Otevři se, strome, chutě, vedu já si svého chotě!“ – 47 Otvírá se javor ruče – „Pojď jen za mnou, pojď, myslivče!“ Běda, sotva vešel za ní, strom se zavřel znenadání. Škoda, přeškoda mládence, že uvěřil lesní žence! V javorovém bude kmeni věčně čekat na spasení. 48

BÍLÝ JELEN
[49] Loví lovec, loví, po zeleném lese, běda, marně loví – zvěř mu vyhýbá se, jak jen luk svůj napne – prchá havěť kletá, marně za ní lovec, marně střely metá, zachytí je trní, zachytí je hloží, nesestřelí ptáka, zvěře nepoloží. A jak v beznaději v lesní hloub se pouští, překrásný, hle, jelen vynoří se z houští, sněžnou svojí srstí skví se v lesní šeři, bělejší že sotva labutí je peří, parožím si mocným chvojí cestu razí, nebezpečí nedbá, krok svůj nezarazí, v jiskrných mu očích divné hoří žáry, jak by k lovci volal: – vari, smělče, vari! – Stojí lovec chvíli, stojí bez pohnutí, na krásné zří zvíře v němém ustrnutí, 51 stojí chvíli, stojí, jak by kouzly zmámen – hoj, v tom mladou hrudí divý šlehne plamen, jako oheň pekla v prsou se mu šíří, ruče luk svůj vzpíná, na vzácnou zvěř míří, slyš, tetiva drnčí, vichrem střela sviští – běda, jelen klesá v krve tratolišti – Kalený šíp v srdci, bezdech leží v mechu, a ty lesní stromy v jediném, slyš, vzdechu, a ty lesní vody ve skalinách kvílí – zhynul, běda, zhynul krásný jelen bílý! Odvrh luk svůj lovec, tesák na zvěř chystá – běda, divnou mocí nepohne se s místa, nepozvedne nohy, nepozvedne paže, jak když jeho údy těžké pouto váže, jak když v jeho těle kapky krve není – stojí, nehnut stojí, div, že nezkamení. Hle, tu strmá skála, jež se podál zvedá, s rachotem se hromu v půli rozesedá, a jak noční přízrak ze skalní té sluje přepodivný stařec náhle vystupuje – 52 Nad vrcholky stromů sahá jeho témě, a vous, jako stříbro, dotýká se země, a když pod obrvím žhoucí pohled svitne, jako z těžkých mračen blesk když pozakmitne, hlas když jeho mocný vůkol rozlehne se, strom i keř i skála se jak v bouři třese – „Běda tobě, běda, jenž jsi rukou smělou věrné moje zvíře smrtící sklál střelou, krvechtivost svoji před ním nezastavil, v mladosti a síle života je zbavil – běda tobě, běda, hříšný země synu, přetěžkým ty trestem za svou pykej vinu: – Jak to lesní zvíře, jež jsi sklál svou rukou, žij tu v lesní tmáni s věčnou v duši mukou, na lesní mech lehej, lesní houští běhej, mezi lesním plodem potravu si hledej, pramenů ty lesních občerstvuj se vodou, v doupatech se skalních kryj před nepohodou, marně ať tvá duše po spasení prahne, šíp tě neporaní, oštěp nezasáhne, 53 nikde neměj stání, nikde neměj klidu, bez útěchy snášej svojí kletby bídu, a tak dlouho v lesích bluď ty bez úkoje, za život až cizí dáš ty žití svoje, za život až cizí vlastní obětuješ – kéž zas vůlí boží člověkem ty sluješ!“ – Zmlká hrozný stařec, rámě k mrakům zvedá – běda, mladý lovče, běda tobě, běda! *** Bloudí jelen bílý, bloudí po doubravě, paroží on mocné na své nese hlavě, na lesní mech lehá, lesní tmání běhá, mezi lesním plodem potravu si hledá, pramenů se lesních občerstvuje vodou, před časů se v skalách skrývá nepohodou, marně jeho duše po spasení prahne, šíp ho neporaní, oštěp nezasáhne, nikde nemá stání, nikde nemá klidu, bez útěchy snáší svojí kletby bídu. *** Ta královská dcerka lovkyně je smělá, do hlubokých lesů sama na lov jela, 54 na ohnivém vranci lesním cválá šerem, drahou kamizolu, čapku s orlím perem, v jedné ruce otěž, v druhé luk svůj třímá, jako statný junák v sedle sedí zpříma, jede lesem, jede, nikde nezastaví, zelená jí chvojka šustí kolem hlavy, co chvíli jí haluz o skráň pozašlehne, až krev v sličné líčko ruměncem se sběhne, jede lesem, jede, nic jí nezadrží, nevyhne se zmoli, nevyhne se strži, přes mýtiny cvalem, přes úvaly skokem, po lesní kol zvěři srním pátrá okem. Hle, teď oře staví, luk si připravuje – vstříc jí velký medvěd z temné kráčí sluje, větří lovce, větří, lesní šelma dravá, zlověstně, slyš, hučí, do běhu se dává – Hoj, v tom střela sviští, za ní druhá letí, marně, smělá panno, nevyšleš ty třetí, marně, smělá panno, rámě tvé se zvedá, rozkacené zvíře luk ti napnout nedá, jak živoucí skála na tebe se řítí, žádná moc je lidská němůž’ zastaviti! 55 Běda, marně panna netvoru se brání, lítá lesní šelma zle se vrhá na ni, do mechu ji srazí hroznou tlapou svojí, bílé její tělo rozsápat se strojí – – V tom, jako by nebem v pravou seslán chvíli, z houští v mocném trysku pádí jelen bílý, na strašné se zvíře v smělém vrhá skoku, parožím svým prudce napadá je s boku, vztekem zařve medvěd, kořisti se vzdává, na život a na smrt v krutý boj se dává, na život a na smrt soka sok tu drtí, drásá, rve a trhá, ubíjí až k smrti, a když bledý měsíc vzchází na nebesa, za soupeřem soupeř v krvi na mech klesá, za soupeřem soupeř, podle hlavy hlava, v posledním tu vzdechu těžce dokonává – V pohnutí se panna sklání nad jelenem, slyší, jak mu hrdlo strašným dme se stenem, a když vysvobodit smrt jej nepřichází, v soucitu mu panna k srdci ocel vrazí – – 56 Hle, co vidí – žasne, uvěřit se bojí: Tam, kde jelen zhynul – mladý lovec stojí, krásný, mladý lovec – na zem před ní klesá, volá slova díků, žehná jí a plesá – z přetěžké že kletby navždy vysvobozen, k novému zas žití vůlí boží zrozen! A když mocně pohnut pannu za choť žádá, hoj, královská dcerka v náručí mu padá, hoj, královská dcerka s ohněm v srním oku navrací se z lesů po lovcově boku, po lovcově boku, ruku v jeho ruce, navždy zaslíbila panenské mu srdce. A že mladý lovec z královského rodu, na svůj hrad ji vede skvělém ve průvodu, korunu tam zlatou na hlavu jí staví, rytířstvo zve k hodům, slavnou svatbu slaví, a v královském znaku, až po tuto chvíli, v zeleném tam poli jelen skví se bílý. 57

ZLATÉ KAPRADÍ
[59] „Zda, matko má, zvěst tu znáte, kapradí že kvete zlaté, kvete v první noci máje, divné v sobě chová taje, poklady ukáže skryté – povězte, zda o něm víte?“ „Šalebné to, dcero, zvěsti, nehledej ty v čarách štěstí, pekelného nehleď býlí, nevyzývej černé síly, poklady kdo hledá skrytě, tomu ďábel strojí sítě!“ – Kde tvé rady, máti stará?! Ty tam jsou, jak ranní pára! Neslyší jich hříšná panna, k čarám zlým je odhodlána. *** 61 – „Půlnoční vy černé moci, volám já vás ku pomoci, povězte, kde květ se tají, jímž se skály otvírají, zjevte mi, vy moci kleté, zlaté kapradí kde kvete, čaromocí svojí v zemi pokladů skrýš otevře mi! – V chudobě se svojí soužím, po bohatství marně toužím, skvít se já chci stříbrem, zlatem, v šatě chodit přebohatém, vzácnými se krášlit šperky, strojit se jak panské dcerky, zlatem chci já oplývati, za ně třeba duši dáti!“ – V tom, jak by jí odvět vracel, divě vichr zaburácel, blesklo se před panny zrakem, hrom zaduněl temně mrakem, 62 a zlé panně nade hlavou havran rozpjal peruť tmavou, zakrákoral, jakby v plesu, k černému se rozlét lesu, a za havětí tou ptačí panna spěchá, co dech stačí – Hučí lesy, temně hučí, vichřice v nich divě skučí, a v to lesní houští šeré dychtivě se panna dere, po mechu a po jehličí jedoví, slyš, hadi syčí, v rokli štír se svíjí s mlokem, šelma rudým svítí okem, nad hlavou jí sova houká, noční pavouk sítě souká, a nad černým nad močálem bludičky, hle, v reji stálém – – Běží panna, běží v spěchu, bez ustání, bez oddechu.oddechu, 63 kolem zmolí, kolem strží, nic jí v cestě nezadrží, nedbá na pěšiny srázné, nedbá, v bažinách že vázne, že ten vlas, jenž větrem letí, rvou jí větve hustou spletí, o trní a o kořání do krve že nohy zraní, že ta sluje, kol níž kráčí, otvírá se tlamou dračí, že ta propast, kol níž spěje, jako jícen pekla zeje – Nezná panna, nezná bázně, nezná únavy ni strázně, duše hříšná, lačná zlata, za zlým ptákem nocí chvátá – Hle, tu v lese skála pustá, trním, hložím pozarůstá, a pod skalou v černém smrčí kouzelná, hle, kapraď pučí, 64 ohnivým tu věstí svitem o pokladě v skále skrytém – Stojí před ním panna smělá, stojí, jako zkamenělá, a jak na čarokvět zírá, skála, hle, se otevírá, a když zkořán otevře se – sotva zrak tu jasnost snese! Tolik je tu třpytu, lesku, v jednom ohni, v jednom blesku, stříbro, zlato se tu vrší, drahokamy jiskrou srší, a vše, co tu skví se, plane, bohatství je nevídané. Přecházejí panně oči, závratí se hlava točí, a když zlato brát se strojí, sličný lovec před ní stojí, rudé s čapky vlá mu peří, plamenným ji okem měří. 65 – „Hoj, panenko, tebe vítám, poklady své tobě skýtám, z dálného jdu pro tě kraje, kde vše zlata leskem hraje, zlatem kde se pole třpytí, zlaté v lukách roste kvítí, zlaté v sadě zrají plody, zlatem svítí jasné vody, zlatou les se hemží zvěří, zlaté mají ptáci peří, zlatá je tam každá cesta, zlatem skví se vísky, města, v zlatém lid tam chodí kroji, radovánky sobě strojí, zlatý nástroj k tanci hude – hoj, tam se ti líbit bude! Nebudeš ty žíti skromně, v zlatém budeš bydlet domě, na zlatém tam lůžku lehat, v zlatých střevíčkách tam běhat, na nádobí zlatém jísti, zlatým kolovratem přísti, 66 hřebenem se zlatým česat, dnem i nocí blahem plesat!“ – Běda, pekel kouzlo klaté hříšné panně mysl mate, divou žádostí se chvěje, za poklady v skálu spěje – V tom, jak zažehnut by bleskem, všecek bor vzplál rudým leskem, hučel vichr vrškem stromů, zarachotil úder hromu, a sluj, jež se zlatem skvěla, za pannou se uzavřela – – 67

OVČÁK
[69] Žene ovčák stádo, žene, na pastviny na zelené, a jak přišel mezi kopce, zaběhla se jemu ovce, bělounká ovečka mladá, nejkrásnější z jeho stáda. Nedbá ovčák, že se šeří, věrnému psu stádo svěří, neomešká ani chvíli, za ovečkou do hor pílí. Pátrá po ní, pátrá s péčí, nedbá nástrah, nebezpečí, neodstraší skal ho tesy, propasti ho nepoděsí, do lesních se dere houští, do strží se směle spouští, 71 přes bystřiny, přes peřeje za ztracenou ovcí spěje. Po horách, hle, noc se sklání, černá, jako peruť vraní, ve skalinách vichr skučí, na dně zmolí vody hučí, noční šelma z doupat vyje, noční pták, slyš, křídly bije, z lesních houštin, z horských slují dravčí oči světélkují – – Nedbá ovčák, co se děje, nevábí ho šotků reje, darmo jemu rusalečky strojí šalby, strojí léčky, divoženky ku hrám svádí, mechem tančí, po kapradí, nedbá ovčák horských mocí, po ovečce pátrá nocí, po ovečce hlasně volá: „Kde jsi, kde jsi, ovečko má?! 72 Bez tebe-li já se vrátím, přístřeší i chléb svůj ztratím, hospodář mi víry nedá, vyžene mě, běda, běda!“ Marně ovčák, marně volá, ovečky se nedovolá, v mechu, v trávě, po kamení, nikde po ní stopy není, nikde vidu, nikde slechu, nikde po ní ani vzdechu! Smuten ovčák slzu stírá, smuten kolem sebe zírá, a tu bůhví, kde se vzala! převeliká před ním skála. Husté trní kámen vroubí, prostřed jeskyně se hloubí, a z té skalní sluje šeré ohně zář se temnem dere, a tam kdesi, z povzdálečí, radostně, slyš, ovce,ovce bečí! 73 Stane ovčák naslouchaje – „Hoj, toť moje ovečka je!“ Radostně se pozatočí, do jeskyně směle vkročí, než, v té krok svůj pozarazí, strašný děs mu údy mrazí, sotva ruku k čelu vznese, v bázni zbožně křižuje se – Všude vůkol v skalní duti, hrůza pekla, hrůza smrti, kam jen pohled padne kradí, podivná tam havěť řádí, dolem žáby, hadi, štíři, horem sovy, netopýři, všude kosti, rmut a kámen, prostřed toho – rudý plamen, u plamene, za přeslicí sedí baba svrasklých lící, baba černá, baba jedu, tváře zvířecí i hledu, šedý vlas, jak koňská hříva, s hlavy jí až k zemi splývá, 74 místo rukou – vraní drápy, místo nohou – vlčí tlapy, a to roucho, jež ji halí, jak by mrtví v hrobě tkali, mločí se v něm svítí oči, svíjejí se červotoči, a jak přede, z kolovratu slyšet klapot hrobních hnátů, a to přádlo v její ruce – jako rubáš pro umrlce. V baby klíně svěží, živá ovečka, hle, odpočívá, k babě tulí se a časem radostným se ozve hlasem, jak by v dobré byla péči, nevětřila nebezpečí. Co chvíli se baba schýlí, kožíšek jí hladí bílý, co chvíli se baba shýbá, žabími ji ústy líbá. 75 V tom, hle, hadí oči její k ovčáčku se obracejí, a jak sýc když skuhrá v lese, babí hlas se tichem nese: „Aj, ty mládče tváře bledé, aj, co tě k nám nocí vede, co tu v horách pohledáváš, mocnostem zlým v plen se dáváš?“ „Jdu si, paní, pro berušku, stáda svého věrnou družku, zaběhla se na pastvině, hledal jsem jí po lesině, hledal jsem jí vrchem, dolem, nenašel jí nikde kolem, až se nebe slitovalo, u vás mi ji najít dalo. Až vy se s ní potěšíte, jistě mi ji navrátíte, odnesu ji k svému stádu, zažehnám tak všecku vádu, bez úhony s ranní září odvedu je hospodáři.“ 76 „Ovečky dřív nedostaneš, až se ty mým chotěm staneš, dokud se mi nezaslíbíš, po třikrát mě nepolíbíš! Splníš-li ty moje přání dřív, než vyjde zoře ranní, ráda ovečku ti vrátím, stříbrem, zlatem tobě splatím.“ Neví sobě ovčák mladý, neví sobě žádné rady, mlčky stojí, líce chmuří, divný boj mu v prsou zuří – v tom však k ovečce hled vznese a hned k činu rozhodne se: ruče sbírá svoje síly, k babizně se ponachýlí, chotěm se jí zaslibuje, po třikrát ji poceluje – – Běda, sotva se to stalo, zablesklo se, zahřímalo, 77 a ty skály, jež kol stojí, s rachotem se zřítit strojí, zem se třese ve hlubinách, oheň šlehá ve výšinách, hromy hučí, blesk se kříží, jak když světa skon se blíží – Ovčák chví se, hrůzou stená, v děsu padá na kolena, a jak noc ta vůkol čirá, mrákota ho obestírá – – – Hoj, ovčáčku, nech ty spaní, probuď se, jak ptáče ranní, vstaň, když zlaté slunko vstává, krásný den tě očekává,!očekává! – Vstal ovčáček, protřel oči, hoj, svět celý se s ním točí, všecek chví se, všecek žasne: místo temnot – světlo jasné, místo baby – krásná panna, svěží, jak to kvítí zrána, 78 na bělostné její líci červánek si hraje rdící, v rusém vlase, přebohatém, korunka, hle, skví se zlatem, a to roucho, jež ji halí, jak by horské víly tkaly, perlou svítí, drahokamem, jako niva rosou s ránem, kolovrat i kužel s přízí, všecko samé zlato ryzí, a ovečka v jejím klíně – jak by spala na lučině. Z křišťálu, hle, síň kol plane bohatosti nevídané, a tam, kde byl rmut a kámen – stříbro, zlato, jeden plamen a kde byly sovy, žáby – sličné panny oko vábí, a kde byli hadi, štíři – v lesklé zbroji bohatýři! 79 Ovčáček – jak u vidění, neví, pravda to, či snění, prchnout chce, leč v té se chvíli krásná panna k němu chýlí, krásná panna s rusým vlasem, líbezným dí k němu hlasem: „V šťastný den se’s, mládče, zrodil, z kletby zlé mě vysvobodil – Královská, věz, jsem já dcera, říš mi patří devaterá, nezapadá nad ní zoře, zlata mám co písku moře. Černokněžník od půlnoci za choť chtěl mě dostat mocí, a že jsem se nepoddala, odplatu já strašnou vzala: zaklnul mě v lítém vzteku, zaklnul mě v mladém věku, zaklnul mě s celým dvorem, bědným učinil mě tvorem! 80 Dlouho já tu v osamění čekala jsem na spasení, dnem i nocí rubáš předlapředla, lidské duše nezahlédla, až ti ovečka ta malá cestu ke mně ukázala,ukázala. Vděčna ti být nepřestanu, ráda se tvou paní stanu, nebudeš ty ovce pásti, stádo svoje ostříhati, hospodáře o chléb prosit – korunu ty budeš nosit, korunu a žezlo k tomu, šťastně budem vládnout spolu!“ Byly svatby, byly hody, zazvučely hory, vody, zazvučely lesy, sady, zaplesala města, hrady, zaplesaly vísky, dvorce, zpěv a jásot neměl konce. 81 Pozval ovčák, pozval k hodu zpěváka si do průvodu, o dávných by zpíval dějích, zašlých časů obyčejích, a že k písním lásku choval, královsky ho obdaroval, a ten zpěvák, dřív než dožil, na paměť tu píseň složil. 82 OBSAH.
Strana Jezerní panna3 Havran23 Vodník31 Myslivec41 Bílý jelen49 Zlaté kapradí59 Ovčák69
[83] JEZERNÍ PANNA Balady a pověsti Napsal KAREL DEWETTER Vytiskly Grafické závody NEUBER, POUR & SPOL. pro nakladatelství ŠOLC a ŠIMÁČEK společnost s r. o. v Praze II.
[85] SPISY KARLA DEWETTERA:
Ballady, 1904. Zpěvy duše, 1905. Malostranská trilogie, 1911,1911. Skřítek Puk, 1910. Příhody Damiánovy, 1913. Náš pradědeček, 1913,1913. Zlatý věk, 1915,1915. Můj strýc Sylvestr, 1916. Rukopis v láhvi, 1916,1916. Hřích Jany Grimové, 1917. Granátník císařův, 1917,1917. Poklad „Mary Glowe“, 1917. Listy z Vltavína, 1918. Mrtví žijí, 1919. Česká píseň 1919, Román Richarda Loma, 1920,1920. Pohádka o domově, 1921. Pramen, 1922. Tabatěrková princezna.princezna, 1922. Drahokam s hvězd, 1923. Světla buditelů.buditelů, 1924. Poslední cop, 1926. Děti revoluce, 1926. Městečko na ostrově, 1926. Loupežníci z českých lesů, 1927. Nebeská romance, 1927,1927. Jihočeská elegie, 1929. Zlatý kolovrat.kolovrat, 1930. Jezerní panna, 1931. Zelená čepice, 1931.
E: ts; 2007 [87]