JEZERNÍ PANNA
[3]
Hoj, jede, jede krajinou
králevic se svou družinou,
na krásnem jede koni vraném,
v bohatém sedle, vykládaném,
stepilý panic, jiskru v oku,
lovecký tesák po svém boku,
luk houpá se mu s ramene,
a v toulci šípy speřené,
kabátec v pestrých skví se stuhách
a zlato svítí na ostruhách,
a s čapky, černé na kadeři,
volavčí vlaje větrem peří.
A se zvěřinou ulovenou
lovci se za ním s chrty ženou,
trubači napřed, stráže vzadu,
ku královskému míří hradu.
5
Hle, pod horou tu do šíra
jezera hlaď se prostírá,
hluboké vody, zelenavé,
větrem se čeří vlny hravé
a na břehu, kde sítí kývá,
slyš, přelíbezně kdosi zpívá!
Králevic první hlas ten slyší –
„Buďte mi, lovci, buďte tiší,
rád zpěváka já chtěl bych znáti,
jenž tak svým zpěvem srdce chvátí!“
A jede blíž a náhle stane
před pannou krásy nevídané –
Luzná je všecka, přespanilá,
po těle jak ta labuť bílá,
vodní jí hloubka dřímá v očích,
a leknín svítí ve vrkočích,
červánek ranní rdí se z líček
a ňadra, jak dvé holubiček –
„Rci, panno, jež’s mé srdce jala,
odkud jsi svoje vděky vzala,
6
nezemskou bytostí se zdáš,
ó rci, odkud svou krásu máš?“
„V jezerních vodách narozena,
na půl jsem víla, na půl žena,
šumná mě vlna kolébala,
v podušku vodní růže stlala,
česala zoř mě ranním časem,
měsíc mě bílým koupal jasem,
a odvěká moc přetajemně
podivné kouzlo skryla ve mně,
lidského, věz, já nejsem rodu
a zlou bych přinesla ti škodu!“
Což panic mladý, což on dbá!
„Pojď, krásná panno, budeš má,
z vod odnesu tě na svůj hrad,
a musíš se mou paní stát!“
Marně ho panna varovala,
marně své bílé ruce spjala,
do sedla zved ji, koně bod
a letěl s větrem o závod,
7
a za ním jeho lovčí druž,
sotva ho v trysku stihnout můž’.
A troubí, troubí trubači,
sotvaže dech jim postačí,
vesele troubí na pochod,
že princ si veze kvítek z vod,
vesele troubí na cestu,
že princ si veze nevěstu,
a po lese i po poli
fanfáry jasně hlaholí.
A když skončili jízdu svoji,
hle, před nimi hrad pyšný stojí,
mocně se zvedá na skal tesích
a báně má až na nebesích.
„Otvírej, hradní, ruče bránu,
vezu si domů krásnou pannu,
ať prapory hned s věží vlají,
a hudci krásně vyhrávají,
udeří v kotle, v cymbál bijí,
a družičky ať věnce vijí!“
8
V síň uvádí ji, volá páže
a tak mu poroučí a káže:
„Hoj, košilku ať panny šijí,
bělejší puklou nad lilii,
košilku bílou pro mou paní,
tak lehounkou, jak pára ranní!“ranní!
„HojHoj, ať zavrčí kolovraty
a tkají závoj celý zlatý,
překrásný závoj pro mou paní,
tak jasný, jak den za svítání!
„Hoj,Hoj krejčíři ať na šat změří,
šat skvoucí z labutího peří,
to svatební šat pro mou paní,
krásnější nad vše pomyšlení!“
A hotovo když všecko měli,
králevic takto poslům velí:
„Hoj, rozjeďte se na vše strany,
a zvete rytíře i many:
9
že královským je slovem zdravím
a s krásnou pannou svatbu slavím!“
***
Sjíždí se hosté od hor, lesů,
sjíždí se k svatebnímu plesu,
se všech stran říše k hodům kvačí,
sotva jim hradní brány stačí.
Jsou hody, hody převeselé
a trvají už tři dny celé,
píšťaly piští, zvučí dudy,
a vína tekou celé sudy,
vesele zvoní číše zlaté
a skví se mísy vrchovaté,
a hosté křepčí, hudci hrají,
až cimbuří se otřásají,
hoj, plesem šumí zámek celý –
jen královna se neveselí,
sama dlí v síni, v šedé věži
a všech se radovánek střeží –
ó, běda, máti králevice
do dlaní bledé skrývá líce,
10
a když je zvedne, z temných zraků
ohněm to blýskne, jako z mraku.
V sousední říši panna žila,
již králevici zaslíbila,
princeznu z královského rodu,
pro obou trůnů mír a shodu –
zlatou si přízi marně tkala –
zlá moc jí vlákna přetrhala!
Králevic, běda, na slib nedal,
a jinde nevěstu si hledal,
nevěstu divnou, pannu z vod,
bůhví, jaká to krev a rod,
bůhví, jakým ho kouzlem jala,
že se dnes jeho chotí stala!
Oh, nikoho tak ze všech lidí
královna v světě nenávidí,
jak stvoření to hříšné, kleté –
ó, kéž je oheň pekla smete!
Ó, kéž to bídné, vodní plémě,
navěky zhltí černá země!
***
11
Jde královna, jde tajně z hradu,
jde k čarodějce na poradu,
černou se nocí k lesu plíží,
až před nizounkou stane chýží,
před chýží, jež se v husté smrčí,
jak skrytá lidská vina krčí,
na veřej buší, buší s chvatem
a v měšci k tomu zvoní zlatem.
Otvírá baba a se klaní –
„Čeho si žádá, vzácná paní?“
„Ty, která tajné věci znáš,
a se zlou mocí spolky máš,
pověz, zda možno kouzlo znáti,
jež vodní žence život zkrátí,
pověz, zda někde skryta síla,
jež by ji navždy zahubila?
Hoj, čaruj, čaruj, nemeškej
a ruče dobrou radu dej!“
Babizna v ohni moudrost zvídá
a královně tak odpovídá:
12
„Nižádná síla za dne, v noci
zahubit ženku nemá moci,
mocné ji vodní kouzlo chrání,
břitká jí ocel neporaní,
nedotkne se jí žádný kámen
a nespálí jí žádný plamen,
dravá se šelma před ní staví,
a hadí jed jí neotráví.
Jiné však tajemství já znám,
a proto tobě radu dám:
–V„– V čas, úplňkem kdy měsíc stojí,
divné si kouzlo ženka strojí,
po celou noc, až v kuropění,
v živoucí labuť vždy se mění,
v labuť tak bílou, jako sníh,
se zlatým pírkem v perutích.
Kouzlem když tak je změněna,
vrací se tam, kde zrozena,
a z chladných vod tam na jezeře
k životu nové síly béře,
a před úsvitem, v době rané,
z labuti se zas ženkou stane.
13
Chceš-li ji navždy zahubit,
šíp okouzlený musíš vzít,
šíp ostrý, v ohni kalený,
ještěří krví zbrocený,
a za úplňku měsíce
střelit tu labuť do srdce,
a jak jí srdce dobije –
víc vodní ženka nežije!“ –
Královna babě zlato dala,
k myslivci lesem pospíchala,
buchy – buch, na vrátka mu buší:
„Slyš, myslivečku, chystej kuši,
šíp sobě připrav kalený,
ještěří krví zbrocený,
a úplněk až vzejde v šeru,
zastřel mi labuť na jezeru,
labuť tak bílou, jako sníh,
se zlatým pírkem v perutích!
Jdi, skol tu labuť, dobře měř,
převzácná je to pro mě zvěř,
14
zahub tu havěť proklatou,
odměnu dám ti bohatou!“
Úplněk z lesů vystupuje
a po jezeře labuť pluje,
bělostná labuť vody čeří,
a v perutích má zlaté peří,
a pluje, pluje, sotva tuší,
že lovec na ni chystá kuši,
za kořist, běda, si ji zvolil
a smrtící ji střelou skolil.
***
Nad horou svítá zoře ranní,
a králevic svou budí paní:
„Vstávej, má bílá holubice,
života mého jasné slunce,
probuď se, moje vonné kvítí,
chci na čelo tě políbiti!“
Marně se, marně po ní shání,
běda, ta tam je krásná paní,
15
běda, ta tam je ženka bílá,
jak by ji země pohltila –
Králevic zlý tu úklad tuší,
teskno mu, teskno v mladé duši,
horké mu slzy kanou s očí,
než v tom se vzchopí, na kůň skočí,
a družině své v sedlo velí,
a z brány jede, jak když střelí!
Přes pole jede, háje, lesy.–lesy. –
„Kde jsi má paní, pověz, kde jsi?“
Přes vody jede, hory, doly,
duše mu pláče, srdce bolí,
přes zmole jede, přes vývrati,
až se svým věrným s očí ztratí –
V tom, jak by ze země se zved,
podivný před ním stojí kmet,
z jasných se očí moudrost dívá
a bílý vous až k zemi splývá –
Králevic žasne, oře staví
a k divné bytosti té praví:
16
„Ó starče, jenž se duchem zdáš,
kdo jsi a kam se ubíráš?“
„Já věku nemám, ani jména,
přemnohá moc mi usouzena,
znám hvězdy nebes ve prostoře,
znám země tajemství i moře,
vím věci, o nichž nemáš zdání,
a povím tobě, kde tvá paní:
Za lesem, k hoře cesta běží,
pod horou jezero tam leží,
a v sítinách, kde vítr sténá,
labuť je, šípem prostřelená,
v perutích zlaté pírko má,
a to, věz, princi, paní tvá!
Odvěkým kouzlem v nočním čase
s úplňkem v labuť změnila se,
by z rodných vod se občerstvila
a s ránem zase ženou byla.
Tajemství, jež jsi neměl znáti,
čarami zvěděla tvá máti,
17
a smrt že snaše přisahala,
kouzelným šípem sklát ji dala.“
Běduje princ a k meči sahá,
strašnou se pomstou zapřisahá.
„Přestaň jen, mládče, přestaň lkáti,
znám kouzlo, jež jí život vrátí!“
A kmet podává králevici
pohár, ryzím se zlatem skvící,
a v poháru, až po okraje,
křišťálem živá voda hraje.
„Spěš lesem, k jezeru spěš hbitě,
a dorazíš tam na úsvitě,
mrtvou vem labuť do náručí,
a vyrvi šíp, jenž v srdci trčí,
třikrát zkrop labuť živou vodou,
věz, nebude to její škodou:
v živou tvou promění se paní,
a bude jí už do skonání,
18
úplňku kouzlo navždy mine
a ženou bude, jako jiné!“
Pokorně princ se k starci chýlí:
„Bůh odplať tobě, kmete bílý!“
Však v té, jak by byl stín a klam,
stařeček zmizel – bůhví kam!
Hoj, bodá princ, hoj, bodá oře
a jede tryskem, jede k hoře,
a nový den kdy vstává z šera,
s komoněm staví u jezera.
Tu v sítinách, hle, na pobřeží,
se šípem v srdci labuť leží,
zlaté má pírko v peruti,
bez dechu leží, bez hnutí –
Princ s oře skočí, labuť chopí,
šíp vyrve, živou vodou zkropí,
a z labuti, ó divů div! –
krásná, hle, žínka, jako dřív,
krásná, hle, prince paní mladá,
a radostně mu v náruč padá –
19
Tu, na koně princ ruče vsed
a do sedla ji k sobě zved,
a jak by orlí křídla měl,
širým se krajem rozletěl.
A jede, jede krajinou,
s věrnou se setká družinou,
hoj, čapky rázem vzhůru letí –
„Chceme tě, pane, provázeti!“
A prostřed svých pak, v samém plesu,
králevic s paní jede z lesů,
trubači napřed, stráže vzadu,
ke královskému pílí hradu.
Otvírá hradní ruče bránu,
v ústrety chvátá svému pánu,
prapory se všech věží vlají
a hudci krásně vyhrávají,
třískají v kotle, v cymbál bijí
a hradní panny věnce vijí.
Královna zří to, líce chmuří,
a v hrůze spěchá na cimbuří,
20
v hlubokou propast střemhlav skáče,
a vichřice jen pro ni pláče –
Hoj, šlehá oheň, kouř se valí,
to na hranici babu pálí,
a místo zpěvu, od hřbitova,
slyš, skuhrá sýc a houká sova!
A na vršku, kde kolo trčí,
kat myslivečka k smrti mučí,
nevzdychá po něm žádná panna,
a bouře jen mu zvoní hrana –
Hoj, krouží, krouží při západu
tři černí ptáci kolem hradu,
tři černí ptáci – duše kleté –
K Bohu se za ně pomodlete!
21