BÍLÝ JELEN
[49]
Loví lovec, loví, po zeleném lese,
běda, marně loví – zvěř mu vyhýbá se,
jak jen luk svůj napne – prchá havěť kletá,
marně za ní lovec, marně střely metá,
zachytí je trní, zachytí je hloží,
nesestřelí ptáka, zvěře nepoloží.
A jak v beznaději v lesní hloub se pouští,
překrásný, hle, jelen vynoří se z houští,
sněžnou svojí srstí skví se v lesní šeři,
bělejší že sotva labutí je peří,
parožím si mocným chvojí cestu razí,
nebezpečí nedbá, krok svůj nezarazí,
v jiskrných mu očích divné hoří žáry,
jak by k lovci volal: – vari, smělče, vari! –
Stojí lovec chvíli, stojí bez pohnutí,
na krásné zří zvíře v němém ustrnutí,
51
stojí chvíli, stojí, jak by kouzly zmámen –
hoj, v tom mladou hrudí divý šlehne plamen,
jako oheň pekla v prsou se mu šíří,
ruče luk svůj vzpíná, na vzácnou zvěř míří,
slyš, tetiva drnčí, vichrem střela sviští –
běda, jelen klesá v krve tratolišti –
Kalený šíp v srdci, bezdech leží v mechu,
a ty lesní stromy v jediném, slyš, vzdechu,
a ty lesní vody ve skalinách kvílí –
zhynul, běda, zhynul krásný jelen bílý!
Odvrh luk svůj lovec, tesák na zvěř chystá –
běda, divnou mocí nepohne se s místa,
nepozvedne nohy, nepozvedne paže,
jak když jeho údy těžké pouto váže,
jak když v jeho těle kapky krve není –
stojí, nehnut stojí, div, že nezkamení.
Hle, tu strmá skála, jež se podál zvedá,
s rachotem se hromu v půli rozesedá,
a jak noční přízrak ze skalní té sluje
přepodivný stařec náhle vystupuje –
52
Nad vrcholky stromů sahá jeho témě,
a vous, jako stříbro, dotýká se země,
a když pod obrvím žhoucí pohled svitne,
jako z těžkých mračen blesk když pozakmitne,
hlas když jeho mocný vůkol rozlehne se,
strom i keř i skála se jak v bouři třese –
„Běda tobě, běda, jenž jsi rukou smělou
věrné moje zvíře smrtící sklál střelou,
krvechtivost svoji před ním nezastavil,
v mladosti a síle života je zbavil –
běda tobě, běda, hříšný země synu,
přetěžkým ty trestem za svou pykej vinu:
– Jak to lesní zvíře, jež jsi sklál svou rukou,
žij tu v lesní tmáni s věčnou v duši mukou,
na lesní mech lehej, lesní houští běhej,
mezi lesním plodem potravu si hledej,
pramenů ty lesních občerstvuj se vodou,
v doupatech se skalních kryj před nepohodou,
marně ať tvá duše po spasení prahne,
šíp tě neporaní, oštěp nezasáhne,
53
nikde neměj stání, nikde neměj klidu,
bez útěchy snášej svojí kletby bídu,
a tak dlouho v lesích bluď ty bez úkoje,
za život až cizí dáš ty žití svoje,
za život až cizí vlastní obětuješ –
kéž zas vůlí boží člověkem ty sluješ!“ –
Zmlká hrozný stařec, rámě k mrakům zvedá –
běda, mladý lovče, běda tobě, běda!
***
Bloudí jelen bílý, bloudí po doubravě,
paroží on mocné na své nese hlavě,
na lesní mech lehá, lesní tmání běhá,
mezi lesním plodem potravu si hledá,
pramenů se lesních občerstvuje vodou,
před časů se v skalách skrývá nepohodou,
marně jeho duše po spasení prahne,
šíp ho neporaní, oštěp nezasáhne,
nikde nemá stání, nikde nemá klidu,
bez útěchy snáší svojí kletby bídu.
***
Ta královská dcerka lovkyně je smělá,
do hlubokých lesů sama na lov jela,
54
na ohnivém vranci lesním cválá šerem,
drahou kamizolu, čapku s orlím perem,
v jedné ruce otěž, v druhé luk svůj třímá,
jako statný junák v sedle sedí zpříma,
jede lesem, jede, nikde nezastaví,
zelená jí chvojka šustí kolem hlavy,
co chvíli jí haluz o skráň pozašlehne,
až krev v sličné líčko ruměncem se sběhne,
jede lesem, jede, nic jí nezadrží,
nevyhne se zmoli, nevyhne se strži,
přes mýtiny cvalem, přes úvaly skokem,
po lesní kol zvěři srním pátrá okem.
Hle, teď oře staví, luk si připravuje –
vstříc jí velký medvěd z temné kráčí sluje,
větří lovce, větří, lesní šelma dravá,
zlověstně, slyš, hučí, do běhu se dává –
Hoj, v tom střela sviští, za ní druhá letí,
marně, smělá panno, nevyšleš ty třetí,
marně, smělá panno, rámě tvé se zvedá,
rozkacené zvíře luk ti napnout nedá,
jak živoucí skála na tebe se řítí,
žádná moc je lidská němůž’ zastaviti!
55
Běda, marně panna netvoru se brání,
lítá lesní šelma zle se vrhá na ni,
do mechu ji srazí hroznou tlapou svojí,
bílé její tělo rozsápat se strojí – –
V tom, jako by nebem v pravou seslán chvíli,
z houští v mocném trysku pádí jelen bílý,
na strašné se zvíře v smělém vrhá skoku,
parožím svým prudce napadá je s boku,
vztekem zařve medvěd, kořisti se vzdává,
na život a na smrt v krutý boj se dává,
na život a na smrt soka sok tu drtí,
drásá, rve a trhá, ubíjí až k smrti,
a když bledý měsíc vzchází na nebesa,
za soupeřem soupeř v krvi na mech klesá,
za soupeřem soupeř, podle hlavy hlava,
v posledním tu vzdechu těžce dokonává –
V pohnutí se panna sklání nad jelenem,
slyší, jak mu hrdlo strašným dme se stenem,
a když vysvobodit smrt jej nepřichází,
v soucitu mu panna k srdci ocel vrazí – –
56
Hle, co vidí – žasne, uvěřit se bojí:
Tam, kde jelen zhynul – mladý lovec stojí,
krásný, mladý lovec – na zem před ní klesá,
volá slova díků, žehná jí a plesá –
z přetěžké že kletby navždy vysvobozen,
k novému zas žití vůlí boží zrozen!
A když mocně pohnut pannu za choť žádá,
hoj, královská dcerka v náručí mu padá,
hoj, královská dcerka s ohněm v srním oku
navrací se z lesů po lovcově boku,
po lovcově boku, ruku v jeho ruce,
navždy zaslíbila panenské mu srdce.
A že mladý lovec z královského rodu,
na svůj hrad ji vede skvělém ve průvodu,
korunu tam zlatou na hlavu jí staví,
rytířstvo zve k hodům, slavnou svatbu slaví,
a v královském znaku, až po tuto chvíli,
v zeleném tam poli jelen skví se bílý.
57