OVČÁK
[69]
Žene ovčák stádo, žene,
na pastviny na zelené,
a jak přišel mezi kopce,
zaběhla se jemu ovce,
bělounká ovečka mladá,
nejkrásnější z jeho stáda.
Nedbá ovčák, že se šeří,
věrnému psu stádo svěří,
neomešká ani chvíli,
za ovečkou do hor pílí.
Pátrá po ní, pátrá s péčí,
nedbá nástrah, nebezpečí,
neodstraší skal ho tesy,
propasti ho nepoděsí,
do lesních se dere houští,
do strží se směle spouští,
71
přes bystřiny, přes peřeje
za ztracenou ovcí spěje.
Po horách, hle, noc se sklání,
černá, jako peruť vraní,
ve skalinách vichr skučí,
na dně zmolí vody hučí,
noční šelma z doupat vyje,
noční pták, slyš, křídly bije,
z lesních houštin, z horských slují
dravčí oči světélkují – –
Nedbá ovčák, co se děje,
nevábí ho šotků reje,
darmo jemu rusalečky
strojí šalby, strojí léčky,
divoženky ku hrám svádí,
mechem tančí, po kapradí,
nedbá ovčák horských mocí,
po ovečce pátrá nocí,
po ovečce hlasně volá:
„Kde jsi, kde jsi, ovečko má?!
72
Bez tebe-li já se vrátím,
přístřeší i chléb svůj ztratím,
hospodář mi víry nedá,
vyžene mě, běda, běda!“
Marně ovčák, marně volá,
ovečky se nedovolá,
v mechu, v trávě, po kamení,
nikde po ní stopy není,
nikde vidu, nikde slechu,
nikde po ní ani vzdechu!
Smuten ovčák slzu stírá,
smuten kolem sebe zírá,
a tu bůhví, kde se vzala!
převeliká před ním skála.
Husté trní kámen vroubí,
prostřed jeskyně se hloubí,
a z té skalní sluje šeré
ohně zář se temnem dere,
a tam kdesi, z povzdálečí,
radostně, slyš, ovce,ovce bečí!
73
Stane ovčák naslouchaje –
„Hoj, toť moje ovečka je!“
Radostně se pozatočí,
do jeskyně směle vkročí,
než, v té krok svůj pozarazí,
strašný děs mu údy mrazí,
sotva ruku k čelu vznese,
v bázni zbožně křižuje se –
Všude vůkol v skalní duti,
hrůza pekla, hrůza smrti,
kam jen pohled padne kradí,
podivná tam havěť řádí,
dolem žáby, hadi, štíři,
horem sovy, netopýři,
všude kosti, rmut a kámen,
prostřed toho – rudý plamen,
u plamene, za přeslicí
sedí baba svrasklých lící,
baba černá, baba jedu,
tváře zvířecí i hledu,
šedý vlas, jak koňská hříva,
s hlavy jí až k zemi splývá,
74
místo rukou – vraní drápy,
místo nohou – vlčí tlapy,
a to roucho, jež ji halí,
jak by mrtví v hrobě tkali,
mločí se v něm svítí oči,
svíjejí se červotoči,
a jak přede, z kolovratu
slyšet klapot hrobních hnátů,
a to přádlo v její ruce –
jako rubáš pro umrlce.
V baby klíně svěží, živá
ovečka, hle, odpočívá,
k babě tulí se a časem
radostným se ozve hlasem,
jak by v dobré byla péči,
nevětřila nebezpečí.
Co chvíli se baba schýlí,
kožíšek jí hladí bílý,
co chvíli se baba shýbá,
žabími ji ústy líbá.
75
V tom, hle, hadí oči její
k ovčáčku se obracejí,
a jak sýc když skuhrá v lese,
babí hlas se tichem nese:
„Aj, ty mládče tváře bledé,
aj, co tě k nám nocí vede,
co tu v horách pohledáváš,
mocnostem zlým v plen se dáváš?“
„Jdu si, paní, pro berušku,
stáda svého věrnou družku,
zaběhla se na pastvině,
hledal jsem jí po lesině,
hledal jsem jí vrchem, dolem,
nenašel jí nikde kolem,
až se nebe slitovalo,
u vás mi ji najít dalo.
Až vy se s ní potěšíte,
jistě mi ji navrátíte,
odnesu ji k svému stádu,
zažehnám tak všecku vádu,
bez úhony s ranní září
odvedu je hospodáři.“
76
„Ovečky dřív nedostaneš,
až se ty mým chotěm staneš,
dokud se mi nezaslíbíš,
po třikrát mě nepolíbíš!
Splníš-li ty moje přání
dřív, než vyjde zoře ranní,
ráda ovečku ti vrátím,
stříbrem, zlatem tobě splatím.“
Neví sobě ovčák mladý,
neví sobě žádné rady,
mlčky stojí, líce chmuří,
divný boj mu v prsou zuří –
v tom však k ovečce hled vznese
a hned k činu rozhodne se:
ruče sbírá svoje síly,
k babizně se ponachýlí,
chotěm se jí zaslibuje,
po třikrát ji poceluje – –
Běda, sotva se to stalo,
zablesklo se, zahřímalo,
77
a ty skály, jež kol stojí,
s rachotem se zřítit strojí,
zem se třese ve hlubinách,
oheň šlehá ve výšinách,
hromy hučí, blesk se kříží,
jak když světa skon se blíží –
Ovčák chví se, hrůzou stená,
v děsu padá na kolena,
a jak noc ta vůkol čirá,
mrákota ho obestírá – –
– Hoj, ovčáčku, nech ty spaní,
probuď se, jak ptáče ranní,
vstaň, když zlaté slunko vstává,
krásný den tě očekává,!očekává! –
Vstal ovčáček, protřel oči,
hoj, svět celý se s ním točí,
všecek chví se, všecek žasne:
místo temnot – světlo jasné,
místo baby – krásná panna,
svěží, jak to kvítí zrána,
78
na bělostné její líci
červánek si hraje rdící,
v rusém vlase, přebohatém,
korunka, hle, skví se zlatem,
a to roucho, jež ji halí,
jak by horské víly tkaly,
perlou svítí, drahokamem,
jako niva rosou s ránem,
kolovrat i kužel s přízí,
všecko samé zlato ryzí,
a ovečka v jejím klíně –
jak by spala na lučině.
Z křišťálu, hle, síň kol plane
bohatosti nevídané,
a tam, kde byl rmut a kámen –
stříbro, zlato, jeden plamen
a kde byly sovy, žáby –
sličné panny oko vábí,
a kde byli hadi, štíři –
v lesklé zbroji bohatýři!
79
Ovčáček – jak u vidění,
neví, pravda to, či snění,
prchnout chce, leč v té se chvíli
krásná panna k němu chýlí,
krásná panna s rusým vlasem,
líbezným dí k němu hlasem:
„V šťastný den se’s, mládče, zrodil,
z kletby zlé mě vysvobodil –
Královská, věz, jsem já dcera,
říš mi patří devaterá,
nezapadá nad ní zoře,
zlata mám co písku moře.
Černokněžník od půlnoci
za choť chtěl mě dostat mocí,
a že jsem se nepoddala,
odplatu já strašnou vzala:
zaklnul mě v lítém vzteku,
zaklnul mě v mladém věku,
zaklnul mě s celým dvorem,
bědným učinil mě tvorem!
80
Dlouho já tu v osamění
čekala jsem na spasení,
dnem i nocí rubáš předlapředla,
lidské duše nezahlédla,
až ti ovečka ta malá
cestu ke mně ukázala,ukázala.
Vděčna ti být nepřestanu,
ráda se tvou paní stanu,
nebudeš ty ovce pásti,
stádo svoje ostříhati,
hospodáře o chléb prosit –
korunu ty budeš nosit,
korunu a žezlo k tomu,
šťastně budem vládnout spolu!“
Byly svatby, byly hody,
zazvučely hory, vody,
zazvučely lesy, sady,
zaplesala města, hrady,
zaplesaly vísky, dvorce,
zpěv a jásot neměl konce.
81
Pozval ovčák, pozval k hodu
zpěváka si do průvodu,
o dávných by zpíval dějích,
zašlých časů obyčejích,
a že k písním lásku choval,
královsky ho obdaroval,
a ten zpěvák, dřív než dožil,
na paměť tu píseň složil.
82
OBSAH.
Strana
Jezerní panna3
Havran23
Vodník31
Myslivec41
Bílý jelen49
Zlaté kapradí59
Ovčák69
[83]
JEZERNÍ PANNA
Balady a pověsti
Napsal
KAREL DEWETTER
Vytiskly
Grafické závody
NEUBER, POUR & SPOL.
pro
nakladatelství
ŠOLC a ŠIMÁČEK
společnost s r. o.
v Praze II.
[85]
SPISY KARLA DEWETTERA:
Ballady, 1904.
Zpěvy duše, 1905.
Malostranská trilogie, 1911,1911.
Skřítek Puk, 1910.
Příhody Damiánovy, 1913.
Náš pradědeček, 1913,1913.
Zlatý věk, 1915,1915.
Můj strýc Sylvestr, 1916.
Rukopis v láhvi, 1916,1916.
Hřích Jany Grimové, 1917.
Granátník císařův, 1917,1917.
Poklad „Mary Glowe“, 1917.
Listy z Vltavína, 1918.
Mrtví žijí, 1919.
Česká píseň 1919,
Román Richarda Loma, 1920,1920.
Pohádka o domově, 1921.
Pramen, 1922.
Tabatěrková princezna.princezna, 1922.
Drahokam s hvězd, 1923.
Světla buditelů.buditelů, 1924.
Poslední cop, 1926.
Děti revoluce, 1926.
Městečko na ostrově, 1926.
Loupežníci z českých lesů, 1927.
Nebeská romance, 1927,1927.
Jihočeská elegie, 1929.
Zlatý kolovrat.kolovrat, 1930.
Jezerní panna, 1931.
Zelená čepice, 1931.
E: ts; 2007
[87]