VODNÍK
[31]
Sedí vodník pod vodou
a tak mluví s matkou svou:
„Pověz ty mně, vodní máti,
nevěstu kde vyhledati,
pannu z člověčího plémě,
jež by za ženu šla ke mně,
pod vodou tu se mnou žila,
sítě tkala, šaty šila,
škeblí česala mi vlasy,
stlala lůžko z vodní řasy,
se mnou spala, se mnou vstala,
dušičky mi ostříhala?“
„Proměň ty se, vodní synu,
proměň ty se v člověčinu,
v překrásné se oděj šaty,
na ruku dej prsten zlatý,
33
šavli připni po levici,
pěkné peří za čepici,
jak se noční snese šero,
vypluj v člunu na jezero,
vypluj v člunu přebohatém,
naplněném stříbrem, zlatem,
a když na suchou zem vkročíš,
k půlnoční se straně stočíš,
a tam, kde pták černý krouží,
najdeš, po čem mysl touží.“
Vodník vstal a nelenil,
v člověka se proměnil,
v překrásné se oděl šaty,
na ruku dal prsten zlatý,
šavli připjal po levici,
pěkné peří za čepici,
a jak noční bylo šero,
vyplul v člunu na jezero,
vyplul v člunu přebohatém,
naplněném stříbrem, zlatem,
a když na suchou zem vkročil,
k půlnoční se straně stočil,
34
a tam, kde pták černý kroužil,
našel, po čem v mysli toužil.
Hoří nocí, hoří svíce,
sedí panna u přeslice,
černé oči, líčko bledé,
svatební si roucho přede.
„Ťuky, ťuky na okénko,
otevři mi, má panenko,
z daleké já připlul země,
chceš-li za ženu jít ke mně?“
Vešel vodník do stavení,
pěkné dal jí pozdravení,
omámil ji vodním čarem,
zlatý prsten dal jí darem,
stříbro, zlato k nohám skládal,
za ženu ji sobě žádal,
aby vstala, nemeškala,
na cestu se chutě dala,
na cestičku přes vody,
nebála se nehody!
35
Vstala panna bez meškání,
že se stane jeho paní,
korál na šíj zavěsila,
routou vlasy ověnčila,
matce s Bohem nevzkázala,
otci ruky nepodala,
beze slova, pozdravení
s ženichem šla ze stavení.
Pluje člunek po jezeru,
v dálku pluje v nočním šeru,
pluje, pluje mnohou míli,
jak by nikdy neplul k cíli,
a čím víc kol vítr věje,
panna se víc bázní chvěje,
a čím víc ty vody hučí,
srdce panny úzkost mučí,
plavcovy se chytá paže,
a tak ve strachu se táže:
„Oh, proč loď tvá v bludném běhu
vyhýbá se stále břehu?
36
Běda, blíž je kuropění
a tvůj domov vidět není!“
„Věř, panenko, věř mé lodi,
po vodě, jak souší chodí,
zoř než vzejde ve dni novém,
budeš se mnou pod mým krovem!“
„Jaký dům tvůj, můžeš říci?
Má-li štít a lomenici,
pod okny zda lipka stojí,
včelky vůkol ní se rojí,
kvetoucí-li sad je kolem,
s loukou zelenou a polem?“
„Pěkný dům, ač nebílený,
jakby ze skla vystavený,
pod okny tam voda hučí,
zelený sad kolem pučí,
prostřed sadu louka leží,
roste na ní travka svěží,
pole, jež se kolem táhnou,
nikdy suchem nevyprahnou.“
37
Plují spolu, chvatně plují,
vody hučí, větry dují,
plují, k břehu nezamíří,
plují tam, kde voda víří,
víří, v sykotu se točí,
až se v propast rozeskočí,
zeje hloubka, do vod zeje,
zle, panenko, s tebou, zle je!
Přitisk si ji vodník bokem,
do hlubin se vrh s ní skokem,
a vod příkrov s divou vřavou
zavřel se jim nade hlavou.
„Oh, kam sirou, bez pomoci,
vedeš ty mě divnou mocí?
Běda, lidském po stavení
vidu, slechu vůkol není,
a kam se jen pohled stáčí,
havěť rybí, havěť račí,
nikde strůmku, louky s polem –
širé vody všade kolem!“
38
„Hoj, ty vody mým jsou domem,
vodní trávy v sadě stromem,
a ty ryby a ti raci,
to má zvěř a moji ptáci,
a ten písek na dně dole –
moje louky, moje pole.“
Marně lkala, bědovala –
vodníka se ženou stala.
Pod vodou s ním chladnou žije,
sítě tká mu, šaty šije,
škeblí češe jemu vlasy,
stele lůžko z vodní řasy,
spát s ním chodí a s ním vstává,
dušičky mu ostříhává.
Nespatří už světlo denní,
nikde pro ni spásy není,
neb co vody v sobě tají,
běda, nikdy nevydají.
39