PEKELNÝ ŽENICH.
[7]
– Stroj, panenko, stroj se chutě,
černý zeman jede pro tě!
Vraném jede na komoni,
podkovy mu stříbrem zvoní.
A jak jede, od kopyta
ohnivá mu jiskra lítá.
– Stroj se hbitě, stroj, panenko,
ženich ťuká na okénko! –
Okénečko otevřela,
ženicha tam uviděla.
Statný junák, v černém šatě,
stříbro, zlato na kabátě.
Na klobouku, přes okraje
červené mu peří vlaje.
9
Křivou šavličku má stranou,
drahokamy vykládanou.
A jak jen svou pohne patou,
ostruhou to zvoní zlatou.
– Stroj, panenko, stroj se ruče, –
na vrátka ti ženich tluče! –
Černý zeman nerad čeká,
ničeho se nezaleká! –
Obléká se panna s chvatem,
obléká se novým šatem.
Do vlasů si routu vije,
korály má kolem šíje.
Nad rudými, nad střevíčky,
pentle, jako holubičky.
„Modlete se, matičko má,
modlete se za mě doma!
Modlete se, můj tatíčku,
voskovou zapalte svíčku!
10
V kostele ať kněz mši strojí,
za spasení duše mojí!
Nehodnou já jsem se stala,
ctnost svou hříšně zaprodala.
Za hedvábí, šperky, zlato,
prokletí mě čeká za to.
Zlého jsem já vyvolenou,
Zlého musím stát se ženou.“
K ženichu když sedla panna,
letěl kůň, jak střelná rána.
A jak plání jeli spolu,
krákal havran na topolu.
A jak jeli přes skaliska,
houkal sýc, že smrt je blízka.
A jak jeli k suchopáru,
zasyčel had věštbu zmaru.
Když se ke kostelu blíží,
bouře hučí, blesk se kříží.
11
Zem se třese, skála puká,
peklo strašná strojí muka!
A co panna hrůzou zmírá,
zem se v propast otevírá –
Pekelný z ní oheň srší –
běda hříšné lidské duši!
A v ten oheň, s hromu ranou,
ženich propad se i s pannou.
12