ZLATÝ KOLOVRAT.
[3] V ohništi praská to vesele, zimní noc venku se stmívá – Při louči starý náš kolovrat dávné nám pověsti zpívá – – Podivné, zapadlé písničky, tak milé a jímavě prosté, jako ta douška mateří, na rodné mezi jež roste. Jako ta routa a laskavec, jež chatek okénka zdobí, jako ten šalvěj a barvínek, věnčící venkovské hroby. Jako ta bílá kalina, pod okny, na zahrádce, jako ten šípek podle cest, jenž voní tak mile a sladce. 5 A kolovrat hbitě se otáčí, a nové zas nápěvy hraje, a nové nám vypráví pověsti, a nové si upřádá báje – – To lidu jsou zkazky z dávných let, se srdcem domova spiaté – Ó, toč se, toč a zpívej nám, zlatý náš kolovrate! 6

PEKELNÝ ŽENICH.
[7] – Stroj, panenko, stroj se chutě, černý zeman jede pro tě! Vraném jede na komoni, podkovy mu stříbrem zvoní. A jak jede, od kopyta ohnivá mu jiskra lítá. – Stroj se hbitě, stroj, panenko, ženich ťuká na okénko! – Okénečko otevřela, ženicha tam uviděla. Statný junák, v černém šatě, stříbro, zlato na kabátě. Na klobouku, přes okraje červené mu peří vlaje. 9 Křivou šavličku má stranou, drahokamy vykládanou. A jak jen svou pohne patou, ostruhou to zvoní zlatou. – Stroj, panenko, stroj se ruče, – na vrátka ti ženich tluče! – Černý zeman nerad čeká, ničeho se nezaleká! – Obléká se panna s chvatem, obléká se novým šatem. Do vlasů si routu vije, korály má kolem šíje. Nad rudými, nad střevíčky, pentle, jako holubičky. „Modlete se, matičko má, modlete se za mě doma! Modlete se, můj tatíčku, voskovou zapalte svíčku! 10 V kostele ať kněz mši strojí, za spasení duše mojí! Nehodnou já jsem se stala, ctnost svou hříšně zaprodala. Za hedvábí, šperky, zlato, prokletí mě čeká za to. Zlého jsem já vyvolenou, Zlého musím stát se ženou.“ K ženichu když sedla panna, letěl kůň, jak střelná rána. A jak plání jeli spolu, krákal havran na topolu. A jak jeli přes skaliska, houkal sýc, že smrt je blízka. A jak jeli k suchopáru, zasyčel had věštbu zmaru. Když se ke kostelu blíží, bouře hučí, blesk se kříží. 11 Zem se třese, skála puká, peklo strašná strojí muka! A co panna hrůzou zmírá, zem se v propast otevírá – Pekelný z ní oheň srší – běda hříšné lidské duši! A v ten oheň, s hromu ranou, ženich propad se i s pannou. 12

UTONULÁ.
[13] V sítinách, kolem rybníka, půlnoční vítr naříká – – A světýlko tam nad vodou, tajemně hoří noční tmou – To v bludičku je změněna lidská tu duše, ztracená... A kdo ji ve tmách z dálky zří, své kroky jinam zaměří. A nedbá zlého mámení a dělá kříže znamení. *** Jde poutník nocí sám a sám, vstříc kráčí nočním temnotám. 15 Daleký ještě před ním cíl, v tmách s cesty sešel, zabloudil. Tu náhle, zrak jak otočí, světýlko v dálce proskočí. Světýlko tmou se chvějící, tak, jako plamen nad svící. A jak je poutník v dálce zří, hned kroky k němu zaměří. Nepoznal zlého mámení, nedělal kříže znamení. „Vítej mi, lidské přístřeší, kde se má mysl potěší! Kde bude oheň v jizbě plát, vesele vrčet kolovrat. A kde snad, v šerém přístěnku, švarnou já najdu panenku. Panenku, jako z růže květ, jež se mnou půjde v širý svět.“ 16 K světýlku poutník jeden spěch, však náhle stane, tají dech – Kol teskně šumí sítina a před ním – vody hladina. A nad tou vodou studenou zří pannu, všecku zelenou. A její rusý, dlouhý vlas, proplétá věnec z vodních řas. A světýlko jí nad hlavou tajemně hoří noční tmou... To v bludičku je změněna lidská tu duše, ztracená... Chvěje se poutník, dělá kříž, však bludička mu stále blíž. „Oh, můj milý, oh, jak se máš, a zda si na mě vzpomínáš? Jak jsi mi věrnou lásku lhal, bídně mě zradil, oklamal? 17 Věneček strhl, k hanbě sved, a odešel’s mi v širý svět. V daleké prodlel’s končině, a já tu – ve vod hlubině. Bez pekla jsouc i bez nebe, sedm let čekám na tebe. Sedm let čekám, noc co noc, až mi tě vydá boží moc. Čekám tu, skryta v hlubinu, na svojí pomsty hodinu. Hoj, teď jsi mým a já jsem tvou, žít budem spolu pod vodou. Žít budem život veselý, spát budem v jedné posteli. V posteli z řas a z ostřice, uprostřed vodní světnice. Spát budem celý boží den a přehluboký sníti sen. 18 A za to noc pak celičkou v temnotách svítit bludičkou!“ – Než poutník v hrůze zasténá, tiskne ho v chladná ramena. Než Bohu duši poručí, umírá v její náruči. A bez dechu a oči v sloup, zapad’ s ní v chladnou vodní hloub... A v zápětí tam nad vodou, dvě světýlka zřít noční tmou – To v bludičky jsou změněné dvě lidské duše, ztracené – – 19

ZLÁ RADA.
[21] Sedí baba při ohništi, pod komínem vítr sviští, sova houká ve výklenku, hromy duní nocí venku – Sedí baba nad lektvarem, v kotli vře to žhoucím varem, sirný plamen z pece září, divný se tam nápoj vaří! „Pekla čáry, muří nohy, vraní drápy, kozlí rohy, nad ohněm ať se to škvíří, hadí zuby, ocas štíří, mločí krev a netopýří, jazyk žabí, mozek račí, oko vlčí, srdce ptačí, kapka žluči, kapka medu, kapka rosy, kapka jedu, kapka mléka, jež dá matka, 23 kapka krve z nekřtěňátka! Zaklínám vás, černé moci, služte vy mně této noci, zaklínám vás jménem toho, jenž je pánem ohně všeho, jménem ducha pekelného!“ Buchy, buchy na veřeje – „Co se to tam venku děje? Kdo na moje vrátka buší, při noční mě práci ruší?“ „Oh, babičko, otevřete, prosbu moji vyslechněte, padlá panna jsem já, běda, jež dnes u vás rady hledá!“ Otevírá baba dveře, do jizby se panna béře, a jak vůkol pohleděla, hrůzou bledne, kříže dělá – „Nač, panenko, nač ty kříže? Neboj se a pojď jen blíže, 24 chceš-li získat rady naší, pomodli se k satanáši, k satanáši, pekel pánu, aby tě vzal pod ochranu!“ S babiznou se pomodlila a víc hrůzy necítila. „A teď, ruče, čas nám kvačí, pověz, kde tě kámen tlačí?!“ „Oh, má bábo, bábo milá, jako růže květ jsem byla, než jsem robě porodila! Jak jsem jemu život dala, krása moje uvadala, jako kvítek opadala. „BědaBěda, na mé bledé tváři ruměnec víc nezazáří, oko, dřív jak oheň jasné, v popelu jak jiskra hasne, ret co korál barvu mění, je jak ocún v podjeseni, šíj se chýlí, ňadro níží, nohy, jako kámen tíží! 25 „OhOh, má bábo, srdce mějte, kouzelného léku dejte, krásnou mě zas udělejte! Pomozte, než mladost ztratím, než se hořem k smrti schvátím, poraďte – já zlatem splatím!“ „Dobře, děvče, kouzla známe, krásnou tě zas uděláme, pamatuj si radu moji, vykonej to dílo trojí: „NaNa olivě při potoce, bílá sedá holubice – Jdi a zab ji bez váhání a umyj se její krví! „NaNa palouce, v ranním čase, bílý beránek se pase – Jdi a zab jej bez váhání a umyj se jeho krví! „VV komůrce své, v koutku skrytě, nepokřtěné chováš dítě – 26 Jdi a zab je bez váhání a umyj se jeho krví!“ Na olivě při potoce, seděla tam holubice – Zabila ji bez váhání, umyla se její krví. Na palouce, v ranní chvíli, beránek se pásl bílý – Zabila jej bez váhání, umyla se jeho krví. V komůrku šla, v koutku skrytě, nekřtěné kde měla dítě – Zabila je bez váhání, umyla se jeho krví. A když se to všecko stalo, bledé líčko zčervenalo, zrak jí žárem pozasvítil, jak by ohníček tam chytil, ústa, jež jak ocún měla, korálem se pozarděla, 27 šíj se zvedla, ňadra bují, nožky, div že netancují, všecka jeden žár a plamen – nejkrásnější všech je panen! Ptá se matka u přeslice: „Kde je dcero, holubice, naše bílá holubice, na olivě, při potoce?“ „Běda, jestřáb zlý ji schvátil, mladý její život zkrátil!“ Ptá se matka, hlavu chýlí: „Kde je beránek náš bílý, beránek náš, v ranním čase, jenž se na palouce pase?“ „Běda jemu, matko milá – vlčice jej zadávila!“ Ptá se matka, hořekuje: „Kde máš, dcero, dítě svoje, nepokřtěné svoje dítě, v komůrce jež chováš skrytě?“ 28 „Běda, než jsem ráno vstala, divá žena si je vzala!“ Nevěřila matka dceři, pospíchala ku rychtáři. „Pojď, rychtáři, pojď s biřici, odveď dceru vražednici, nevinnou jež krví trojí poskvrnila duši svoji! „AA vy, páni, nemeškejte, soud svůj nad ní vykonejte a právu ji odevzdejte!“ Měli páni, měli radu, od rána až do západu, vydali zlou dceru právu – za svůj čin ať dá svou hlavu! A když z rána slunce vzchází, z brány kat ji vyprovází, na vršek ji vede z města, kde se vina mečem trestá – – 29 Když se s knězem pomodlila, na špalek šíj položila, aby krví hřích svůj smyla. A nad sťatou, v soumrak ranní, zašuměla peruť vraní – – Běda, modlete se za ni! 30

ZAVEDENÝ OVČÁK.
[31] Pásl ovčák, pásl ovce, na zeleném na palouce. A že sobě v srdci stýskal, na píšťalu smutně pískal. Kde se vzala, tu se vzala, krásná panna před ním stála. „Proč, ovčáčku, proč si stýskáš, na píšťalu smutně pískáš? Pověz, co tvé srdce souží, po čem stůně, po čem touží?“ „Celý den já pasu ovce, žádná panenka mne nechce. Kabát nemám vyšívaný, ani klobouk premovaný. 33 Pentlí nemám na střevíci, místo šavle – lískovici. Halenu já nosím prostou, dukáty mé – v trávě rostou. Chudý jsem, jak kvítí v poli, a proto mě srdce bolí.“ Dotkla se ho rukou jemnou – „Pojď, ovčáčku, pojď ty se mnou! Zavedu tě v zámek zlatý, šat dám tobě přebohatý. Kabát stříbrem vyšívaný a klobouček premovaný. Krásné pentle na střevíci, drahokamy na šavlici. Dukátů vždy plný míšek, jak na louce pampelišek. Nebude se víc ti stýskat, veselou si budeš pískat. 34 Pískat zlatou na píšťalu, nepozná tvé srdce žalu!“ Nechal ovčák stáda, nechal, s krásnou pannou ruče spěchal. Zavedla ho k velké hoře, otevřela zlaté dveře. A když byli v lůně hory, zavřela ji na závory. Kdy ovčáček z hory vyšel – nikdo nikdy neuslyšel. 35

ZAKLETÁ PANNA.
[37] Putovali tři poutníci, putovali ku hranici. Když se podle vody brali, vrbový strom uhlídali. „Pěkná vrbka, samé proutí, pro jedno se nezarmoutí!“ Píšťalku„Píšťalku si uděláme, cestou sobě zapískáme.“ „Přejdem vísky, přejdem města, vesele nám ujde cesta.“ Brousili nůž o kamení, řezali prut bez prodlení. A když ocel v kůru vjela, vrba jakby zaúpěla. 39 Po druhé když ocel ťala, krev ze dřeva vykapala. Po třetí když řezat chtěli, strom promluvit uslyšeli: „Nejsem já vrba zelená, panna jsem jen proměněná. Ve vrbovém žiji stromě, kdo jen v světě, kdo ví o mně! Zaklela mě vlastní máti, musím na ni žalovati: „Budou, dcero, budou hody, k potoku jdi, naber vody! Časně z rána chci já vstáti, na bílý chléb zadělati.“ Kované jsem vědro vzala, k potoku s ním pospíchala. Měsíček nad lesy vzcházel, můj milý mě doprovázel. 40 K potoku mě doprovodil, ve vodě se za mnou brodil. A když měsíček se schoval, v náruč vzal mě, pomiloval. Přišla na nás, přišla máti, začala mě proklínati. „Bodejž bys ty stromem byla, domů se víc nevrátila! Bodejž bys tu při potoku vrbou stála po sto roků!“ Běda, vrbou jsem se stala, nad vodou se zelenala! Nic, mládenci, nic nedbejte, píšťalku si udělejte! A když si ji uděláte, mateři mé zapískáte. Zapískáte u stavení, aby měla potěšení!“ 41 Šli mládenci, pospíchali, u stavení zapískali. Sotvaže však začnou hráti, jme se dřevo naříkati: „Matičko má, neslyšíte? Volá po vás vaše dítě! Vaše dítě zavržené, v strom vrbový proměněné. Vysvobodit-li je chcete, sekerou strom podetněte. Podetněte pod kořáním, časně ráno, před svítáním!“ Jde matka, jde pro sekeru, k vodě spěchá v ranním šeru. A když nový den se vrací, do vody se vrba kácí. Z podťatého stromu těla holubice vyletěla. 42 Holubice sněhobílá, jako duše Bohu milá. Nad máteří obletuje, tiše sobě prozpěvuje: „S Bohem buďte, moje máti, budu na vás vzpomínati! Poprosím já svatou Pannu, by vás vzala pod ochranu. K božímu já půjdu Synu, odpustí vám vaši vinu!“ Obletěla třikrát kolem – srdce matky puká bolem. A když k nebesům se vznesla, matka mrtva k zemi klesla – 43

NOČNÍ HUDEC.
[45] „Kdo mi to hraje pod oknem, kdo mi to ruší noční sen? – Přestaň, ty hudče, přestaň hrát, chceš-li, bych mohla klidně spát!“ „Já jsem to, slyšíš, tvůj milý, let sedm, co mě pohřbili, já z hrobu vstal a housle vzal, abych ti, milá, k tanci hrál!“ Z okénka panna pohlédne a všecka v líčku pobledne, všecka se v mysli ustraší – mrtvý tam stojí v rubáši! Tam dole stojí, skřipky hrá, divná jich nota, tesklivá, žal budí v srdce hluboku, však při tom vábí do skoku, 47 hoj, divoce zve do kola, že panna stěží odolá, a jako spita, chtěj, nechtěj, sama se pouští v tance rej – – „Hoj, tanči, milá, vesele, jak tančíš každé neděle, já hrát ti přišel pro radost, že nemáš nikdy tance dost, hoj, tanči, milá, tanči jen, než probudí se bílý den!“ I tančí, tančí dívčina, a mrtvý novou začíná, divokou struny zvučí hrou, a bouří, div, že neprasknou, smyčec se chvíli nestaví, a hudec nezná únavy, hled kalný dobré nevěští, a hrá, jak když se potřeští – – „Oh, ustaň, milý, soucit měj, a chvíli oddechu mi přej, 48 mé tělo všecko znavené a nohy – jako z kamene!“ „Hoj, moje milá, jen se vzchop, a do kolečka – hopky hop, já do svítání musím hrát, a s kuropěním půjdu spát!“ „Oh, ustaň, milý, soucit měj, a chvíli oddechu mi přej, mou hlavou závrať otáčí a v hrdle dech už nestačí!“ „Hoj, moje milá, jen se vzchop, a do kolečka – hopky hop, já do svítání musím hrát, a s kuropěním půjdu spát!“ „Oh, ustaň, milý, soucit měj, a chvíli oddechu mi přej, mně v žilách krev jak oheň žhne, a srdce, div, že nepukne!“ Marně ho prosí dívčina, hoj, mrtvý novou začíná, 49 divokou struny zvučí hrou a bouří, div, že neprasknou, smyčec se chvilku nestaví, a hudec nezná únavy, hled kalný dobré nevěští, a hrá, jak když se potřeští – – A panna v kole, chtěj-nechtěj, znovu se pouští v divý rej, a bez ustání, oddechu, v jediném křepčí pospěchu, a víří jizbou dokola a bledá je, jak mrtvola, a nohy její znavené, jako by byly z kamene, hlavou jí závrať otáčí a v hrdle dech už nestačí, a v žilách krev, jak oheň žhne, a srdce, div, že nepukne – V tom, slyš, v předjitřní hodině zazpíval kohout v dědině, a hudec, pod oknem jenž hrál, 50 rázem se na prach rozsypal – A v tanci panna nahoře na zem se kácí v komoře, bez dechu ňadro, siná líc, a nevzkřísí jí nikdo víc – – 51

VODNÍKOVA DCERA.
[53] Lovil rybář na úsvitě, vodní pannu chytil v sítě. Vodní panně nohy chybí, místo nohou – ocas rybí. Místo vlasů – vodní řasy, líčko přepodivné krásy. V oku modrá hloubka dřímá, že každého závrať jímá. Rybář pannu odnes domů, nesvěřil se pranikomu. Do komůrky si ji schoval, pohladil ji, poceloval. „Zůstaň, panno, zůstaň se mnou, udělám tě svojí ženou. 55 Drahé já ti koupím šaty, korále i prsten zlatý. Hřeben krásný z kosti pravé, na tvé vlasy zelenavé. Truhlu pěkně malovanou, šněrovačku vyšívanou. Porazím strom javorový, kolovrat ti zrobím nový. Košilku si budeš tkáti, bys v ní mohla se mnou spáti. Na věky my budem svoji, nic nás v světě nerozdvojí“nerozdvojí.“ – „Nemohu já zůstat s tebou, nemohu být tvojí ženou. Domovem mým vody chladné, vodníkova moc kde vládne. V podvodním tam tichém kraji s rybkami já sobě hraji. 56 Na vlnách se s nimi houpám, v měsíčném se lesku koupám. A když slunce povysvítí, s větříčkem si zpívám v sítí. Zelené tam viji věnce pro nešťastné utopence. Dcera jsem já vodníkova, jak bílou mě perlu chová. Kdo mě raní, tomu běda, s hroznou jeho mstou se shledá! Pustíš-li mě na svobodu, přízniv bude tvému rodu. Vodám-li mne nenavrátíš, běda – mladý život ztratíš!“ Nedbal rybář varování, udělal ji svojí paní. A když temná noc se mračí, nad jezerem bouře kvačí. 57 Za bleskem blesk mrakem lítá, voda dme se, vichrem zmítá. Volá vodník na jezeru: „Vrať mi, smělče, vrať mi dceru!“ Vlny hučí a se blíží na břeh, k rybářově chýži – Na dveře – slyš – vodník bije: „Vzals mi dítě – navrať mi je!“ Rybář dveří neotvírá, vodní pannu v náruč svírá. Laská ji a líbá, hladí, nedbá, zlo že venku řádí. Hrom že bije, vichr skučí, rozkacené vody hučí. Nedbá, že se k chatě derou, divoce ji rvou a perou. Slyš, teď vodník v okno buší: „Běda, smělče, tvojí duši!“ 58 A zas vlny dmou se, víří, a v nich chata – jak to pýří. A když naposled se vzpialy, na dně vod ji pochovaly – – *** Není slechu s ranní září po chatě, ni po rybáři. A tam v sítí, u jezera, vodníkova zpívá dcera. Zelené tam vije věnce, pro rybáře – utopence. 59

NEVĚRNÝ MILÝ.
[61] Jede junák na koníčku, doubravinou, při měsíčku. Zelenou si jede cestou, za panenkou, za nevěstou. V hedvábném ji veze šátku zlatý prsten, na památku. A jak jede, na paloučku lesní panny tančí v hloučku. Tančí, tančí nožkou bosou, po pažitě, noční rosou. Vlasy mají rozpuštěné, lesní chvojkou propletené. Plynou lehce jak ta mlha, jedna krásnější než druhá – 63 Když mládence uhlídaly, tak si na něj zavolaly: „Zastav, hochu, zastav oře, tančit pojď, než vyjde zoře! Vesele se zatočíme, kvítím tebe ověnčíme. Kdo se pustí v kolo s námi, kouzlem se mu mysl zmámí. Jako by se napil vína, na celý svět zapomíná. Tančí s námi do svítání, chtěl by tančit do skonání.“ „Nemohu já stavět cestou, domů jedu, za nevěstou. V hedvábném jí vezu šátku zlatý prsten, na památku. Musím jeti, musím hbitě, doma chci být na úsvitě.“ 64 „Nepospíchej, zůstaň chvíli, ještě daleko den bílý! Daleko je do svítání, hoj, skoč v kolo bez váhání! Dokud noční rosa leží, lehčej noha k tanci běží! Pojď, než měsíc před dennicí zhasí svoji bílou svíci! Nežli hvězdy nebem zblednou, než se mlhy z lesů zvednou! Zatočíš se s námi kruhem, vítaným nám budeš druhem. Až si s tebou zatančíme, k panence tě propustíme. Na koníčka sedneš hbitě – doma budeš na úsvitě.““úsvitě.“ Mládeneček s koně skočil, vesele se v tanci točil. 65 Do kola ho panny vzaly, překrásně s ním tancovaly. Tancovaly bez oddechu po jahodí, trávě, mechu. Lesní panny, samé klamy, kouzlem hocha mysl zmámí. Jako by se napil vína, na celý svět zapomíná. Tančí s nimi do svítání, chtěl by tančit do skonání. A když prchly v šero lesa, mládeneček na zem klesá. Běda, hošku, lesní víly do smrti tě utančily! Ráno, jak se rozednívá, panenka se z okna dívá. Dívá, dívá do daleka, na milého marně čeká. 66 A tu na pěšině venku slyší zvonit podkověnku. Skokem byla ze stavení, v ústrety šla bez prodlení. Hle, tu cestou nad potokem, sám jde koník tichým krokem. Smutně sivou hlavou třese, krásný šátek v zubech nese – Šátek vzala, rozvázala, našla prsten, zaplakala... „Oh, můj milý, kam jsi spěchal, kde jsi svoje srdce nechal?! Proč jsi se k nám nenavrátil, pro koho jsi život ztratil?“ Marně pláče, slzy roní – milý nepřijde už pro ni! V doubravině na palouce, nevěrné mu puklo srdce. 67

MYSLIVEČEK.
[69] V černém lese, po jahodí, za večera srnka chodí, krásná srnka, útloboká, ohníček jí svítí z oka – Myslivečku, pozor dej! Mysliveček však nelení, pušku má hned na rameni, jak o krásné srnce slyšel, do černého lesa vyšel – Myslivečku, pozor dej! Marně chodí, marně hledá, srdce pokoje mu nedá, srnka prchá v houšť a klestí a on stále na bezcestí – Myslivečku, pozor dej! Bloudí, bloudí temnou nocí, jakby schvácen divomocí, 71 krásná srnka dál ho láká, slyš, nad lesy havran kráká – Myslivečku, pozor dej! Dennice když z mraku vzchází, krásná srnka leží v mlází, na útlém tam leží boku, ohníček jí hasne v oku – Myslivečku, běda ti! V černém lese srnku skolil, nevinnou krev marně prolil, na zeleném, na palouce, prostřelil si za to srdce – Myslivečku, běda ti! V ranní záři na oblohu duše dvě se vznesly k Bohu, duše bílá, žalující, černá, na soud putující – Myslivečku, běda ti! 72

RUSALKA.
[73] „Nechoď, synku, do doubravy, škoda tvojí mladé hlavy! Na jezírku, jak se smráká, vodní ženka hochy láká, vábí, svádí, po nich prahne, k sobě do vody je stáhne – do vody, jež zimně mrazí, sluníčko kde nevychází, měsíček kam nezavítá, hvězdička se nezakmitá, a kde křídlem netopýra černá noc se rozprostírá – Střež se, synku, vodní ženky, zůstaň raděj u panenky, pomysli na věk svůj mladý, matčiny dbej moudré rady!“ Divnou krev má synek v těle, srdce, jako oheň vřelé, 75 jakby schvácen divomocí, klidu nemá ve dne, v noci – Tajemná ho síla žene do doubravy, do zelené, vodní tůň kde mlčenlivá, krásnou rusaličku skrývá. Nepomyslil na věk mladý, dýmem jsou mu všecky rady, čarodějný hlas ho volá, nebrání se, neodolá – Za večera, po klekání, spěchá polem, spěchá plání, až mu doubravina ztmělá nade hlavou zašuměla, zašeptala divné zvěsti o zradě a o neštěstí... V hloubi lesa, světu skryta, jezírka hlaď pozasvítá, tichá voda, nepohnutá, nad ní svítí vrba dutá, nezazpívá na ní ptáče, v sítinách jen vítr pláče... 76 Hle, tam z hlubiny se zvedá panna, jako luna bledá, mlhavého do závoje halí luzné tělo svoje, rozpuštěné zlaté vlasy, věnčí vínek z vodní řasy, oko krásné, oko laně, hoří čarně, nevídaně, ňadra, jako ve dvojici holubice s holubicí, zardělí jsou její rtové jak dvě šňůrky korálové, slavičí jak rokot šerem, zní hlas její podvečerem: „Pojď, můj hochu, pospěš ke mně, sladší voda, nežli země, vlnka chladí, vlnka líbá, v sladký sen tě ukolíbá – Pojď ty za mnou do hlubiny, kde svět cizí, kde svět jiný, překrásné tam spatříš kraje, zlaté ořeší kde zraje, 77 prostřed louka zelená se, stříbrná tam laň se pase, na té louce, prostřed kvítí, skleněný se zámek svítí, pavláčku má z rybích kůstek, oblázkový k němu můstek. A v tom zámku sama dlívám, skvoucí poklady tam skrývám, červánky když nebem hasnou, zlato mi tam zoří jasnou, hvězd kdy není na nebesku, perly mé tam skví se v lesku, noc když temná, bez měsíce, stříbro svítí tam, jak svíce. Co tvé srdce, co si žádá, dám ti, hošku, dám ti ráda, pod voděnkou, pod zelenou, navěky tvou budu ženou, svatební až začnou hody, zaplesají tiché vody, rybka s rybkou tančit bude, větřík skočnou pozahude, 78 lesy k tomu pozahučí, bílou růží vody vzpučí... O půlnoci – bez závoje – budu, hochu, všecka tvoje, smíš mě laskat, v náruč bráti, líčko moje celovati, a než den vzplá bílým jasem, zlatým opředu tě vlasem, než se ptáče vzbudí v háji, ňadra má tě zkolébají, a než rozvije se kvítí, smíš si věneček můj vzíti!vzíti!“ Bílou náruč otevřela – hochovi krev varem vřela, ohýnek jí vyšleh z očí, hochovi se hlava točí, zlými čarami jak zmámen do vody pad – jak ten kámen... Objala ho rusalička, polibky mu zamkla víčka, v hloub ho táhla zelenavou, 79 opředla ho vodní travou, a než ranní zář se rděla, vyrvala mu srdce z těla – Běda, synku, nikdo z lidí živého tě neuvidí! Panenka tvá do závoje smutna skryje líčko svoje, a máť sirá – kam jen vkročí – vypláče si pro tě oči... 80

VODNÍK.
[81] Šla kol vody panna z pouti, panáčka tam zřela v proutí. Kabátek měl zelenavý, věnec z vrbin kolem hlavy. Hedvábný na krku šátek, jako by byl velký svátek. Vyšívané nohavice a pentličky u střevíce. „Co, panáčku, co tu kuješ, proč se doma nezdržuješ? Co děláš tak pozdě venku, snad, že čekáš na panenku?“ „Čekám já tu, panno milá, abys mojí ženou byla. 83 Abys mi svůj věnec dala, ve dne se mnou v sítí spala. Při měsíčku, na pažitě, stříbrné sušila sítě. Pod voděnkou se mnou dlela, s rybkami tam dováděla. Křišťálové střehla hrnce, v nichž schovávám utopence. Synka ty mi musíš dáti, na vlnách jej kolébati. Na bílých jej loktech chovat, písničky mu prozpěvovat. Aby rost, jak rákos z vody, lidské chásce dělal škody. Pojď, panenko, měsíc svítí, pojď se se mnou zasnoubiti!“ Marně panna lká, se brání, vodník nezná slitování. 84 V stříbrné ji chytil sítě, do hlubin ji stáhl hbitě. Zavřely se vody chladné, jak když kámen do nich padne. Pláče pro ni luna bledá – Běda, panno, s tebou, běda! Ranní vítr od hor duje, po voděnce věnec pluje. Věnec routy ze zelené, věnec panny utopené... 85

HOLUBICE.
[87] Šel vojáček z vojny domů, přišel k dubovému stromu. Na zelené, na větvici, uviděl tam holubici. Holubici, bílé ptáče, zpívalo, jako když pláče. „Proč tak zpíváš, holubice, že mě z toho bolí srdce? Prsa jako kámen tlačí, oko slza hoře smáčí?“ „Nejsem já, věř, holubicí, dušičkou jsem strádající. Dušičkou jsem tvojí milé, proměněnou v ptáče bílé. 89 V lásce jsem ti byla stálá, věrnost tobě zachovala. A že’s nevracel se z boje – probodla jsem srdce svoje! Dvanáct let já čekala jsem, volala tě ptačím hlasem. Na dubisku žalovala, až jsem se tě dočekala. Mám-li já kdy klidu míti, musíš ty mě usmrtiti. Usmrtiti vlastní rukou, jinak věčnou zhynu rukoumukou. Až dotluče moje srdce, zakopej mě na zahrádce. Na zahrádce, pode hlohem, to mě smíří s Pánem Bohem!“ Vzal vojáček, vzal ručnici, střelil bílou holubici. 90 A když dotlouklo jí srdce, zakopal ji na zahrádce. Na zahrádce, pode hlohem – tak ji smířil s Pánem Bohem. 91 OBSAH:
Str. Zlatý kolovrat3 Pekelný ženich7 Utonulá13 Zlá rada21 Zavedený ovčák31 Zakletá panna37 Noční hudec45 Vodníkova dcera53 Nevěrný milý61 Mysliveček69 Rusalka73 Vodník81 Holubice87
[93] SPISY KARLA DEWETTERA:
Ballady, 1904. Zpěvy duše, 1905. Malostranská trilogie, 1910. Skřítek Puk, 1911. Příhody Damiánovy, 1913. Náš pradědeček, 1913. Zlatý věk, 1915. Můj strýc Silvestr, 1916. Rukopis v láhvi, 1916. Hřích Jany Grimové, 1917. Granátník císařův, 1917. Poklad „Mary Glowe“, 1917. Listy z Vltavína, 1918. Mrtví žijí, 1919. Česká píseň, 1919. Román Richarda Loma, 1920. Pohádka o domově, 1921. Pramen, 1922. Tabatěrková princezna, 1922. Drahokam s hvězd, 1923. Světla buditelů, 1924. Poslední cop, 1926. Děti revoluce, 1926. Městečko na ostrově, 1926. Loupežníci z českých lesů, 1927. Nebeská romance, 1927. Jihočeská elegie, 1929. Zlatý kolovrat, 1930.
E: ts; 2007 [95]