VODNÍK.
[81]
Šla kol vody panna z pouti,
panáčka tam zřela v proutí.
Kabátek měl zelenavý,
věnec z vrbin kolem hlavy.
Hedvábný na krku šátek,
jako by byl velký svátek.
Vyšívané nohavice
a pentličky u střevíce.
„Co, panáčku, co tu kuješ,
proč se doma nezdržuješ?
Co děláš tak pozdě venku,
snad, že čekáš na panenku?“
„Čekám já tu, panno milá,
abys mojí ženou byla.
83
Abys mi svůj věnec dala,
ve dne se mnou v sítí spala.
Při měsíčku, na pažitě,
stříbrné sušila sítě.
Pod voděnkou se mnou dlela,
s rybkami tam dováděla.
Křišťálové střehla hrnce,
v nichž schovávám utopence.
Synka ty mi musíš dáti,
na vlnách jej kolébati.
Na bílých jej loktech chovat,
písničky mu prozpěvovat.
Aby rost, jak rákos z vody,
lidské chásce dělal škody.
Pojď, panenko, měsíc svítí,
pojď se se mnou zasnoubiti!“
Marně panna lká, se brání,
vodník nezná slitování.
84
V stříbrné ji chytil sítě,
do hlubin ji stáhl hbitě.
Zavřely se vody chladné,
jak když kámen do nich padne.
Pláče pro ni luna bledá –
Běda, panno, s tebou, běda!
Ranní vítr od hor duje,
po voděnce věnec pluje.
Věnec routy ze zelené,
věnec panny utopené...
85