ZLÁ RADA.
[21]
Sedí baba při ohništi,
pod komínem vítr sviští,
sova houká ve výklenku,
hromy duní nocí venku –
Sedí baba nad lektvarem,
v kotli vře to žhoucím varem,
sirný plamen z pece září,
divný se tam nápoj vaří!
„Pekla čáry, muří nohy,
vraní drápy, kozlí rohy,
nad ohněm ať se to škvíří,
hadí zuby, ocas štíří,
mločí krev a netopýří,
jazyk žabí, mozek račí,
oko vlčí, srdce ptačí,
kapka žluči, kapka medu,
kapka rosy, kapka jedu,
kapka mléka, jež dá matka,
23
kapka krve z nekřtěňátka!
Zaklínám vás, černé moci,
služte vy mně této noci,
zaklínám vás jménem toho,
jenž je pánem ohně všeho,
jménem ducha pekelného!“
Buchy, buchy na veřeje –
„Co se to tam venku děje?
Kdo na moje vrátka buší,
při noční mě práci ruší?“
„Oh, babičko, otevřete,
prosbu moji vyslechněte,
padlá panna jsem já, běda,
jež dnes u vás rady hledá!“
Otevírá baba dveře,
do jizby se panna béře,
a jak vůkol pohleděla,
hrůzou bledne, kříže dělá –
„Nač, panenko, nač ty kříže?
Neboj se a pojď jen blíže,
24
chceš-li získat rady naší,
pomodli se k satanáši,
k satanáši, pekel pánu,
aby tě vzal pod ochranu!“
S babiznou se pomodlila
a víc hrůzy necítila.
„A teď, ruče, čas nám kvačí,
pověz, kde tě kámen tlačí?!“
„Oh, má bábo, bábo milá,
jako růže květ jsem byla,
než jsem robě porodila!
Jak jsem jemu život dala,
krása moje uvadala,
jako kvítek opadala.
„BědaBěda, na mé bledé tváři
ruměnec víc nezazáří,
oko, dřív jak oheň jasné,
v popelu jak jiskra hasne,
ret co korál barvu mění,
je jak ocún v podjeseni,
šíj se chýlí, ňadro níží,
nohy, jako kámen tíží!
25
„OhOh, má bábo, srdce mějte,
kouzelného léku dejte,
krásnou mě zas udělejte!
Pomozte, než mladost ztratím,
než se hořem k smrti schvátím,
poraďte – já zlatem splatím!“
„Dobře, děvče, kouzla známe,
krásnou tě zas uděláme,
pamatuj si radu moji,
vykonej to dílo trojí:
„NaNa olivě při potoce,
bílá sedá holubice –
Jdi a zab ji bez váhání
a umyj se její krví!
„NaNa palouce, v ranním čase,
bílý beránek se pase –
Jdi a zab jej bez váhání
a umyj se jeho krví!
„VV komůrce své, v koutku skrytě,
nepokřtěné chováš dítě –
26
Jdi a zab je bez váhání
a umyj se jeho krví!“
Na olivě při potoce,
seděla tam holubice –
Zabila ji bez váhání,
umyla se její krví.
Na palouce, v ranní chvíli,
beránek se pásl bílý –
Zabila jej bez váhání,
umyla se jeho krví.
V komůrku šla, v koutku skrytě,
nekřtěné kde měla dítě –
Zabila je bez váhání,
umyla se jeho krví.
A když se to všecko stalo,
bledé líčko zčervenalo,
zrak jí žárem pozasvítil,
jak by ohníček tam chytil,
ústa, jež jak ocún měla,
korálem se pozarděla,
27
šíj se zvedla, ňadra bují,
nožky, div že netancují,
všecka jeden žár a plamen –
nejkrásnější všech je panen!
Ptá se matka u přeslice:
„Kde je dcero, holubice,
naše bílá holubice,
na olivě, při potoce?“
„Běda, jestřáb zlý ji schvátil,
mladý její život zkrátil!“
Ptá se matka, hlavu chýlí:
„Kde je beránek náš bílý,
beránek náš, v ranním čase,
jenž se na palouce pase?“
„Běda jemu, matko milá –
vlčice jej zadávila!“
Ptá se matka, hořekuje:
„Kde máš, dcero, dítě svoje,
nepokřtěné svoje dítě,
v komůrce jež chováš skrytě?“
28
„Běda, než jsem ráno vstala,
divá žena si je vzala!“
Nevěřila matka dceři,
pospíchala ku rychtáři.
„Pojď, rychtáři, pojď s biřici,
odveď dceru vražednici,
nevinnou jež krví trojí
poskvrnila duši svoji!
„AA vy, páni, nemeškejte,
soud svůj nad ní vykonejte
a právu ji odevzdejte!“
Měli páni, měli radu,
od rána až do západu,
vydali zlou dceru právu –
za svůj čin ať dá svou hlavu!
A když z rána slunce vzchází,
z brány kat ji vyprovází,
na vršek ji vede z města,
kde se vina mečem trestá – –
29
Když se s knězem pomodlila,
na špalek šíj položila,
aby krví hřích svůj smyla.
A nad sťatou, v soumrak ranní,
zašuměla peruť vraní – –
Běda, modlete se za ni!
30