V.
Celý jsem tenkrát bloudil den
Celý jsem tenkrát bloudil den
po starých Budějovicích,
v podloubí okolo náměstí,
v sadech i po ulicích –
Samé však cizí tváře kol,
a neznámé na mě zří oči:
– Cože ten podivný cizinec
po všech tak hloupě se točí? –
Ba, marně snažím se zachytit
z dnů dávných známé mi rysy!
Oh, kam jste se všichni jen poděli,
jež jsem tak dobře znal kdysi?!
Kde jsi, ty krásný „Juane“ –
i ty, můj „Oněgine“? –
Dnes pouhé jste stíny – jiní teď
svádějí ženy jiné.
15
Kam, u čerta, se poděly
někdejší místní krásky?
Snad nejedna mrtva a přemnohá
pudrem si zasýpá vrásky...
A tak jsem znaven, v podvečer,
zabloudil ke klášteru –
Hle, kdo to tam před krámkem s veteší,
jak přízrak se vynořil v šeru?
Bože, to starý David je,
znám dobře nos ten soví!
Nuž, k němu! Bodrý ten hebrejec
jistě mi ledacos poví.
„Buďte zdráv, pane!“ Však starý žid
jak ducha se mě zalek –
Já marně se ptám ho – ten počestný muž
byl věkem už hluchý – jak špalek.
16