I.
Daleko za vrchy, za lesy, Daleko za vrchy, za lesy,
nechal jsem všednosti tíhu – Letní mě krajinou unáší vlak tam v dál – tam k českému jihu... A z okna se dívám, jak do dálky kraj nazpět běží a běží – Oh, co tu kol přeletí dědin i měst, dvorců a venkovských věží! Co polí tu žlutých a zelených luk, co lesů, dolin i strání! A na všecko sluníčko rozlévá své zlaté požehnání. Teď cvrčka kdes na mezi slyším hrát, a skřivan kdes v modravu zvoní – a větřík, když z kraje sem zavěje, mateřídouškou voní... 5 Vlak duní a kouří a řítí se v dál, a nové, nové kol kraje – – Hle, modrých těch vrchů tam v daleku pás! To naše Šumava je. A tam, hle, ty roviny, rybníky, a lučin a lesů vzhled známý! Oh, braši, celých dvacet let já nebyl mezi vámi! Oh, braši, celých dvacet let já vzdálen byl od vás mil na sta, však touha po vás v srdci mém byla tak mocná a častá! Oh, braši, daleko ve světě já celá ta toulal se léta, ač věděl jsem, že z vašich niv květ krásy mi jedině vzkvétá! A boje jsem sváděl a zápasy, z nich mnohou já ránu si nesu, však vím, že zhojí se zázrakem pod chvojkou vašich lesů! 6 Tak v kraj, jejž hoch kdys opustil, muž vrací se po řadě roků – – Oh, kdo mi tak teple teď na srdce sáh, a co mě to tlačí teď v oku? Slyš, vlak ti píská na pozdrav, můj kraji, a vesele dýmá. Já s ním tě zdravím – a nejsem sám – jsi se mnou – mladosti má! 7

II.
To staré Budějovice jsou, To staré Budějovice jsou,
jak na dlani v rovině leží. Poznáš je, brachu, už z daleka po černé, vysoké věži. Tam na ochoze každou noc hodiny hlásný troubí, a dole mládenci s pannami se vodí pod podloubí... A v městě nejedna hradební věž a bašta dosud stojí, a jeho milost biskupská tu residenci má svoji. Na kašně, na velkém náměstí, rek Samson lva tam rdousí – ba, chodci toho zápasu sotva dnes povšimnou si. 8 Blíž řeky klášter, založen Přemyslem Otakarem. Tam černou zřít Pannu Marii na zázračném obraze starém. A v hradbách, kol řeky, nejedna dělová koule vězí. Teď ptáci hnízdí tam ve střílnách a v máji voní tam bezy – – Ba, mnohou staré město to válečnou přežilo bouři! Dnes rozkvétá a v jeho ruch tovární komíny kouří. Kdys mnohý tu proslulý zrodil se muž, k němuž lid vzhlíží v pýše – Tak Jírovec, Plachý a Šuselka, jenž psal nám „z té německé říše“. Tu biskup Jirsík na věky zanechal památku světlou, a Zátka k slunci zved’ ratolest, bíle a růžově zkvetlou. 9

III.
Oh, mnoho, mnoho se změnilo Oh, mnoho, mnoho se změnilo
v tom městě starobylém! Ký div! Vždyť celých dvacet let v pochodu přešlo tu čilém. Ba, dvacet let, co naposled kráčel jsem těmito místy! – Dnes dojat, v knize vzpomínek zažloutlé obracím listy... Tu mnohý starý teď křísí se děj, i leckterá episoda – oh, šumná vy léta studentská, škoda vás, věru, že škoda! Škoda těch mladých, smělých snů a vidin duhotkaných, škoda těch křídlatých illusí, bůhví kde pochovaných! 10 Škoda vás, verše, jež navěky neznámy budete světu! – Oh, dávno už, braši, popel je z těch vašich ohnivých vznětů! Škoda vás, první vy polibky, kdes po tmě, ve průjezdě, kdy ke každičké děvušce vzhlížel jsi jako k hvězdě! Oh, kde ten romantický věk, čas prvních tanečních kroků, a prvních čamar a rukavic, a prvních lásek a soků! Kde jste, vy písně, zpívané pod okny, při měsíčku – vy sliby a přísahy plamenné? Čas zhasil vás – jak svíčku! Kde jste, vy zapadlé hospůdky, tak milý byl šerý váš koutek! Zvlášť krčmář, kde dával „na křídu“, a dcerku měl, jak proutek. 11 A jiná ti vzpomínka rozvíří dávný prach školských síní, a nejeden nebožtík profesor, jak fantom straší tě nyní – Ukazovákem hrozí ti a pětkou nahání strachu – Jen straš si – však jsi pouhý stín, ty starý, brýlatý brachu! Ba, s těmi pány z kathedry nešlo to vždycky hladce. Dnes dávno všichni mrtvi jsou. Requiescant in pace! 12

IV.
Za městem, stříbrná Vltava Za městem, stříbrná Vltava
kde vody Malše vpíjí, táhne se alej starých lip, bohata poesií. Oh, plna je čaru a divných dum překrásná alej ta stinná – – Kdo jednou zbloudil tam s děvčátkem, sotva kdy zapomíná! A dnes tu kráčím zamyšlen stopami dvaceti roků – – Jak po dávných bych šlapal snech, já při každém cítím teď kroku... Hle, odkud se vzala tam přede mnou stepilá postava ta, ten půvabný profil a jímavý hled a kadeř bledězlatá? 13 Šat blankytný a s kloboučku bělostná stuha vlaje – – To z krásných, studentských těch dob nejsladší láska má je. Jak tenkrát kráčí tu s grácií, hlavinku v cudném sklonu – mé srdce jak druhdy hřmí úderem kathedrálního zvonu – – Oh, drahý je mi zas i stín, jenž se k ní cestou druží! Hle, v ručce, jako dávno kdys, bílou si nese růži. A sama, jak růže je spanilá, a krásná jak tehdy a mladá – Teď ohlédla se a usmála – a růže jí k střevíčkům padá. A jako tenkrát, pro ten květ já dychtiv alejí chvátám – – Však místo růže – jen zežloutlý list – a ona – jak přelud – je ta tam... 14

V.
Celý jsem tenkrát bloudil den Celý jsem tenkrát bloudil den
po starých Budějovicích, v podloubí okolo náměstí, v sadech i po ulicích – Samé však cizí tváře kol, a neznámé na mě zří oči: – Cože ten podivný cizinec po všech tak hloupě se točí? – Ba, marně snažím se zachytit z dnů dávných známé mi rysy! Oh, kam jste se všichni jen poděli, jež jsem tak dobře znal kdysi?! Kde jsi, ty krásný „Juane“ – i ty, můj „Oněgine“? – Dnes pouhé jste stíny – jiní teď svádějí ženy jiné. 15 Kam, u čerta, se poděly někdejší místní krásky? Snad nejedna mrtva a přemnohá pudrem si zasýpá vrásky... A tak jsem znaven, v podvečer, zabloudil ke klášteru – Hle, kdo to tam před krámkem s veteší, jak přízrak se vynořil v šeru? Bože, to starý David je, znám dobře nos ten soví! Nuž, k němu! Bodrý ten hebrejec jistě mi ledacos poví. „Buďte zdráv, pane!“ Však starý žid jak ducha se mě zalek – Já marně se ptám ho – ten počestný muž byl věkem už hluchý – jak špalek. 16

VI.
Ten večer v hospodě „U kapra“ Ten večer v hospodě „U kapra“
já při sklence vína jsem ztrávil, a se starým mistrem pasířem po staročesku se bavil. Přemnoho mi tu pověděl ten stařík sněhovlasý, a ťukal si se mnou na zdraví a staré velebil časy. A snil o lesku řemesel, i cechů zhaslé slávě – Pak nad sklenkou usnul. Já odešel. Dvanáctá bila právě... A všecko město, jak zakleto, v měsíčném tonulo svitu – to střechy i věže i staré zdi, i vršky domovních štítů. 17 A všecko bylo tak podivné v tom bílém světle měkkém, a každý starý dům i kout čišel tu středověkem – Já v podloubí opřel se o pilíř, a v tichu se hluboce zasnil, a mnohý, dávno zašlý děj v duchu jsem křísil a básnil... Hle, co tam dávných přízraků hrne se na náměstí! A bubny duní a trouby zní a zbraně k tomu chřestí – V pochodní záři svítí zbroj, to přílby a píky a meče. Ó, hrůzo, k černému lešení stráž odsouzence vleče! Nad špalkem rudý stojí kat a kolem žoldnéřů vřava. Teď popravčí se zablesk’ meč – a uťatá sletěla hlava... 18 A všechno zas mizí – a náměstím dob jiných pestří se kroje, a jiné zas vidím tam obrazy a pohnuté scény a boje – Ba, dlouho tenkrát v podloubí já dávnými časy se trudil – – Až starý mi ponocný v uchu písk’ a rázem mě ze snění vzbudil. 19

VII.
Nuž, s Bohem, staré město mé, Nuž, s Bohem, staré město mé,
jež mnohou jsem opěval slokou! Je čas, bych jinam se obrátil. I jel jsem přes Hlubokou. Tam na vršku zámek – jak z pohádky – své věže a cimbuří kreslí, v něm bohatství, jak by je džinové z všech končin světa sem snesli! V přemnohých nádherných komnatách všechno to složeno je, tam van Dycka najdeš i Canovu a mnoho rytířské zbroje. A jiných věcí překrásných v těch kvádrových zdech je skryto. Nejlíp, když v pořádném „Průvodci“ bedlivě přečteš si to. 20 Pak lovčí tu zámek je z baroka, jenž zvenčí ti neříká pranic, však uvnitř pln jeleních parohů a Hamiltonových „Štvanic“. A přemnoho zvěře tam vycpané, a kamenů, rostlin i dříví, a šumavský medvěd, poslední, tam za sklem na tebe civí. A za Hlubokou, na louce, kámen je zapadlý v trávu – Tam z Falkenštejna Záviši uťali „plknem“ hlavu... – – – – – – Hle, tu mi Bezdrev na pozdrav širými vodami svítí! Tam jistě ještě vodník je a s vodní si ženkou hrá v sítí! 21 Ba, hezkou chvíli Bezdrev nás po cestě doprovází – – Věru, že hned bych tu vystoupil a odpočal na jeho hrázi! Tu díval bych se v ticho vod, jak vítr lehce je čeří, jak lekníny svítí a v ostřici čáp dumá, zoban v peří. A v tajemném šepotu rákosí, jak Lenau snil bych své básně... Nebo bych tiše v trávu si leh’ a zdříml si tu krásně. Snad bych i s prutem si pod vrbu sed’ a splávek nespustil s očí – Co naplat! Bezdreve, buď zdráv! Má cesta jinam se točí. – – – – – – 22 A lesy, chlumy i roviny v stálém zas míjejí chvatu. Hle, tu už stará Blata jsou! Vzpomínám na Kubatu..Kubatu... A tam kdes v mlhách je Husinec, tam někde Trocnov leží – A velkých dob tu cítím van a dojetí bráním se stěží... Tu vodňanská věž a Helfenburk – Chelčice pod návrším – Tam Kleť – a v modravém pásmu hor náš Boubín zdvihat se tuším... 23

VIII.
Chtěl bych svou písní zachytit, Chtěl bych svou písní zachytit,
můj kraji, tklivou tvou krásu, tvých lesů chorál, zpěv tvých vod, a šepot tvých travin a klasů. Dumavý klid tvých pahorků i mlčenlivost tvých plání, pasáčků písně, zvonce stád, i píšťal žalování. Stříbřitý svit tvých rybníků, jichž rákosí tajemně šumí, jak by tam hudec tlumeně hrál tu nejtesknější, již umí. Zapadlou slávu tvých zřícenin i měst tvých pohnuté zvěsti, božích muk zkazky a kapliček i křížů na rozcestí. 24 Tvých bílých dvorů selanky, jež vřava světa míjí, tvých kostelíků, zvoniček a hřbitůvků poesii. Tvých vísek sivé chaloupky, tak milé, betlémsky prosté, kde na střechách z došků hnízdí čáp, a mech kde s netřeskem roste. Veselou skočnou starých dud i zvonů tvých jímavé hlasy – och, vše chtěl bych, kraji můj, zachytit svou písní na všecky časy! 25

IX.
Věru, ten jihočeský kraj Věru, ten jihočeský kraj
svým kouzlem cele mne zajal. Tož, abych shléd’ jej trochu blíž, já v stanici kočár si najal. A tak jsem dále cestoval v té arše starožitné a mnohé, známé zřel krajinky, lesy i vody třpytné. Oh, nejednou borů pod chvojí zastavit musil kočí, abych tou krásou zelenou nasytil srdce i oči. A nejedna stará myslivna, s parohy na průčelí, z lesů mi na pozdrav kynula – A dále zas krajem jsme jeli. 26 Podle cest staré topoly putují věrně s námi, a kraj kol všude vítá mne, jak starý, dobrý známý. I dívám se po každém milníku, po každém v poli kříži, oh, ke každému tu místečku dávné se zkazky víží. A každý tu koutek, jak v pohádce, pln kouzel je a divů, a všude, kam shlédneš, tam pověstí, jak mechů na starém zdivu. Hle, tu už skála, kde poustevník před světa ukryl se shonem – A v opuštěném tam údolu, jezírko s propadlým zvonem... Tu vrch, kde zlého rytíře odnesl čert i s hradem – a tam, hle, zakletý pastevec se zkamenělým stádem. 27 V údolí starý, pustý mlýn, zarostlý v divokém trní. – Tam o půlnoci houká sýc a kostlivci melou tam zrní. Tu zámek, kde bys za noci jistě se strašidla zalek’. A tam, hle, smutné je bojiště z neslavně prohraných válek – Ba, všecko tu opředla minulost v šedé své pavučiny, a všude, kam hneš se, zašlých dob provázejí tě stíny – – 28

X.
Jaké to překrásné městečko Jaké to překrásné městečko
z údolí vstříc mi kyne? Oh, vítej, vítej mi po létech můj starý, Vltavský Týne! Ba, je to on – jak obrázek ve chvojce lesů svěží! Jak tenkrát omšenou má báň na staré kostelní věži. Slyš, zvon tam zní a jeho hlas ozvěnou ke mně se nese: „Buď, hošku, zdráv! Já nedoufal, že někdy shledáme se. – Oh, dlouho už myslím tu na tebe, a čekám a roky sčítám – Dík Bohu, vracíš se a zdráv! Nuž, tedy, pěkně tě vítám!“ 29 A chvíli starý mi vyprávěl zvon své tajné, jímavé zvěsti – Pak dozněl... Vjeli jsme do města. Vystoup’ jsem na náměstí. Hle, tu už náš kaštan prastarý mě volá od kostela: „Jsi to ty – nejsi – hošku můj – oh, kam se tvá mladost děla?“ A haluz po mně vztahuje a zve mě do svého stínu – Dík, starý brachu – na chvíli si u tebe odpočinu! 30

XI.
Ba, hezkou chvíli tu pod stromem Ba, hezkou chvíli tu pod stromem
v dumách jsem hlavu věšel – Pak, dojat kouzlem vzpomínek, já do kostela vešel. Tam nejeden obraz a náhrobek o dávných ti vypráví dějích, a staří tu rytíři v hrobkách spí – Buď pokoj popelu jejich! A staré cechovní korouhve, pokryté pavučí, prachem, svítí tu v šeru tajemně svým zašlým stříbrem a nachem. Na kůru s půvabem baroka lesknou se píšťal řady. Oh, před léty v jich ladný šum já mísil soprán svůj mladý! 31 Tenkráte pro hudbu kostelní já, věřte, mocný měl zápal. Jednou jsem dokonce bubny tlouk’, zhusta však měchy jen šlapal. A často já skvěl se, jak ministrant, ve světle oltářních svící, a v nádherných tu sníval snech – biskupské o čepici... Oh, dětské sny – jsou dětské sny! Dnes ruce nad nimi spínám. Teď dál však z míst těch posvátných! Já chci se zas podívat jinam. 32

XII.
Toulám se tichým městečkem, Toulám se tichým městečkem,
samoten, v zadumání, a vzpomínky krouží mi nad hlavou, jak ptáci nad kostelní bání. Co chvíli kroky zastavím a dívám se, dojat se dívám, a každému koutu i místečku už z dálky přátelsky kývám. A zdravím každý starý štít, i každou větrničku, ba, víc tu takých přátel mám, než kmotrů, tetek a strýčků. Tu každé znám sluneční hodiny i lucernu na nároží, a čím se tu déle otáčím, hned staří ti známí se množí. 33 A kde jaká na domě světice, či svatý ve výklenku, všecko se radostně usmívá, snad že tak pěkně je venku! A kde jaké „Slunce“, „Hvězda“, či „Lev“, co jich jen městečko čítá, jak z dálné země poutníka vlídně mě zdraví a vítá – Slyš, co to tam duní z náměstí, jak bouřka jen rachotit může? – Ba, starý náš bubne, teď už vím, že dosud ti nepraskla kůže! 34

XIII.
Hle, tu ten milý, prostý dům, Hle, tu ten milý, prostý dům,
kde kdysi, z noci šeré, vzešel’s nám bílou jitřenkou, drahý můj Puchmajere! Odtud jsi – pokorný rozsévač – putoval v české líchy – Dojat a s vroucím žehnáním opouštím koutek ten tichý... Tam okno starého děkanství! Kdys špaček tu volával z klícky. To tenkrát, kdy nad svým Virgilem sníval tu Vinařický. Tu naše škola! Já zdravím ji a díky jí posílám vřelé – A na druhy vzpomínám z dětských let, na mrtvé učitele – 35 A k vrchu se točím, kde stával hrad, tak dávno, že nikdo už neví. Teď šumí tam olše a javory, a drozdů a pěnkav zní zpěvy – Tu shora vidím své městečko, všecko, jak na obrázku, a na mnohou, starou myslím tu zvěst, na mnohou dávnou zkazku – Slyš, stříbrně teď zavzněl zvon tam s vížky, v lípoví skryté! Ba, čas je, abych tě navštívil, můj starý, svatý Víte. U tebe sladký, věčný klid, tu krásně tví věrní sní spáči, tu prostá, tichá z prsti chýž ku štěstí na věky stačí... Tu dědové moji i báby spí, i mnohý starý známý, však smutno vám sotva, braši, je – vždyť Kopecký Matěj tu s vámi! 36

XIV.
Za panským zámkem starý dům, Za panským zámkem starý dům,
po zdech se réva mu vine. Ba, mnohý už hrozen dozrál tam, v lupení skrýši stinné! Pod okny, v létě, růží keř nad starou skláněl se lávku, oh, co tam bylo v růžích včel, motýlů, zlatohlávků! A co kol ptáčků zpívalo na každém keři a stromě! Oh, krásné bylo v dětství mém v tom starém, tichém domě! Oh, krásně bylo v domě tom, kde z každého šerého koutku vzpomínka křísí teď mladost mou, jak dotekem čarného proutku! 37 Tam všem bylo jen do smíchu, a všem jen do písniček, jak pod omšeným okapem v hnízdečku vlaštoviček. Tam každý den byl pohádkou, plničkou vil a skřítků, a jeden se druhému podobal, tak, jako kvítek kvítku. Oh, krásně bylo v domě tom, ve stínu staré révy, k němuž, jak v hnízdo ptáčata, mé vroucí vrací se zpěvy! Já v dálce na něj myslíval, ať v radosti, ať v trudu – Oh, krásně bylo v domě tom, že věčně si vzpomínat budu! 38

XV.
Vy zlaté doby školních let, Vy zlaté doby školních let,
kdy jako zrnka v lusku my v staré se škamně tísnili – oh, proč jste prchly tak v brzku?! Ó, radostné vy doby her, vy dnové špačků a draků, vy časy píšťal vrbových, a luků a šípů a praků! Kdy žádná okenní tabulka nebyla před námi jista, kdy ze všech nejvíc nás lákala zapovězená místa – Kdy sebe vyšší zahradní plot nás nikdy neodstrašil – A hřebík? Díra do kalhot? Tu našinec skrytě si zašil! 39 Ba, tenkrát znali jsme z paměti, čí hrušky nejdříve zrají, a v kterých místech nejlépe se úly vybírají. Kde zídka děkanské zahrady se nejvíc broskvemi pyšní, a jak se dostaneš bezpečně k největší panské višni. Kde nejvíc raků je na sádkách, i kde která hadí je díra, a pod kterým trámem na věži lze najít netopýra. Kde jste, vy pouti a jarmarky, v svém kouzlu starosvětském? Oh, co jste představ nebeských budily v srdci dětském! Kde jste, vy zelené vozíky s kejklíři, medvídkáři? Kde’s Kašpárku, kde’s Mefisto, s pekelných blesků září? 40 Kde jste, vy sněné výpravy do země zlata a slonů, vy dnové bitev a zápasů, pirátů, Robinsonů?! Vy zlaté doby školních let, k nimž často pneš se má touho, proč nekvetl váš krásný květ – alespoň dvakrát tak dlouho?! 41

XVI.
Zdravím vás, zdravím po létech, Zdravím vás, zdravím po létech,
vy polí zrající lány! Jak tenkrát vy šírem se vlníte a zlatem jste malovány. Jak tenkrát dýše každá mez žebříčku vůní a máty – a křepelka počítá „pět peněz“, a skřivan zas na dukáty. Na stráni kvete divizna a šípek nad úvozem – a všude se známý zaleskne brouk, jak zraky jen zavadím o zem. Zdravím vás, louky, pyšnící se brčálovým šatem, jenž svítí stříbrem sedmikrás a pampelišek zlatem! 42 Zas paví oko i admirál tu v plachém se míhají reji, a čmelák, medem opilý, se motá nad šalvějí. Zas na sta bzučí tu mušek a včel, jak zvonů ohlas z dálky, a cvrčci k tomu a koníci třískají na cymbálky – Buď zdráv, ty starý rybníku pod bílým panským dvorem! Jak tenkrát voní tu puškvorec, a žáby hudou tu sborem. Tu na stavidle – znáte přec starou tu povídačku! – rybí se kůstkou kdys česával děd vodník, v zeleném fráčku. Co tropí as dnes, ten rusalčí druh, a na staré myslí-li časy? Ba, rád bych jen věděl, zda starý ten brach má vůbec ještě dnes vlasy? 43 Hle, tu už lesy s návrší přátelsky vstříc mi kynou a zvou tak vlídně, líbezně pod svoji chvojku stinnou. Oh, lesy, lesy zelené, co jsem se navzpomínal, kolikrát po vás do dálky náruč jsem rozepínal! Kolikrát po vás do dálky marně jsem zraky točil, kolikrát v duchu, rozteskněn, v zlatý váš stín jsem vkročil! Dnes, po létech, my pospolu se šťastně shledáváme – ó, braši, jsem zas cele váš, my mnoho dnes říci si máme! Ba, máme my starých těch příběhů hezkou si povědět řádku, a se vším když u konce budeme – spustíme od začátku! 44

XVII.
Oh, dlouho já tenkrát se opíjel Oh, dlouho já tenkrát se opíjel
vzpomínek kouzelným vínem – až přec jen jsem musil se rozloučit s mým starým Vltavínem. Tu v duchu jsem jej k srdci stisk’ a vroucně sevřel jej v rámě – Pak cestu jsem nastoupil zpáteční – Praha už volala mě. Věru, že ne už tak vesele jelo se zpátky nyní! Já tenkrát jinou cestou se dal, památnou přes Bechyni. Krásné to město už od věků, jak Betlém na skalách stojí, a pyšní se zámkem a klášterem a starou katovnou svojí. 45 Tam lázně a slavné pouti jsou, ba, v létě tam bývá jak v úle, zvláště kdy u Františkánů se slaví porciunkule. A mnoho tam kdysi, před časy, hlučelo bitev a sporů – Ký div – vždyť odtud neměli daleko ku Táboru! Hle, tam už z lesů se vynořil, s Kotnovem, se starou branou! Oh, z každé tu skály i kamene dob velkých zvěsti vanou – Tam na pahorku kázal Hus, tam velel Trocnovan slepý – A vidím vlát korouhve s kalichem, a slyším svištět cepy – – A bratří zpěv a vozů hluk hřmí hromem rachotícím, a obzor v jediném plameni, přemnohou křivdu mstícím... 46 – – – – – – – Zas vše to tam! Za krajem kraj v dál prchá v okamihu – Dojat se loučím a rozteskněn s tebou, můj český jihu... A v dálku vlak mě unáší, kde sever v mlhách se kryje – I choulím se v koutek, bych snil jen a snil... A konec písničky je! 47

MŮJ PŘEDEK.
Divá nás věru vichřice kdys do Čech přivála z dálky! Můj předek přišel sem z Francie za třicetileté války. To, věřte, statečný byl muž, nos orlí a plameny v oku, měl pancíř a širák plný per, kord těžký po svém boku. A nechodil pěšky! Na cestách, jak vítr měl bujného oře. Byl voják – proti císaři bojoval na Bílé Hoře. Pak do světa táh’ s Mansfeldem a bil se s Marradasem, a mnohou jizvu a mnohý šrám z bitek si odnes’ časem. 51 A slyšel praskat muškety a mnohá houkat děla, a nejedna koule mu ohnivá přes hlavu přeletěla. Však přes to jak lev do boje se vrhal znova a znova –. Snad s Torstensonem Götzovi naprášil u Jankova. Snad s Valdštejnem se někde pral, a s Tillym kord svůj zkřížil –. Jisto však je, že nepřítel tuze mu neublížil. A jisto dále, z bojů všech, že se zdravou vyvázl kůží, že zůstal pak v Čechách a ženu si vzal, jak řádnému patří se muži. Na hřebík kord svůj pověsil a pár pistolí k tomu, a bez alonže a španělky nevycházel pak z domu. 52 A že i brkem slušně vlád’ a mluvil nejednou řečí, tož syndikem stal se, ba, primasem, jak staré nám listiny svědčí. V nich rovněž čtem’, že rád měl šprým, a před vodou přednost dal vínu, a v ničem že pozadu nezůstal, sedmero zplodil synů. Pak umřel a s poctou byl pochován, jak měšťanu se sluší – Buď pokoj jeho popelu a mír buď jeho duši! 53

MOJE NAROZENÍ.
Já v malé se narodil dědince, již na školní nenajdeš mapce, je všem našim vesničkám podobna, jak rosná kapka kapce. Zvonička v stínu starých lip a kol ní chaloupek trošku, v okénkách muškát a laskavec a stříšky z omšených došků. Na návsi zelený rybníček, ne větší, nežli louže – v létě tam znívá žabí zpěv a v zimě tu mládež se klouže. A nad potokem, na můstku, svatý Jan sklání se se zdi, v rukávech hnízdí mu vrabčáci a pryč má pětihvězdí. 54 Pod lesem, jak chýš betlémská krčí se pastouška stará, a při silnici pod hrušní,hrušní kovárny výheň hárá. A za vsí zámeček s věžičkou, kde kavčí rodinky hnízdí – Park zpustlý, s bezy a jasmíny, a starou broskvoní při zdi. Při zámku dvůr – v něm nízký dům, kde kdysi, v pokojík stinný, sletěl jsem se své hvězdičky na lokty maminčiny. To bylo v říjnu, kdy víno zrá a jeleni volají z lesů – Hoj, posvícenská muzika mě na svět vítala v plesu! Basa mi na pozdrav bručela, klarinet k tomu pískal, a já jsem při tom v kolébce vesele na svět vřískal. 55 Ba, proto mám tak hudbu rád a povždy se sháním jen po ní, a v srdci mém čistá radostnost stříbrnou rolničkou zvoní... *** Zvěst, k důchodním že přilít’ čáp, vískou se rozlétla v krátku – I začali chodit k nám sousedé, z chaloupek, chalup i statků. Věru, že jako procesí k nám tenkrát táhli se řadou, a každý řečmi jen oplýval, ten přáním, onen radou. Sám rychtář se tu zastavil a v rozpacích drbal se v hlavě, ba, ústa prý na mě otvíral, jak bych spad’ s měsíce právě. 56 A kovář přišel v zástěře, podkovu nesa v pěsti, ji pod kolíbku mi položil, „aby mi přinesla štěstí“. Žid, kupec – aj vaj – v kolíbku svůj nos mi začal strkat a prohlížel si mě tak bedlivě, jak nově ražený dukát. Pak radil, bych se obracel vždy na východní stranu – bude-li mi tam štěstí přát, že Rotschildem se stanu. A kořenářka babička pod hlavu vetkla mi routu, bych od zlých mocí chráněn byl, v jich kouzel neutkvěl poutu! Ponocný, starý granátník, jenž v ohni kdys bojoval mnohém, uctivě se k nám přiklátil s lucernou, píkou a rohem. 57 A při tom vztýčil šest svých stop, až k stropu sáhalsahal málem a salutoval, jak by stál před samým generálem. Pak fořt náš přišel, v ruce hůl a na rameni dvojku, a pro zdraví mi v kolébku dal jalovcovou chvojku. Naposled správec ze zámku přichvátal v kabátě s šosy, před nímž se uctivě skláněly veškeré vesnické nosy. A šňupl si a divil se: „Jak dlouhé už klouče má vlasy?! Porostou-li mu tak strašlivě, bude z něj rebelant asi!“ Ba, s takou hřívou sotva kdy mě lepší čeká osud! Nic naplat – hříva mi rostla dál – a tak jsem tím rebelem dosud. 58

STARÁ IDYLA.
Kam v dálku mě to dnes unáší vzpomínky obláček bílý? V zámecké zahrady tichý kout, dětinné do idyly. Prastará, dutá moruše tam při besídce stála, kde často se mnou se těšila správcova dcerka malá. Mně sedm let bylo, jí deset snad, – ba, sotva já dosáh’ jí rámě – však se sluníkem a v kloboučku podobala se dámě. A ráda mě měla, bůhví, jak já něžné to srdéčko získal! Snad, na vrbovou píšťalu že jsem tak krásně pískal. 59 Snad, že jsem zouval jí střevíčky a ve vlasech stužku jí vázal – bůhví, já na to družky své nikdy se neotázal. A zpěvná byla jak pěnička má přítelkyně malá – Však přec jen někdy, potají, v koutku si zaplakala. A jednou, kdy jak rosou květ očka jí svítila tmavá, mně svěřila, jak divný sen přečasto se jí zdává. V něm mrtvá její maminka, bělostným oděna šatem, překrásnou zelenou alejí jezdí k ní v kočáře zlatém – A vzácné vždy květy jí přináší s tak milou, líbeznou vůní, a slibuje, že si ji odveze, by navždy už zůstala u ní. 60 Tak říkala – v snech čekajíc dychtivě na matičku... Den ze dne byla smutnější, den ze dne bělejší v líčku... A jednou, vítr podzimní kdy pustou se zahradou honil, v zámecké vížce starý zvon mé družce hodinku zvonil... Pak ověnčili ji růžemi a bílým ji oblékli šatem – Tak maminka zelenou alejí ji odvezla v kočáře zlatém – – 61

BAROKOVÁ ROMANCE.
A přišel máj a slavíci zpívali píseň lásky – – Já zamiloval se horoucně do přelíbezné krásky. Oh, zbožňoval jsem na výsost svou napudrovanou dámu, jež v zámecké chodbě visela ve starém, zčernalém rámu. Já často tam přikrad’ se v podvečer a obdivoval ji mlčky, ten vysoký účes a bílou šíj, a oči a rtíky i ručky. V jedné z nich neměla zhola nic, v druhé však držela růži, ba, dáma ta stala se idolem osmiletému muži. 62 Věru, jak z báje princeznu já v dětském srdci ji choval – Zato však naproti visící pán mě jaksi dopaloval. Měl paruku a řád a kord, a tvářil se tak nějak hloupě. A hlavně, pořád šilhal mi na moje líbezné poupě. Já žárlit jsem začal. Copař ten jak duch mě v noci strašil, a malýma svýma očkama růžové sny mé plašil. Až jednou vzešel den odplaty, panáčku v zeleném fraku! Já odhodlal se, že pomstím se, a navěky zbavím ho zraku. A tak jsem tenkrát potají obě mu vypíchal oči – – Ba, marně on je od těch dob po dámě s růží točí! 63

STRÁŽ V PANSKÉM SADĚ.
Zas v duchu zřím ten starý sad, jak jsem jej v dětství vídal, kdy ovoce vždy v podletí tam starý Matěj hlídal. Ó, často v boudě slaměné býval jsem jeho hostem, a naslouchával tu dychtivě hlídačským vědomostem. Bylť stařík kdysi vojákem – tím všecko je řečeno krátce. U Solferina v ohni stál i u Králové Hradce. Však z pušky co živ nepálil, měl šavli jen pro parádu – v kapele troubil lesní roh, a ta se vždy držela vzadu. 64 Přesto však znal, co střelný prach, a vzduchem koule jak hvízdá. Teď k stáří střežil ovoce a vrabčí vybíral hnízda. Pálence vždycky přednost dal před šťávou z chmele či z révy, dnem, nocí měl u sebe pistolku, ba, člověk nikdy neví – Kol sadu beztak se potlouká všelikých dobrodruhů, zvláště, když dozrává ovoce, a dosti tu vzácných druhů! Tož nutno hlídat a dobře bdít, v úkrytu, s nabitou zbraní. A Matěj hlídal – pokud jen nepřišlo na něho spaní. Pak, věru, ani hmoždířem byl by ho neprobudil. Však teď už k věci! Dosti už já starým vás hlídačem nudil. 65 Nuž, tedy jednou, kdy stařeček trpěl svou pakostnicí, já nabíd’ se, že panský sad sám za něj budu stříci. A tak jsem večer v boudě bděl s nabitou pistolkou v ruce. Oh, jak jen kdes praskla větvička, mně zvonem hned bušilo srdce. Ba, mráz mi přebíhal páteří zralého jablíčka pádem – A k tomu tma houstla, jak příšera se tajemně plížila sadem... Hle, tam teď něčí stín se mih’! To stín byl vzrostlého muže. A žebřík si nese – velký koš – Mně husí šla po těle kůže... A lotr teď žebřík, jak by nic, ke zlaté renetě staví – Však já tě, chlapíku, naučím, jen čas až nadejde pravý! 66 Je bídník příliš daleko, líp vyčkat, až bude blíže. Pak všemi broky z pistolky skropím ho bez obtíže. Teď k carské jde hrušni... Však ukážu, že nejsem zbabělý sketa. I mířím – – Což však chybím-li? Oh, pak se mnou na věky veta! Zbytečně lupiče rozkatím a bude ještě hůře – Ten lotr z boudy mě vytáhne – zaškrtí – jako kuře. Ba, zlosyn ten jistě mě odpraví, bez svědků, beze soudu... A tak jsem po zralé úvaze opustil potají boudu – I prchám cestou, necestou, jak hříbě když se splaší – Ó, češ si, lotře, co jen chceš, mně vlastní kůže je dražší! 67 Tak bídně skončila má stráž, jak zmoklý já vrátil se domů. Však ještě dnes tlačí mě svědomí, ač skorem půl věku je tomu. A dávno v boží zahradě už starý Matěj hlídá – Než, hřích je hřích – a duši líp, když se z něj vyzpovídá. 68

ÚNOS LADY HAMILTONOVÉ.
V dvanácti letech, věřte mi, já sotva znal anglicky slova – však věděl jsem, kdo Nelson byl, kdo lady Hamiltonová. Já oba zřel na starém obraze: ji krásnou v půvabu mladém, i jeho, reka bez ruky, však s hvězdným na prsou řádem. Pro oba slavné milence já tenkrát obdiv měl velký. V ten čas jsem zamilován byl polesných do Adélky. To bylo děvčátko líbezné, tak, jako poupátko ranní, a hlavně, že bylo tak podobno té krásné, anglické paní. 69 Já „drahá lady“ říkal jí, a ona mě Nelsonem zvala – ba, tenkrát mou nejsladší vidinou byl klobouk admirála! Než, k mojí lady vraťme se. Já dámu tu zbožňoval vřele a často pro ni jsem vykonal přemnohé skutky smělé. Mně nezabránil žádný plot, bych pro svou drahou družku já očesal kde jaký strom, ať slívu, višni či hrušku. Já leknín pro ni utrh’ jsem, jenž z lesní tůně svítil, a jakého chtěla jen motýlka, já v zelenou síťku jí chytil. Oh, pro ni byl bych sestřelil i hvězdu, kterou by chtěla – jen kdyby byla až do nebe má kuše donášela! 70 A jednou k věcem velikým já rozhod’ se, na sklonku léta: Unesu krásnou lady svou – někam až na konec světa! Ba, netřeba ani tak daleko, když míle ti postačí k činu: Dám v blízkém se oddat s ní v klášteře, u pánů kapucínů! Nuž, tak jsme se oblekli svátečně, já všecek do sametu, a „lady“ v svůj bělostný mušelín, plničký růžových květů. Já kapsy nabil si ovocem a perníkem, cukrátky, fíky – A pistolku vzal jsem – možná dost, že srazím se s loupežníky. A tak jsme za jitra, potají, domovu s Bohem dali. Zpívali ptáci a na slunci se višně zardívaly. 71 Nuž, přes pole a přes luka putujem bez oddechu, až nad námi náš starý les zelenou sklenul střechu. Oh, bylo tu, věru, líbezné na mechu odpočívat, zřít laňku, zajíčka, veverku, a slyšet drozda zpívat! Oh, bylo tam malin a borůvek, že srdce se rozkoší třáslo – škoda jen, že nám sluníčko tak brzy za horou zhaslo! A tak, než hvězda večerní svou bílou rozžala svíci, my uznali, že v lese je tma, a líp že na silnici. Ba, věru, tady pochodem se vesele nám kráčí, však někam ta cesta nás povede, ať kam jen chce se stáčí! 72 Teď slyš! Jaký to známý zvuk tichem se třepetá plaše! Trarará – trará – na mou čest, to stará pošta naše! Tam s vršku, mezi topoly, se z města k domovu šine – Já stavím krok – a „mylady“ šátečkem vstříc jí kyne. A volá na ni do dálky, a vztahuje k ní rámě – Pak běží tryskem poště vstříc – Oh, bídně zradila mě! Já marně jsem ji volal zpět – nechtěla slyšet ani. A tak jsem se sám na konec s kopečka pustil za ní... Poštovský staví a diví se: „Kde se tu panstvo jen béře?“ Já stříbrňák dal mu a k „lady“ si sed’ a přirazil za sebou dveře. 73 A stará ta archa se rozjíždí, jak hlemýžď pomalu leze – oh, ať si teď jede, jak dovede, jen když nás k domovu veze! K domovu! Věru, teď nemyslím, co řeknou nám as doma. Držím svou „lady“ v objetí, a vroucíma líbám ji rtoma – Oh, tak slavně ani pan kvardián dvé srdcí nezasnoubí! A pošta jak nebem by letěla, a poštovský překrásně troubí – A pošta jak nebem by letěla, kde hvězdné skvějí se světy, a kde, místo prachu a kamení, po cestě květy jen, květy... 74

STUDENTSKÁ LÉTA.
Jak sladce teskný, milý sen ta šumná studentská léta! Dosud mi na ně v mysli mé přemnohá vzpomínka vzkvétá. A tak se vidím jako dnes, mladíček vlasatý, bledý, jenž moudrost ssaje dychtivě z vyschlého prsu vědy. Oh, co jen to všecko pan profesor učeně z kathedry brebtal, co žvatlal tam všelikých moudrostí, na něž se nikdo ho neptal! A trestem hrozil a maloval hned pětku do notýsku – Věru, z té moudrosti pro život málo si odneseš zisku! 75 Co noc se nad knihou nakláníš, a přísná panna věda víc a víc tebe zapřádá ve svoje vlákna šedá. Však jednou, než se naděješ, kdos strhá ty pavoučí sítě – To prstíkem udělá růžovým líbezné, okaté dítě. Kdys večer potkáš „ji“ v podloubí a začneš snít o jejích očích, o rtíků pučícím poupěti, o stužce ve vrkočích... A rázem se věda tvá rozplývá, jak sluncem lavin tíha – Ty poznáš, že spanilé děvčátko nejsladší světa je kniha. Knížečka lístků růžových, vázaná do hedvábí, jež, sotva že’s ji přečetl, znovu a znovu tě vábí. 76 A tak si milých těch knížeček slušný pak přečteš počet – však mnohá hned s počátku zklame tě – i zavřeš ji – aniž jsi dočet’... 77

PRVNÍ.
První mou lásku dlužno zřít s vyššího stanoviska – Nad zemským prachem se vznášela – byla tak nebi blízka! Kdo křídla neměl, či dobrý dech, věru, ten dosáh’ jí stěží – Byla to dceruška hlásného na kathedrální věži. Půvabná, jako obrázek, sotvaže patnáct roků, hlásek jak dukát, černý vlas, a modré oblačno v oku. Školu, tu měla už za sebou ta krásná, hlásná malá, a doma teď prádlo kostelní a roucha vyšívala. 78 Já na ni čekával v podloubí, a nosil jí verše a kvítka, a líbal ji – avšak na zemi bylo to dosti zřídka. Častěji, mocnou touhou hnán, já na věž vystoupil za ní, vysoko, až k samé zvonici, pod starou, zčernalou bání. Tam v šerosvitu tajemném, pod starým, velikým zvonem, já často prodlel s láskou svou, vysoko nad světa shonem – Tam nikdo spolu nás nerušil, krom písklat z kavčího hnízda. A někdy vítr – jenž na věžích namnoze protivně hvízdá. Časem k nám z hodin zahučel cymbál, jak úder hromu – To však už nevadilo nám, ba, brzy my zvykli si tomu. 79 To chvíle bývaly překrásné, jež člověk sotva kdy vysní, kdy i ten bručoun v hodinách zdál se mi líbeznou písní – Kdy v zašeřelém trámoví, jako by svítilo světlo, a všude kol, po černých zdech, jak z růžiček loubí by zkvetlo... Věru, to tenkrát láska má provedla zázrak taký, mně křídla dala a nesla mě výš, nade věž, nad oblaky... Však jednou, jak duhová bublinka, rozprch’ se sen můj krásný... Pod velkým zvonem s děvčátkem napad’ mě starý hlásný – Co stalo se, to domyslit může si každý hravě. Já zmlk’ – a začal chovat se poněkud ostýchavě. 80 Za to však hlásný hromoval, jak zvonů bouřlivé rázy – A na konec slavnostně prohlásil, že s věže dolů mě srazí. Já, věru, na tu čest nečekal a ruče se po schodech řítil, a neustal – dokud jsem pevnou zem pod nohou neucítil. A tak jsem spadl s oblaků do pozemského bláta – Buď s Bohem, stará ty zvonice, s Bohem, má děvuško zlatá! 81

RÁCHELKA.
V nejstarší čtvrti, v uličce pohřbené v šeru stálém, antikvářský měl krámeček pan David Jerusalem. Vidím ho živě před sebou, ne nepodobného sýčku, jak oko své zkoumavě přiklání k zvětšovacímu sklíčku. Jak staré tisky si prohlíží v žlutavém svíčky světle – nejvíc však stříbrné zlatníky a modré bankocetle. A kolem něho spousty knih, většinou zpuchřelých časem. Věru, ta veteš plesnivá sotva mě vábila sem! 82 Spíš jeho dcerka byla to, děvčátko šestnáctileté, oh, věru, takové poupátko mužům už hlavy plete! Tak i mě uřkla Ráchelka, jak mnohým už stalo se lidem. Oh, tenkrát já srdečně litoval, že nejsem také židem! Na příklad, jako pan Diamant, „výroba trestí a octa“. Ba, muži tomu se po městě nevšední vzdávala pocta. Na koni jezdil a čítal se ku veličinám města, právě se tenkrát vyrovnal na pětadvacet ze sta. Nuž, tento krásný pan Diamant – pysk visel mu jak zámek – začal se pojednou zajímat o antikvářský krámek. 83 Přečasto jej teď oblétal, jak zříceninu sova, ba, jednou si koupil i Homéra, ač řecky neuměl slova! To bylo v době, kdy s Ráchelkou já večer scházel se v taji – Bylo to v sladký „lásky čas“, „v překrásném měsíci máji“. Pod starou baštou, tam bezový keř květů se tíhou shýbal, a voněl, voněl tak líbezně, když černou já Ráchelku líbal... Oh, taká vlahá jarní noc, jak víno člověka zmámí! Však žel, já dlouho Ráchelku nelíbal pod hradbami! Ba, brzy jsem ji naposled pod bezem v náruči svíral! David cos větřil a v starý svůj dům jak v klášter ji uzavíral. 84 A pak jsem jednou smuten zřel své děvče v synagoze – To v den, kdy vez’ je pan Diamant v růžemi věnčeném voze... A přešel rok a jinde zas hod lásky čekal mě sladký – To krásná se Ráchelka pyšnila po městě – se dvojčátky. 85

ZELENÝ VŮZ.
Rozkošná byla „Miss Isabell“, v hedvábí, šperků svých třpytu – hluboce dotkla se krásou svou mých vroucích, mladistvých citů. Vlas měla zlatý, modrý zrak, a byla jak proutek tenká, oh, v rouše svém, průsvitně zeleném, byla jak vodní ženka! Kol rtíků pět měla diblíků a deset čertíků v oku, ký,ký div, že tenkrát v lásce té já mnoho měl jsem soků. Však modrá očka krásné „miss“ zdála se mě jen hledat, ať vážkou tančila na laně, či dala se silákem zvedat. 86 Povzbuzen začal jsem posílat verše jí vzletné i prózu, až jednou, ó, štěstí, mne pozvala do zeleného vozu. Útulný měla tam pokojík a plno v něm předivných věcí, obrázků, stužek a památek, a starého papouška v kleci. Tam v květovanou lenošku zasněna usedla si. Já poklek’, hlavu dal jí v klín, a ona mi hladila vlasy. A pak mou hlavu vášnivě přitiskla k ňadrům se dmoucím, a začla mne líbat na čelo rtem, jako plamen žhoucím. A vtiskla mi tak polibků pět, deset – víc – snad dvacet – Oh, sotva,sotva že úst mých se dotekla, já začal jí polibky vracet. 87 A hlava šla mi dokola, tak, jako v kolotoči – jak mlhou zřel jsem nad sebou ty krásné, modré oči... Náhle však ustala v polibcích a postrašena se zdála – Pak zašeptla: „Je zle, my dear – slyším kdes principála!“ V té muž ten byl už na scéně a tiše, bez lomozu, nejkratší cestu mi ukázal ze zeleného vozu – A od té chvíle, krásná „miss“, cesta k vám zarostla mi. A v krátku vůz váš zelený byl kdesi za horami – – 88

POSLEDNÍ.
Za městem, za starou alejí, dvůr stojí osamělý, staré má sluneční hodiny barokním na průčelí. Zdi broskvoní má porostlé, omšenou vlašskou střechu, nad filigránskou věžičkou točí se lučištník z plechu. A řada starých topolů při dvoře jak stráž stojí – ó, staré stromy, já žehnám vám, vy svědci lásky mojí! Váš mocný kmen mně nejednou pavézou býval i spásou, kdy ukryt za ním, já čekával na slečnu rusovlasou... 89 Na krásnou dcerku statkáře z osamělého domu – Žel, marně! Abych s ní setkal se, můj osud nechtěl tomu. Já za večerů sám a sám, jak bdělý tu ponocný hlídal, šťasten, když aspoň její stín v okně jsem mihnout se vídal. Ó, často v dešti ke dvorci já cestou v blátě se brodil – a nejednou mě hrom a blesk s vichřicí doprovodil. A nejednou jsem bloudil v tmách za nocí beze světel, ba, kdysi zlákán bludičkou, já do močálu sletěl. Tím o jiskru však nezchladly horoucí moje city. Já pod topoly noc co noc stával, jak do země vbitý. 90 A marně jsem znělky, jak Petrarka, s růžemi v okno jí házel – – Já nikdy k ní nemoh’ se přiblížit, vždy kdos ji doprovázel. Ať sestry, máteř, ať statkář sám, pán s vousy Krakonoše. A tak jsem čekal, stál a stál, podoben kamenné soše. Jen v okně, mezi myrtami, já směl ji vídat časem, tak krásnou, s okem blankytným a s měkkým, rusým vlasem... A letěl čas – a přišel den, kdy uvěřit mohl jsem stěží, že navždy musím tě opustit, ó, město s černou věží. Že navždy musím tu zanechat své nebe i své hoře, oh, že ti musím s Bohem dát, má lásko ve starém dvoře! 91 To byla vlahá, letní noc, vše sladkou tu dýchalo tísní, a luna svítila na nebi, tak nyvě, jak ve staré písni – Já pod topoly dlouho stál a v touze v okno se díval, odkud do noci hluboké truchlivě klavír zpíval... To byla píseň jímavá, sám Bůh ví, kdo ji skládal, jak těžká slza každý tón mi v duši teskně padal... To byla píseň horoucí, zpěv lásky s beznadějí, snad že se zpovídalo v ní hořící srdce její... Ztich’ klavír... Světlo uhaslo... Jen luna svítila bílá – Já náhle zřel, jak z okna v stín se ke mně nachýlila. 92 Tak tiše – slůvko nešeptla, já hned však porozuměl. I rázem šplhal jsem po broskvích, jak nejrychleji jsem uměl. A pak jsem začal líbati malounkou ručku a hebkou, a sladká závrať, omamná, mě začala otáčet lebkou... A srdce v hrudi mi dunělo, jak zvon když otřásá věží – Já políbil ji po prvé na rtíků poupě svěží... A polibky v slzy se mísily, jak jiskry s krůpějemi – Kdes štěkl pes. Já po broskvích ruče se spustil k zemi. A v stínu zase zbyl jsem sám, a bloudil nocí temnou, a horoucí má láska jen a bolest byla se mnou – 93 Zazpíval kohout. Jitřní svit zachvěl se na obzoru – Já z dálky ještě se otočil k osamělému dvoru. Topoly, střecha s věžičkou, všecko jsem viděl jak v snění – Naposled okénku v broskvoví poslal jsem políbení. Naposled jsem ti s Bohem dal, má lásko na starém dvoře – A pak jsem se pustil odhodlán na širé života moře... Daleká byla cesta má a cíl v tak mlžné dáli – Osud už cesty nám nezkřížil – my víc se nesetkali. Ba, osud s námi někdy hrá, že člověk o tom nesní. Dávno už stala se kráska má kdes v horách paní lesní. 94 A dnes, kdy v rusé jí kadeře jeseň svou pavuč věsí – snad někdy na své lásky máj, jak na sen vzpomene si. Snad vzpomene si, dojata, kdy nad spící vnučkou se shýbá, a bílého čílka jak dotkne se rtem – zmizelou mladost svou líbá... 95

JARNÍ.
Slyš, na okno růžovým prstíkem kdos ťuká polehoučku – Oh, kdo by tě nevítal s radostí, ty smavý, křídlatý kloučku? Že zveš mě ven a slibuješ, jaké že vidět tam divy? Nuž, dobrá – půjdu se podívat, čím lesy se chlubí a nivy. Ba, vlastníma spatřit chci očima ty podivné, překrásné věci. A všecka všednost a všechen trud, hup, hezky do zápecí! Nuž, tedy vesele ku předu, a prózu dnes odkažme městu. Pojď, růžový, hezký můj klučino, a pěkně mi ukazuj cestu! * 99 Mě líbezný chlapec ten nezklamal, kam cestou se mnou se stočil, tam všude mě čekalo tolik krás, že svět se mnou se točil. Kam stoup’ jsem, slunce paprsek mě vřelým pozdravem vítal, a mušky, broučky a motýlky do zlatých sítí chytal. A kam jsem vzhléd’, kraj zelený se skvěl, jak ze sametu, a nad ním blankyt svou korouhví na odiv mával světu. A co jsem zaslech’, to zvučelo jediným, líbezným tónem, jak celý svět by krásně zněl velikým, stříbrným zvonem... 100 A matička Země mě vítala svých travin a květinek vůní, nuž, tak jsem si na chvilku na pažit sed’, bych ještě blíže byl u ní. * Kos houpá se mi nad hlavou ve větvích staré břízy, na žlutou píská si flétničku a zevšad obdiv sklízí. „Oh, bratře kose, ty sotva znáš umělce trudy a stíny, nežádáš zlata za svůj zpěv, nečekáš na vavříny. Zpíváš jen sobě a sluníčku radostně na své sněti, a co tvé písni řekne svět, věru, to jedno je ti. 101 Vyzpíváš, co ti hlavou zní, čím chví se srdce tvé ptačí a volně pak rozepneš křidélka a letíš – kam se ti ráčí.“ Tu umlk’ křídlatý flétnista a černými změřil mě zraky – Pak otevřel zobák a v ucho mi hvízd’: „Proč, brachu, to neděláš taky?“ * Hle, vodník na hrázi rybníka si used’ na vrbičku, a na slunci si vyhřívá namrzlou nosu špičku. A všecek je svátečně vyšňořen, věru, jak o Božím Hodě, vzal starodávnou si vázanku i límec, jenž kdysi byl v módě. 102 A na fráčku knoflík mu nechybí, a vyžehlené má šosy, hle, větrné posílá hubičky rusalkám do rákosí – Ba, také mu srdcem dnes prochvěla ta sladká, jarní touha. Však rusalky, jeden hle, hihot a smích, a každá jen mrkvičku strouhá – * Pod strání mladý Kozonoh zalezl do křoviska, a rozkošnou si písničku na dutý rákos píská. Líbeznou, čarovnou písničku, tak nyvou, sladkozvukou, věru, že májoví slavíci krásnější nezatlukou. 103 A kde jaká Dryadka,Dryadka opouští svůj úkryt v stromovém kmeni, a tiše, dychtivě naslouchá, jak v sladkém omámení... A kde jaká Nymfa, zvědavě z lesních se stínů noří, a bílá se ňadra v touze dmou, a ve zraku ohníček hoří... Teď hudec odhodil píšťalu a z křoví se po stráni řítí; hoj, těš se, ty panenko, kterou si v náruč chytí! Hle, snědou si Dryadku uchvátil a v hlohové nese ji křoví – Co jí tam krásného poví as, panenka sotva kdy poví! * 104 Slyš, slavně šumí jarní les a radostným chvěje se zvukem! To břízka, panenka běloučká, se statným snoubí se bukem... Nevěsta věnec má zelený a závoj z pavuče stkaný, a ženich všecek jen leskne se a na všecky kloní se strany. K modřínu smrček se připojil, mládenec k mládenečku, a konvalinky, družičky, stříbrnou nesou vlečku. Omšelý dub dnes družbou je a starý habr svědkem, a každý jak mladík se natřásá, třeba už dávno byl dědkem. 105 A sluníčko v zářivém ornátě s nebe se k snoubencům sklání, a zlatou štolou váže je a dává požehnání... A jedle i sosna se napíná a jalovec na špičkách stojí, ba, každý chce dnes uvidět, jak břízka už s bukem jsou svoji. Teď muzikanti přilítli a každý dnes v svátečním šatě, a spěšně ladí si zobáčky svatební ku kantátě... Už zní to – a jak krásně zní! v jediném slavném plesu, ba, starý drozd je kapelník a řídí bez partesů. A housle tu slyšet i šalmaje, klarinet, zvonce i flétny, a do taktu kývá strom i keř, i kde jaký kalíšek květný... 106 A nevěsta všecka se upejpá a celá je červánkem rudá – však, nedívá-li se zrovna kdo – ženichu hubičku dá. * Dávno už v úplňku měsíček dukátem na nebi skvěl se, kdy konečně já, pozdní host, snoubencům poroučel se. Tu statného objal jsem ženicha, políbil jeho družku a za to konvalinek hrst dostal jsem za výslužku. Radostně vracím se k domovu alejí rozkvetlých třešní, a po mém boku si cupitá můj růžový průvodce dnešní. 107 A cestou líbám svou kytičku, a klučina směje se tomu, ba, ví už ten všetečka růžový, komu ji dám as, komu – – 108

LETNÍ.
Hůl jsem si uříz’ v ořeší, za klobouk pírko dal ptačí, oh, jak se to vesele po mezích zelenou krajinou kráčí! Jak se to radostně putuje, kdy cvrček ti na pochod zvoní, a větřík, jak ti dýchne v tvář, travou a jetelem voní! Co chvíli čmelák kol zahučí, jak smyčcem by přetáhl basu, a z polí a z luk a se strání plničko ptačích zní hlasů. Co chvíli přes cestu přeběhne střevlík, či ještěrka mžikem, a hlemýžď poštu kams odváží zpožděným dostavníkem. 109 Tam „paví oko“ tě udiví svých křídel duhovým skvostem, a klasy šustí kol zrající: „Pohleď, jak zlátnem a rostem!“ A včela ti z jetele zabzučí: „Hle, medu co domů si nesu!“ Teď, slyš, to koník tam na cymbál třísk’, že na louce začátek plesu – A dál si kráčím s popěvkem, v lehounkém tanečním kroku – Hle, i ten můj stín se pobláznil a tancuje po mém boku! * Samými ryzími dukáty sluníčko cestu mi zlatí, a na pozdrav mi kývá vstříc růžička nad souvratí – – 110 Růžičko krásná, šípková, panenko osamělá, pro koho jsi se tu na poli červánkem pozarděla? Růžičko krásná, šípková, pro koho rosteš tu tiše, pro koho jen tvůj prostý květ tak vonně, tak líbezně dýše? Hle, šípku keř teď zachvěl se a větrem se tesklivě kývá, a růžových lupínků jemný déšť na cestu k nohám mi splývá – A dál jdu, podivně rozteskněn, kde cesta k lesům se tratí – Buď s Bohem, krásná růže má, růžičko nad souvratí! 111 V „zelený mechů aksamit“ já leh’ si, pod chvojí smrků, a z dlouhé chvíle si počítám kukačky daleké kuku – Kol ticho, časem v jehličí jen větřík zaševelí, a komár vysoké pískne C – ba, dovede to, chce-li! A třpytných mušek vzdušný roj co chvíli zavíří v tanci, a časem tu motýlek přeletí milostnou za romancí... A slunce v hravém rozmaru je samé jen žerty a vtipy, a kde jakou pavuč jen postřehne, ji zlatými prostřílí šípy. A chvojka šumí nad hlavou tak snivě, kolébavě, že sotva vím, jak Uspavač se potají snáší mi k hlavě... 112 A v oblačnou mě vznáší říš, kde lehce, blaze je mi – V tom šiška ťukla mě do čela a rázem se vracím zas k zemi. A jsem všecek jako Gulliver v přejemné zamotán nítě – To, jak jsem zdříml, pavouci v šedé mě zapředli sítě. * Hluboko v lesích vodní tůň, kol břehů vysoké sítí. Na smaragdové hladině bělostný leknín svítí – A jak se tam dívám, opředen v podivné, modravé snění, rozkvetlý vodní růže květ v krásnou se rusalku mění... 113 V rusalku bílou, spanilou, již nad vodou vidím se houpat, a ňadra se bílá něžně jí chví, jak vánkem bílých dvé poupat – A třpytný vlas je ověnčen zelenou vodní řasou – Já stanul, všecek udiven tou luznou, bílou krásou – A pak už náruč otvírám, bych krásnou tu žínku v ni chytil – Zmizela – – Na tůni zelené bělostný leknín jen svítil... * Večerní soumrak v lesy pad’, nevidět na cestičku, rozsvěťte, ohnivé světlušky, rozsvěťte lucerničku! 114 Sviťte mi lesní houštinou, sviťte mi chvojí a v klestí, zlaté kde kvete kapradí, bylinka lidského štěstí! Hluboko v lesích je ukryto čarovné ono kvítí, nechtěl bych, zlaté světlušky, nechtěl bych zablouditi. Sviťte mi, sviťte na cestu tajemnou lesní šeří, že kouzelný svůj najdu květ, mé srdce pevně věří. Žel, ve tmách zhasly mi světlušky jak jiskry větrem sváté – Oh, kde jsi, má ztracená cestičko, kde kveteš, mé kapradí zlaté? * 115 Kraj šero halí – ze stínu zrak zvedám ku obloze. Hle, krásná, zářná letní noc na hvězdném jede voze – Po cestě, svítící opály, ujíždí mléčnou dráhou, a závoj, jenž splývá jí na zemi, třpytí se rosnou vláhou – Měsíček stříbrným kahanem magickou záři lije, a kam její paprsk zapadne, tam sen a poesie... A kde jaká hvězda, vyšla dnes na blankyt v blýskavém šatě, že nebe se jiskří jak démanty a ve stříbře tone a zlatě. 116 Díváš se, díváš, oh, co tu krás! Ba, rád bys měl patery oči, a hlava ti ze všeho kolem jde, jako na kolotoči – A je ti chvilku do písně a chvilku zase k pláči, a srdce ti buší, že divíš se, jak útlá ta prsa mu stačí – A duch tvůj, touhou okřídlen, kam’s k hvězdám letí a letí, a křídly bije, že věru div, proč lebka nepraskne ti. A v posled s hvězd se vracíš rád k své zemi – rodné matce, pokorně dáš jí hlavu v klín a sníš tak měkce, sladce... 117

PODZIMNÍ.
Je říjen – tiše dřímá kraj po šumném letním plesu – Je čas, kdy víno dozrává, a jeleni volají z lesů... Stráň, bor i háj hrá barvami, a šarlatem hoří a zlatem, a žloutnoucí niva se odívá pavučinovým šatem. Sám kráčím cestou, již topoly jak věrní strážci střeží, daleko do kraje cesta má, daleko do mlh běží... A babí léto mi na skráně stříbřitá vlákna věsí, však vítr jako marné sny v modru je rozmete kdesi – 118 Co chvíli uschlý žlutý list kol v pádu zašelestí, a letí a zmítá se větrem v dál, jak troska dávného štěstí... Slyš – jaký zvuk to za sebou já zaslech’ ozvěnou klamnou!? Jako by kdosi neznámý plíživě kráčel za mnou – Já ohléd se – nic, mlha jen a klid kol přehluboký – Jdu dál – však tajného poutníka slyš, za mnou znovu zní kroky... * Nad hlavou borové jehličí snivě mi zašeptalo – A z hloubi lesů rohy zní, halali – hali – halo... 119 Slyš, v daleku teď výstřel pad’ a za ním druhý a třetí – a ozvěna lesem, jak splašený pták, od stromu ke stromu letí – A zas je ticho a šumí jen bor v dumání přehlubokém – Já náhle stanul – tam z houštiny jelen se vyřítil skokem. Překrásné zvíře, s parohů korunu přebohatou – a na něm panna v rouše z mlh, s čelenkou na hlavě zlatou – Vlál vlas jí k zemi, ověnčen červeným lupením buků – Jak světlý sen kol mihla se, bez hlesu – beze zvuku... Však pohled, tak smutný a tesklivý, v duši mě žhavě pálil, a hruď se mi sevřela bolestí, jak kdosi by kámen tam svalil. 120 Pohádko mládí – darmo dnes já v žití hledám tě chudém! Oh, marně vztáh’ jsem náruč svou snů dávných za přeludem – Je vše to tam! – Slyš, v srdci mém, jak cosi by tichounce štkalo – A z hloubi lesů rohy zní, halali – hali – halo... * Vzpomínky kouzelnou perutí já v světě octl se jiném – Hle, osamělý starý dům kyne mi mlhy stínem. Kol oken révové lupení v zlativém loubí se klene, a zralé hrozny svítí tam, překrásně ojíněné. 121 I stavím krok a v okno zřím, jež plničko nebeské záře, a jako dva rozmilé obrázky,obrázky dvě drahé já vidím tam tváře. Ta jedna, šedinou věnčená, zrak měkký za sklem brýlí – a druhá – oh, co v sobě něhy má, a úsměv tak hřejivě milý! To mrtvý je otec a mrtvá máť – Hle, jak mi teď na pozdrav kynou, jak zvali by – pojď, hošku, k nám, v tu jizbu pohostinnou! I chvátám, kam kdys tisíckrát já s radostí spěchal i s bolem... Však žel! Ten tam je starý dům – a mlha, mlha jen kolem... 122

ZIMNÍ.
Jdu krajem sám – kol všade sníh, panensky nedotknutý – A každý strom a každý keř svítí, jak ze stříbra zkutý. A kde jaké venkovské chaloupky nízkou se hrbit zřím stříšku, všecka je do sněhu zavita, tak jako do kožíšku. A kde jaká vížka, hle, čepici má sněžnou až po samé uši, a každá jak stála by na špičkách, bych viděl, jak jí to sluší. Ba, sluší vám to všechněm dnes, panenky vyvětralé! Slyš, věžičky spustily: bim – bam – bim – A já kráčím po sněhu dále... 123 Hle, saně teď cestou mně dojely a rolnička stříbrně cinká – A zní to tak teskně – jak z dávných dnů jímavá upomínka... Já v saně jsem pohléd’ – hle, dívčí tam tvář, tak vábná a zardělá jemně, a v očích tak něžný, vlídný svit – má mladost jak zřela by ke mně. Můj Bože, jaké ta dívenka má v líčku známé jen tahy! Tak milý úsměv a líbezný hled míval kdos dávno mi drahý! A v minulost nese mě vzpomínka perutí povětrnou – – Sál světel je pln a dívčiny s hochy se do kola hrnou. A starým valčíkem šumí vzduch, a smyčec hned nahoře – dole – Já, jinoch s kšticí básnickou, děvčátko tisknu si v kole. 124 Děvčátko svěží jako květ vinu si ku čamaře, a šůsky divoce rozháním, a křepčím šumně a jaře... A vznáším se sálem jako pták, ba, okřídlen připadám si, a v duchu se svou dívenkou až k hvězdám letíme kamsi... To dávno! Zas vracím se v skutečnost. Slyš, rolnička v dálce kdes cinká! A zní to tak teskně, – jak z dávných dnů jímavá upomínka... * Kraj všecek jako zaklet je v hluboké snění a němé – – Dál kráčím – za mnou ve sněhu táhnou se šlépěje mé... 125 Ba, jiný poutník v tento kraj po mně snad zabloudí-li, mé stopy mlčky ho povedou a lehčej’ dojde k cíli. A s útěchou tou kráčím dál, kraj valem se v soumraku šeří. Hleď, teď se začal sypat sníh jak bílé, hebounké peří – A padá tak tiše, neslyšně na kraje hrobově němé – Já ohléd’ se zpátky – kol všade jen sníh – Zapadly šlépěje mé... 126

l.
Dlouho já v nebi už prodléval, Dlouho já v nebi už prodléval,
věru, snad čtvrtstoletí, a všechny kouty vesmíru jsem znal už po paměti. A mnohý jsem poznal kosmický svět, o němž se hvězdářům nezdá, mně žádná tu neušla planeta, ni sebe skromnější hvězda. Já každého v nebi znal svatého věru, i každičkou svatou, ač jich tu tolik, že andělé sami si často je matou. Ba, dlouho já tonul tu nečinně v nebeské blaženosti, až všech těch věčných radostí začal jsem mít už dosti. 129 A tak jsem jednou uctivě předstoupil před Pána světů a prosil, bych směl se podívat svou rodnou na planetu. Země že zve se ta hvězdička a není zrovna tak blízká; že bych ji po letech viděl rád a že se mi po ní už stýská. „Jdi, synu“ – dí Pánbůh – „a pozor dej, by ses tam nezaprášil – a co se tkne křídel – ta doma nech, věř, darmo bys ptactvo tam plašil.“ „A chovej se vůbec, jak sluší se na nebes vyvolence!“ A Bůh Otec rukou mi požehnal a propustil z audience. Tož s křídly pryč! Co dělal bych tam dole s perutěmi?! Nuž, pak jsem poštou nebeskou odcestoval hned k zemi. 130

II.
Překrásná jízda byla to Překrásná jízda byla to
hvěznatouhvězdnatou nocí a vlahou! Silnice svítila opály – jeli jsme mléčnou drahou... Slyš, stříbrnými hlasy hvězd teď zní to po obloze: „Kdo to tam k zemi zas cestuje v tom pradávném, poštovském voze?“ A svoje jméno já zaslech’ jsem pozaznít v nebeském šíru. „Ba, anachronismem ten chlapík je moderním ve vesmíru!“ To staromódní šosák je a už se nenapraví – nejradš by zaved’ i na nebi pradědečkovské mravy. 131 Svaté by nacpal do fráčku a světice v krinoliny – teď jede si, hlupák, po smrti, až na zem pro vavříny. A jiné řeči podobné cestou jsem pozachytil – Měsíček se jim nahlas smál a věrně nám lucernou svítil. Pak zašeptal mi do ucha: „Nedbej těch prázdných řečí! Kdo nelíbil se už na zemi – hvězdám se nezavděčí.“ A dobrák Měsíc se světlem po našem klusal boku, a když mi potom s Bohem dal, stříbrnou slzu měl v oku. 132

III.
Hle, tam už Země v noční stín Hle, tam už Země v noční stín
zarudle svítí z dálky! Jaké však roucho si truchlivé utkala z poslední války? Ba, všecka je krvavě zardělá, všecka jak ze šarlatu. Bůhví, co věků přeletí, než z hrozných těch svlékne se šatů! Bůhví, co věků přeletí, než strhá cáry ty rudé, než v rouše bílém, jak drůžička na nebi skvíti se bude! Slyš, jaký teď rachot podivný prostoru tišinu ruší! Jako když Zemi v útrobách Kyklopův perlík buší – – 133 Teď duní to jak mocný zvon, tak poplašně, tak temně. Naslouchám – v bouřných těch úderech slyším bít srdce Země... A bije, jakoby v horečce, tak chvatně, tak šíleně prudce. Běda, ó Země – ze svých ran dostala’s tlučení srdce! 134

IV.
Co mi to vítr pozavál Co mi to vítr pozavál
od Země do modré výše? Oh, tak jen u nás rodná mez mátou a žebříčkem dýše! Oh, tak to jen voní s našich luk a se strání a s polí, kdy šípek zahoří při cestě a klasy kdy v slunci se drolí. A jaký to teď snivý šum probouzí v srdci něhu? To šeptá vlna našich vod a sítí našich břehů – – A zas ten táhlý, dumný vzdech, jenž tklivě zní a jemně – – To ke mně lesů ševelem má rodná mluví země. 135 Zdravím vás, věže starých měst, dědinek omšené střechy, zdravím vás, hory i roviny, žehnám vám, moje Čechy! 136

V.
Ba, dlouho ta jízda nám trvala, Ba, dlouho ta jízda nám trvala,
ač dolů jsme letěli hromem. Konečně, konečně na zemi! Stál jsem před naším domem. Tam v průčelí můj relief se dívá z kovové desky – „Zde žil a zemřel“ – A tak dál – A pod tím – „básník český“. Jsem dojat – – A teď k družce mé a mého srdce paní! Hle, zrovna prý odešla na hřbitov! Nuž, tak jsem se pustil tam za ní. U svého hrobu já našel ji, tak truchle tu chýlila šíji – – I vzal jsem ji něžně za ruku: „Neplač – vždy vidíš, že žiji!“ 137 A ona zří na mě v úžasu, věru, jak na zjevení – Pak v náruč mi klesla, volajíc: „Teď vím, že smrti není!“ A za polibkem polibek mi na rty i na čelo padal – „Drahoušku, nikdy jsi na zemi tak krásně nevypadal!“ Nuž, pak jsme na mé mohyle společně zhasili svíčku a sedli si jak dva holoubci smuteční pod vrbičku. Tu musil jsem jí vyprávět o životě svém novém, i o tom, jak vznáším se na nebi v kabátě blankytovém. Jak od radosti k radosti na šumných křídlech lítám, a jedno jak slunce nám zapadne, tré jiných vychází tam. 138 Ba, blaží nás tam napořád jen zlaté světlo denní, a tak nám tam netřeba svítilen, a ponocných vůbec tam není. Co pak se umění dotýká, to v nebi vlastně je doma, zvlášť básník tam na samých vavřínech bohatě ustláno má. Všade tam samá jen radostnost a žádné tě netísní trudy, a hudba tam a na zemi – to vpravdě, jak nebe a dudy. Tu družka má dí toužebně, hladíc mi aureolu: „Oh, až budeš musit zas do nebe, pojedem tentokrát spolu.“ 139

VI.
Kráčel jsem stopami vzpomínek Kráčel jsem stopami vzpomínek
a mnohá místa zřel známá. Nakonec v kraj mé mladosti nesla mě touha sama – – Ba, musil jsem ten vidět luh, nejdražší mezi všemi, ten koutek, po němž i na nebi přečasto zastesklo se mi. Hle, tu už milou zřím krajinku, tak zadumanou a tesknou, kde v klidných, zelených rovinách rybníky stříbrem se lesknou – A zdravím lesy a pahorky a údolí a stráně – oh, častokrát já rozteskněn i v nebi myslil jsem na ně! 140 A tam už drahé mé městečko zelenou zdraví mě bání! Je všecko tak tiché, jak před lety – ba, nezměnilo se ani. Má každý dům svou starou tvář, děkanství, zámek i škola a z každého koutku vzpomínka zvroucnělým hlasem mě volá... A z každého koutku rojí se dob dětských stínové plaší, že jsem tu už jen jako duch, nijak je nezastraší. Ba, braši ti jak pavučí našince opředou tu – Což nevidíte, že mrtev jsem? Tož zpátky zas do svých koutů! 141

VII.
Rád prch’ bych dál – leč nemohu, Rád prch’ bych dál – leč nemohu,
cos mě tak podivně tíží – To že ten starý, tichý dům tak teskně ke mně vzhlíží... A z oken, révou věnčených, jak známé bych uslyšel hlasy: – Co že jsi, hošku, snad zapomněl na staré, překrásné časy?! – Co že jsi na mě tam zapomněl – ba, vidět, že nejsi už zdejší. Pojď, schoval jsem tu pro tebe vzpomínky nejlíbeznější! – I protáh’ jsem se lehounce veřejí uzavřenou – ba, brachu, když už duchem jsi, pronikneš hravě i stěnou. 142 Hle, v starém se ocitám domově, kde dětinná prožil jsem léta – oh, co tu hned ke mně vzpomínek, jak bílých holubic slétá! A zřím tu zas všecko, jak v minulost čarnými hleděl bych sklíčky – na chodbě v kleci píská náš drozd a hnízdí tu vlaštovičky. V kuchyni, na zdech, hle, nádobí, v stříbrném svítí se třpytu, a čerstvě pečená jablka líbezně zavání tu. A tu už pokoj náš zelený, útulek her mých dětských, pln starých věcí a parůžků, a maleb starosvětských. Při lampě s bání jako zvon, za žlutým, prostřeným stolem, celičká naše rodinka svorně tu sedí kolem. 143 Tatínek v brýlích, do novin po starém noří se zvyku – a maminka loket mi zašívá, či díru po hřebíku. Tu sestra hraje si s panenkou, a bratr s vojáčky z cínu, a mě kams unáší Aladin v oblačný zámek džinů... A časem sloupkové hodiny do ticha pozazvoní, a oheň tak vesele plápolá, a pokojem smolnička voní – A blahý tu klid a pohoda, jak anděla pod perutí – Jsem dojat – kdybych byl na živu – zaplakal bych si s chutí. Ba, lidé nejsou nikterak za slzy nebi vděční! Nuž, pak jsem se vydal zas k domovu, na cestu, na zpáteční. 144

VIII.
Radostné bylo to shledání, Radostné bylo to shledání,
s mou věrnou, líbeznou družkou. Umřela zatím – z lásky jen – a spanilou stala se duškou. Ba, byla všecka tak průsvitná, a zkrásněla tak a zmládla, a v rouše, jak z paprsků utkaném, šťastna mi v náruč padla – Trarará – trara – – Slyšíte? To trubka poštovská je! Hle, nebeská archa už jede nám vstříc, by v rajské nás odvezla kraje. Nuž, tak jsme se spolu stulili v starém tom poštovním voze – Hoj, větrem s námi se rozletěl blankytné po obloze. 145 A širým jedeme vesmírem, zářícím hvězdnými světy, nádhernou boží zahradou s démantovými květy – – A kde jaká po cestě planetka, zvědavě na nás civí, a kde jaká třpytivá hvězdička, kráse mé družky se diví. A kde jaká prastará kometa před námi oblohu mete, a hvězdy zdraví nás se všech stran, mladé i kopuleté. Měsíček v stříbrné lucerně novou si zapálil svíčku, a radostí září a vítá nás, a líbá družku mou v líčku. Tu svatý Petr – kol hlavy zář a klíče u opasku! A diví se, jakou že do nebe bílou si vezu krásku. 146 A všade kol nás zář a ples, že sotva to vypsati mohu. Nuž, pak jsem novou tu dušičku představil Pánu Bohu. I pohladil ji otcovsky, že růže jí hořely líčky, a kázal, aby jí připiali křidélka holubičky. Já staré pak vzal jsem si perutě, ba, nejedno pírko v nich chybí, a lítáme spolu teď po hvězdách, kam se nám, věru, jen zlíbí. Leč na nebi je více hvězd, nežli má direk síto. S počátku lítáš tu radostně, pak ale unaví to. Ba, lítat není lehká věc a nezvykneš mu rázem. Až dovedem to, jak andělé, snesem se spolu na zem. 147 Bůhví, jaké se za ten čas tam dole změny stanou! Zatím se, Země, krásně měj – s Bohem – a na shledanou! 148 SPISY KARLA DEWETTERA:
Ballady, 1904. Zpěvy duše, 1905. Malostranská trilogie, 1910. Skřítek Puk, 1911. Příhody Damiánovy, 1913. Náš pradědeček, 1913. Zlatý věk, 1915. Můj strýc Sylvestr, 1916. Rukopis v láhvi, 1916. Hřích Jany Grimové, 1917. Granátník císařův, 1917. Poklad „Mary Glowe“, 1917. Listy z Vltavína, 1918. Mrtví žijí, 1919. Česká píseň, 1919. Román Richarda Loma, 1920. Pohádka o domově, 1921. Pramen, 1922. Tabatěrková princezna, 19221922. Drahokam s hvězd, 1923. Světla buditelů, 1924. Poslední cop, 1926. Děti revoluce, 1926. Městečko na ostrově, 1926. Loupežníci z českých lesů, 1927. Nebeská romance, 1927. Jihočeská elegie, 1929.
E: ts; 2007 [151]