ÚNOS LADY HAMILTONOVÉ.

ÚNOS LADY HAMILTONOVÉ.
V dvanácti letech, věřte mi, já sotva znal anglicky slova – však věděl jsem, kdo Nelson byl, kdo lady Hamiltonová. Já oba zřel na starém obraze: ji krásnou v půvabu mladém, i jeho, reka bez ruky, však s hvězdným na prsou řádem. Pro oba slavné milence já tenkrát obdiv měl velký. V ten čas jsem zamilován byl polesných do Adélky. To bylo děvčátko líbezné, tak, jako poupátko ranní, a hlavně, že bylo tak podobno té krásné, anglické paní. 69 Já „drahá lady“ říkal jí, a ona mě Nelsonem zvala – ba, tenkrát mou nejsladší vidinou byl klobouk admirála! Než, k mojí lady vraťme se. Já dámu tu zbožňoval vřele a často pro ni jsem vykonal přemnohé skutky smělé. Mně nezabránil žádný plot, bych pro svou drahou družku já očesal kde jaký strom, ať slívu, višni či hrušku. Já leknín pro ni utrh’ jsem, jenž z lesní tůně svítil, a jakého chtěla jen motýlka, já v zelenou síťku jí chytil. Oh, pro ni byl bych sestřelil i hvězdu, kterou by chtěla – jen kdyby byla až do nebe má kuše donášela! 70 A jednou k věcem velikým já rozhod’ se, na sklonku léta: Unesu krásnou lady svou – někam až na konec světa! Ba, netřeba ani tak daleko, když míle ti postačí k činu: Dám v blízkém se oddat s ní v klášteře, u pánů kapucínů! Nuž, tak jsme se oblekli svátečně, já všecek do sametu, a „lady“ v svůj bělostný mušelín, plničký růžových květů. Já kapsy nabil si ovocem a perníkem, cukrátky, fíky – A pistolku vzal jsem – možná dost, že srazím se s loupežníky. A tak jsme za jitra, potají, domovu s Bohem dali. Zpívali ptáci a na slunci se višně zardívaly. 71 Nuž, přes pole a přes luka putujem bez oddechu, až nad námi náš starý les zelenou sklenul střechu. Oh, bylo tu, věru, líbezné na mechu odpočívat, zřít laňku, zajíčka, veverku, a slyšet drozda zpívat! Oh, bylo tam malin a borůvek, že srdce se rozkoší třáslo – škoda jen, že nám sluníčko tak brzy za horou zhaslo! A tak, než hvězda večerní svou bílou rozžala svíci, my uznali, že v lese je tma, a líp že na silnici. Ba, věru, tady pochodem se vesele nám kráčí, však někam ta cesta nás povede, ať kam jen chce se stáčí! 72 Teď slyš! Jaký to známý zvuk tichem se třepetá plaše! Trarará – trará – na mou čest, to stará pošta naše! Tam s vršku, mezi topoly, se z města k domovu šine – Já stavím krok – a „mylady“ šátečkem vstříc jí kyne. A volá na ni do dálky, a vztahuje k ní rámě – Pak běží tryskem poště vstříc – Oh, bídně zradila mě! Já marně jsem ji volal zpět – nechtěla slyšet ani. A tak jsem se sám na konec s kopečka pustil za ní... Poštovský staví a diví se: „Kde se tu panstvo jen béře?“ Já stříbrňák dal mu a k „lady“ si sed’ a přirazil za sebou dveře. 73 A stará ta archa se rozjíždí, jak hlemýžď pomalu leze – oh, ať si teď jede, jak dovede, jen když nás k domovu veze! K domovu! Věru, teď nemyslím, co řeknou nám as doma. Držím svou „lady“ v objetí, a vroucíma líbám ji rtoma – Oh, tak slavně ani pan kvardián dvé srdcí nezasnoubí! A pošta jak nebem by letěla, a poštovský překrásně troubí – A pošta jak nebem by letěla, kde hvězdné skvějí se světy, a kde, místo prachu a kamení, po cestě květy jen, květy... 74