l. Dlouho já v nebi už prodléval,

Karel Dewetter

l.
Dlouho já v nebi už prodléval,
Dlouho já v nebi už prodléval,
věru, snad čtvrtstoletí, a všechny kouty vesmíru jsem znal už po paměti.
A mnohý jsem poznal kosmický svět, o němž se hvězdářům nezdá, mně žádná tu neušla planeta, ni sebe skromnější hvězda. Já každého v nebi znal svatého věru, i každičkou svatou, ač jich tu tolik, že andělé sami si často je matou. Ba, dlouho já tonul tu nečinně v nebeské blaženosti, až všech těch věčných radostí začal jsem mít už dosti. 129 A tak jsem jednou uctivě předstoupil před Pána světů a prosil, bych směl se podívat svou rodnou na planetu. Země že zve se ta hvězdička a není zrovna tak blízká; že bych ji po letech viděl rád a že se mi po ní už stýská. „Jdi, synu“ – dí Pánbůh – „a pozor dej, by ses tam nezaprášil – a co se tkne křídel – ta doma nech, věř, darmo bys ptactvo tam plašil.“ „A chovej se vůbec, jak sluší se na nebes vyvolence!“ A Bůh Otec rukou mi požehnal a propustil z audience. Tož s křídly pryč! Co dělal bych tam dole s perutěmi?! Nuž, pak jsem poštou nebeskou odcestoval hned k zemi. 130