XVII. Oh, dlouho já tenkrát se opíjel

Karel Dewetter

XVII.
Oh, dlouho já tenkrát se opíjel
Oh, dlouho já tenkrát se opíjel
vzpomínek kouzelným vínem – až přec jen jsem musil se rozloučit s mým starým Vltavínem.
Tu v duchu jsem jej k srdci stisk’ a vroucně sevřel jej v rámě – Pak cestu jsem nastoupil zpáteční – Praha už volala mě. Věru, že ne už tak vesele jelo se zpátky nyní! Já tenkrát jinou cestou se dal, památnou přes Bechyni. Krásné to město už od věků, jak Betlém na skalách stojí, a pyšní se zámkem a klášterem a starou katovnou svojí. 45 Tam lázně a slavné pouti jsou, ba, v létě tam bývá jak v úle, zvláště kdy u Františkánů se slaví porciunkule. A mnoho tam kdysi, před časy, hlučelo bitev a sporů – Ký div – vždyť odtud neměli daleko ku Táboru! Hle, tam už z lesů se vynořil, s Kotnovem, se starou branou! Oh, z každé tu skály i kamene dob velkých zvěsti vanou – Tam na pahorku kázal Hus, tam velel Trocnovan slepý – A vidím vlát korouhve s kalichem, a slyším svištět cepy – – A bratří zpěv a vozů hluk hřmí hromem rachotícím, a obzor v jediném plameni, přemnohou křivdu mstícím... 46 – – – – – – – Zas vše to tam! Za krajem kraj v dál prchá v okamihu – Dojat se loučím a rozteskněn s tebou, můj český jihu... A v dálku vlak mě unáší, kde sever v mlhách se kryje – I choulím se v koutek, bych snil jen a snil... A konec písničky je! 47