JARNÍ.

JARNÍ.
Slyš, na okno růžovým prstíkem kdos ťuká polehoučku – Oh, kdo by tě nevítal s radostí, ty smavý, křídlatý kloučku? Že zveš mě ven a slibuješ, jaké že vidět tam divy? Nuž, dobrá – půjdu se podívat, čím lesy se chlubí a nivy. Ba, vlastníma spatřit chci očima ty podivné, překrásné věci. A všecka všednost a všechen trud, hup, hezky do zápecí! Nuž, tedy vesele ku předu, a prózu dnes odkažme městu. Pojď, růžový, hezký můj klučino, a pěkně mi ukazuj cestu! * 99 Mě líbezný chlapec ten nezklamal, kam cestou se mnou se stočil, tam všude mě čekalo tolik krás, že svět se mnou se točil. Kam stoup’ jsem, slunce paprsek mě vřelým pozdravem vítal, a mušky, broučky a motýlky do zlatých sítí chytal. A kam jsem vzhléd’, kraj zelený se skvěl, jak ze sametu, a nad ním blankyt svou korouhví na odiv mával světu. A co jsem zaslech’, to zvučelo jediným, líbezným tónem, jak celý svět by krásně zněl velikým, stříbrným zvonem... 100 A matička Země mě vítala svých travin a květinek vůní, nuž, tak jsem si na chvilku na pažit sed’, bych ještě blíže byl u ní. * Kos houpá se mi nad hlavou ve větvích staré břízy, na žlutou píská si flétničku a zevšad obdiv sklízí. „Oh, bratře kose, ty sotva znáš umělce trudy a stíny, nežádáš zlata za svůj zpěv, nečekáš na vavříny. Zpíváš jen sobě a sluníčku radostně na své sněti, a co tvé písni řekne svět, věru, to jedno je ti. 101 Vyzpíváš, co ti hlavou zní, čím chví se srdce tvé ptačí a volně pak rozepneš křidélka a letíš – kam se ti ráčí.“ Tu umlk’ křídlatý flétnista a černými změřil mě zraky – Pak otevřel zobák a v ucho mi hvízd’: „Proč, brachu, to neděláš taky?“ * Hle, vodník na hrázi rybníka si used’ na vrbičku, a na slunci si vyhřívá namrzlou nosu špičku. A všecek je svátečně vyšňořen, věru, jak o Božím Hodě, vzal starodávnou si vázanku i límec, jenž kdysi byl v módě. 102 A na fráčku knoflík mu nechybí, a vyžehlené má šosy, hle, větrné posílá hubičky rusalkám do rákosí – Ba, také mu srdcem dnes prochvěla ta sladká, jarní touha. Však rusalky, jeden hle, hihot a smích, a každá jen mrkvičku strouhá – * Pod strání mladý Kozonoh zalezl do křoviska, a rozkošnou si písničku na dutý rákos píská. Líbeznou, čarovnou písničku, tak nyvou, sladkozvukou, věru, že májoví slavíci krásnější nezatlukou. 103 A kde jaká Dryadka,Dryadka opouští svůj úkryt v stromovém kmeni, a tiše, dychtivě naslouchá, jak v sladkém omámení... A kde jaká Nymfa, zvědavě z lesních se stínů noří, a bílá se ňadra v touze dmou, a ve zraku ohníček hoří... Teď hudec odhodil píšťalu a z křoví se po stráni řítí; hoj, těš se, ty panenko, kterou si v náruč chytí! Hle, snědou si Dryadku uchvátil a v hlohové nese ji křoví – Co jí tam krásného poví as, panenka sotva kdy poví! * 104 Slyš, slavně šumí jarní les a radostným chvěje se zvukem! To břízka, panenka běloučká, se statným snoubí se bukem... Nevěsta věnec má zelený a závoj z pavuče stkaný, a ženich všecek jen leskne se a na všecky kloní se strany. K modřínu smrček se připojil, mládenec k mládenečku, a konvalinky, družičky, stříbrnou nesou vlečku. Omšelý dub dnes družbou je a starý habr svědkem, a každý jak mladík se natřásá, třeba už dávno byl dědkem. 105 A sluníčko v zářivém ornátě s nebe se k snoubencům sklání, a zlatou štolou váže je a dává požehnání... A jedle i sosna se napíná a jalovec na špičkách stojí, ba, každý chce dnes uvidět, jak břízka už s bukem jsou svoji. Teď muzikanti přilítli a každý dnes v svátečním šatě, a spěšně ladí si zobáčky svatební ku kantátě... Už zní to – a jak krásně zní! v jediném slavném plesu, ba, starý drozd je kapelník a řídí bez partesů. A housle tu slyšet i šalmaje, klarinet, zvonce i flétny, a do taktu kývá strom i keř, i kde jaký kalíšek květný... 106 A nevěsta všecka se upejpá a celá je červánkem rudá – však, nedívá-li se zrovna kdo – ženichu hubičku dá. * Dávno už v úplňku měsíček dukátem na nebi skvěl se, kdy konečně já, pozdní host, snoubencům poroučel se. Tu statného objal jsem ženicha, políbil jeho družku a za to konvalinek hrst dostal jsem za výslužku. Radostně vracím se k domovu alejí rozkvetlých třešní, a po mém boku si cupitá můj růžový průvodce dnešní. 107 A cestou líbám svou kytičku, a klučina směje se tomu, ba, ví už ten všetečka růžový, komu ji dám as, komu – – 108