RÁCHELKA.

RÁCHELKA.
V nejstarší čtvrti, v uličce pohřbené v šeru stálém, antikvářský měl krámeček pan David Jerusalem. Vidím ho živě před sebou, ne nepodobného sýčku, jak oko své zkoumavě přiklání k zvětšovacímu sklíčku. Jak staré tisky si prohlíží v žlutavém svíčky světle – nejvíc však stříbrné zlatníky a modré bankocetle. A kolem něho spousty knih, většinou zpuchřelých časem. Věru, ta veteš plesnivá sotva mě vábila sem! 82 Spíš jeho dcerka byla to, děvčátko šestnáctileté, oh, věru, takové poupátko mužům už hlavy plete! Tak i mě uřkla Ráchelka, jak mnohým už stalo se lidem. Oh, tenkrát já srdečně litoval, že nejsem také židem! Na příklad, jako pan Diamant, „výroba trestí a octa“. Ba, muži tomu se po městě nevšední vzdávala pocta. Na koni jezdil a čítal se ku veličinám města, právě se tenkrát vyrovnal na pětadvacet ze sta. Nuž, tento krásný pan Diamant – pysk visel mu jak zámek – začal se pojednou zajímat o antikvářský krámek. 83 Přečasto jej teď oblétal, jak zříceninu sova, ba, jednou si koupil i Homéra, ač řecky neuměl slova! To bylo v době, kdy s Ráchelkou já večer scházel se v taji – Bylo to v sladký „lásky čas“, „v překrásném měsíci máji“. Pod starou baštou, tam bezový keř květů se tíhou shýbal, a voněl, voněl tak líbezně, když černou já Ráchelku líbal... Oh, taká vlahá jarní noc, jak víno člověka zmámí! Však žel, já dlouho Ráchelku nelíbal pod hradbami! Ba, brzy jsem ji naposled pod bezem v náruči svíral! David cos větřil a v starý svůj dům jak v klášter ji uzavíral. 84 A pak jsem jednou smuten zřel své děvče v synagoze – To v den, kdy vez’ je pan Diamant v růžemi věnčeném voze... A přešel rok a jinde zas hod lásky čekal mě sladký – To krásná se Ráchelka pyšnila po městě – se dvojčátky. 85