I. Daleko za vrchy, za lesy,

I.
Daleko za vrchy, za lesy, Daleko za vrchy, za lesy,
nechal jsem všednosti tíhu – Letní mě krajinou unáší vlak tam v dál – tam k českému jihu... A z okna se dívám, jak do dálky kraj nazpět běží a běží – Oh, co tu kol přeletí dědin i měst, dvorců a venkovských věží! Co polí tu žlutých a zelených luk, co lesů, dolin i strání! A na všecko sluníčko rozlévá své zlaté požehnání. Teď cvrčka kdes na mezi slyším hrát, a skřivan kdes v modravu zvoní – a větřík, když z kraje sem zavěje, mateřídouškou voní... 5 Vlak duní a kouří a řítí se v dál, a nové, nové kol kraje – – Hle, modrých těch vrchů tam v daleku pás! To naše Šumava je. A tam, hle, ty roviny, rybníky, a lučin a lesů vzhled známý! Oh, braši, celých dvacet let já nebyl mezi vámi! Oh, braši, celých dvacet let já vzdálen byl od vás mil na sta, však touha po vás v srdci mém byla tak mocná a častá! Oh, braši, daleko ve světě já celá ta toulal se léta, ač věděl jsem, že z vašich niv květ krásy mi jedině vzkvétá! A boje jsem sváděl a zápasy, z nich mnohou já ránu si nesu, však vím, že zhojí se zázrakem pod chvojkou vašich lesů! 6 Tak v kraj, jejž hoch kdys opustil, muž vrací se po řadě roků – – Oh, kdo mi tak teple teď na srdce sáh, a co mě to tlačí teď v oku? Slyš, vlak ti píská na pozdrav, můj kraji, a vesele dýmá. Já s ním tě zdravím – a nejsem sám – jsi se mnou – mladosti má! 7