POSLEDNÍ.

POSLEDNÍ.
Za městem, za starou alejí, dvůr stojí osamělý, staré má sluneční hodiny barokním na průčelí. Zdi broskvoní má porostlé, omšenou vlašskou střechu, nad filigránskou věžičkou točí se lučištník z plechu. A řada starých topolů při dvoře jak stráž stojí – ó, staré stromy, já žehnám vám, vy svědci lásky mojí! Váš mocný kmen mně nejednou pavézou býval i spásou, kdy ukryt za ním, já čekával na slečnu rusovlasou... 89 Na krásnou dcerku statkáře z osamělého domu – Žel, marně! Abych s ní setkal se, můj osud nechtěl tomu. Já za večerů sám a sám, jak bdělý tu ponocný hlídal, šťasten, když aspoň její stín v okně jsem mihnout se vídal. Ó, často v dešti ke dvorci já cestou v blátě se brodil – a nejednou mě hrom a blesk s vichřicí doprovodil. A nejednou jsem bloudil v tmách za nocí beze světel, ba, kdysi zlákán bludičkou, já do močálu sletěl. Tím o jiskru však nezchladly horoucí moje city. Já pod topoly noc co noc stával, jak do země vbitý. 90 A marně jsem znělky, jak Petrarka, s růžemi v okno jí házel – – Já nikdy k ní nemoh’ se přiblížit, vždy kdos ji doprovázel. Ať sestry, máteř, ať statkář sám, pán s vousy Krakonoše. A tak jsem čekal, stál a stál, podoben kamenné soše. Jen v okně, mezi myrtami, já směl ji vídat časem, tak krásnou, s okem blankytným a s měkkým, rusým vlasem... A letěl čas – a přišel den, kdy uvěřit mohl jsem stěží, že navždy musím tě opustit, ó, město s černou věží. Že navždy musím tu zanechat své nebe i své hoře, oh, že ti musím s Bohem dát, má lásko ve starém dvoře! 91 To byla vlahá, letní noc, vše sladkou tu dýchalo tísní, a luna svítila na nebi, tak nyvě, jak ve staré písni – Já pod topoly dlouho stál a v touze v okno se díval, odkud do noci hluboké truchlivě klavír zpíval... To byla píseň jímavá, sám Bůh ví, kdo ji skládal, jak těžká slza každý tón mi v duši teskně padal... To byla píseň horoucí, zpěv lásky s beznadějí, snad že se zpovídalo v ní hořící srdce její... Ztich’ klavír... Světlo uhaslo... Jen luna svítila bílá – Já náhle zřel, jak z okna v stín se ke mně nachýlila. 92 Tak tiše – slůvko nešeptla, já hned však porozuměl. I rázem šplhal jsem po broskvích, jak nejrychleji jsem uměl. A pak jsem začal líbati malounkou ručku a hebkou, a sladká závrať, omamná, mě začala otáčet lebkou... A srdce v hrudi mi dunělo, jak zvon když otřásá věží – Já políbil ji po prvé na rtíků poupě svěží... A polibky v slzy se mísily, jak jiskry s krůpějemi – Kdes štěkl pes. Já po broskvích ruče se spustil k zemi. A v stínu zase zbyl jsem sám, a bloudil nocí temnou, a horoucí má láska jen a bolest byla se mnou – 93 Zazpíval kohout. Jitřní svit zachvěl se na obzoru – Já z dálky ještě se otočil k osamělému dvoru. Topoly, střecha s věžičkou, všecko jsem viděl jak v snění – Naposled okénku v broskvoví poslal jsem políbení. Naposled jsem ti s Bohem dal, má lásko na starém dvoře – A pak jsem se pustil odhodlán na širé života moře... Daleká byla cesta má a cíl v tak mlžné dáli – Osud už cesty nám nezkřížil – my víc se nesetkali. Ba, osud s námi někdy hrá, že člověk o tom nesní. Dávno už stala se kráska má kdes v horách paní lesní. 94 A dnes, kdy v rusé jí kadeře jeseň svou pavuč věsí – snad někdy na své lásky máj, jak na sen vzpomene si. Snad vzpomene si, dojata, kdy nad spící vnučkou se shýbá, a bílého čílka jak dotkne se rtem – zmizelou mladost svou líbá... 95