VII. Rád prch’ bych dál – leč nemohu,

VII.
Rád prch’ bych dál – leč nemohu, Rád prch’ bych dál – leč nemohu,
cos mě tak podivně tíží – To že ten starý, tichý dům tak teskně ke mně vzhlíží... A z oken, révou věnčených, jak známé bych uslyšel hlasy: – Co že jsi, hošku, snad zapomněl na staré, překrásné časy?! – Co že jsi na mě tam zapomněl – ba, vidět, že nejsi už zdejší. Pojď, schoval jsem tu pro tebe vzpomínky nejlíbeznější! – I protáh’ jsem se lehounce veřejí uzavřenou – ba, brachu, když už duchem jsi, pronikneš hravě i stěnou. 142 Hle, v starém se ocitám domově, kde dětinná prožil jsem léta – oh, co tu hned ke mně vzpomínek, jak bílých holubic slétá! A zřím tu zas všecko, jak v minulost čarnými hleděl bych sklíčky – na chodbě v kleci píská náš drozd a hnízdí tu vlaštovičky. V kuchyni, na zdech, hle, nádobí, v stříbrném svítí se třpytu, a čerstvě pečená jablka líbezně zavání tu. A tu už pokoj náš zelený, útulek her mých dětských, pln starých věcí a parůžků, a maleb starosvětských. Při lampě s bání jako zvon, za žlutým, prostřeným stolem, celičká naše rodinka svorně tu sedí kolem. 143 Tatínek v brýlích, do novin po starém noří se zvyku – a maminka loket mi zašívá, či díru po hřebíku. Tu sestra hraje si s panenkou, a bratr s vojáčky z cínu, a mě kams unáší Aladin v oblačný zámek džinů... A časem sloupkové hodiny do ticha pozazvoní, a oheň tak vesele plápolá, a pokojem smolnička voní – A blahý tu klid a pohoda, jak anděla pod perutí – Jsem dojat – kdybych byl na živu – zaplakal bych si s chutí. Ba, lidé nejsou nikterak za slzy nebi vděční! Nuž, pak jsem se vydal zas k domovu, na cestu, na zpáteční. 144