PODZIMNÍ.

PODZIMNÍ.
Je říjen – tiše dřímá kraj po šumném letním plesu – Je čas, kdy víno dozrává, a jeleni volají z lesů... Stráň, bor i háj hrá barvami, a šarlatem hoří a zlatem, a žloutnoucí niva se odívá pavučinovým šatem. Sám kráčím cestou, již topoly jak věrní strážci střeží, daleko do kraje cesta má, daleko do mlh běží... A babí léto mi na skráně stříbřitá vlákna věsí, však vítr jako marné sny v modru je rozmete kdesi – 118 Co chvíli uschlý žlutý list kol v pádu zašelestí, a letí a zmítá se větrem v dál, jak troska dávného štěstí... Slyš – jaký zvuk to za sebou já zaslech’ ozvěnou klamnou!? Jako by kdosi neznámý plíživě kráčel za mnou – Já ohléd se – nic, mlha jen a klid kol přehluboký – Jdu dál – však tajného poutníka slyš, za mnou znovu zní kroky... * Nad hlavou borové jehličí snivě mi zašeptalo – A z hloubi lesů rohy zní, halali – hali – halo... 119 Slyš, v daleku teď výstřel pad’ a za ním druhý a třetí – a ozvěna lesem, jak splašený pták, od stromu ke stromu letí – A zas je ticho a šumí jen bor v dumání přehlubokém – Já náhle stanul – tam z houštiny jelen se vyřítil skokem. Překrásné zvíře, s parohů korunu přebohatou – a na něm panna v rouše z mlh, s čelenkou na hlavě zlatou – Vlál vlas jí k zemi, ověnčen červeným lupením buků – Jak světlý sen kol mihla se, bez hlesu – beze zvuku... Však pohled, tak smutný a tesklivý, v duši mě žhavě pálil, a hruď se mi sevřela bolestí, jak kdosi by kámen tam svalil. 120 Pohádko mládí – darmo dnes já v žití hledám tě chudém! Oh, marně vztáh’ jsem náruč svou snů dávných za přeludem – Je vše to tam! – Slyš, v srdci mém, jak cosi by tichounce štkalo – A z hloubi lesů rohy zní, halali – hali – halo... * Vzpomínky kouzelnou perutí já v světě octl se jiném – Hle, osamělý starý dům kyne mi mlhy stínem. Kol oken révové lupení v zlativém loubí se klene, a zralé hrozny svítí tam, překrásně ojíněné. 121 I stavím krok a v okno zřím, jež plničko nebeské záře, a jako dva rozmilé obrázky,obrázky dvě drahé já vidím tam tváře. Ta jedna, šedinou věnčená, zrak měkký za sklem brýlí – a druhá – oh, co v sobě něhy má, a úsměv tak hřejivě milý! To mrtvý je otec a mrtvá máť – Hle, jak mi teď na pozdrav kynou, jak zvali by – pojď, hošku, k nám, v tu jizbu pohostinnou! I chvátám, kam kdys tisíckrát já s radostí spěchal i s bolem... Však žel! Ten tam je starý dům – a mlha, mlha jen kolem... 122