PODZIMNÍ.
Je říjen – tiše dřímá kraj
po šumném letním plesu –
Je čas, kdy víno dozrává,
a jeleni volají z lesů...
Stráň, bor i háj hrá barvami,
a šarlatem hoří a zlatem,
a žloutnoucí niva se odívá
pavučinovým šatem.
Sám kráčím cestou, již topoly
jak věrní strážci střeží,
daleko do kraje cesta má,
daleko do mlh běží...
A babí léto mi na skráně
stříbřitá vlákna věsí,
však vítr jako marné sny
v modru je rozmete kdesi –
118
Co chvíli uschlý žlutý list
kol v pádu zašelestí,
a letí a zmítá se větrem v dál,
jak troska dávného štěstí...
Slyš – jaký zvuk to za sebou
já zaslech’ ozvěnou klamnou!?
Jako by kdosi neznámý
plíživě kráčel za mnou –
Já ohléd se – nic, mlha jen
a klid kol přehluboký –
Jdu dál – však tajného poutníka
slyš, za mnou znovu zní kroky...
*
Nad hlavou borové jehličí
snivě mi zašeptalo –
A z hloubi lesů rohy zní,
halali – hali – halo...
119
Slyš, v daleku teď výstřel pad’
a za ním druhý a třetí –
a ozvěna lesem, jak splašený pták,
od stromu ke stromu letí –
A zas je ticho a šumí jen bor
v dumání přehlubokém –
Já náhle stanul – tam z houštiny
jelen se vyřítil skokem.
Překrásné zvíře, s parohů
korunu přebohatou –
a na něm panna v rouše z mlh,
s čelenkou na hlavě zlatou –
Vlál vlas jí k zemi, ověnčen
červeným lupením buků –
Jak světlý sen kol mihla se,
bez hlesu – beze zvuku...
Však pohled, tak smutný a tesklivý,
v duši mě žhavě pálil,
a hruď se mi sevřela bolestí,
jak kdosi by kámen tam svalil.
120
Pohádko mládí – darmo dnes
já v žití hledám tě chudém!
Oh, marně vztáh’ jsem náruč svou
snů dávných za přeludem –
Je vše to tam! – Slyš, v srdci mém,
jak cosi by tichounce štkalo –
A z hloubi lesů rohy zní,
halali – hali – halo...
*
Vzpomínky kouzelnou perutí
já v světě octl se jiném –
Hle, osamělý starý dům
kyne mi mlhy stínem.
Kol oken révové lupení
v zlativém loubí se klene,
a zralé hrozny svítí tam,
překrásně ojíněné.
121
I stavím krok a v okno zřím,
jež plničko nebeské záře,
a jako dva rozmilé obrázky,obrázky
dvě drahé já vidím tam tváře.
Ta jedna, šedinou věnčená,
zrak měkký za sklem brýlí –
a druhá – oh, co v sobě něhy má,
a úsměv tak hřejivě milý!
To mrtvý je otec a mrtvá máť –
Hle, jak mi teď na pozdrav kynou,
jak zvali by – pojď, hošku, k nám,
v tu jizbu pohostinnou!
I chvátám, kam kdys tisíckrát
já s radostí spěchal i s bolem...
Však žel! Ten tam je starý dům –
a mlha, mlha jen kolem...
122