MŮJ PŘEDEK.

MŮJ PŘEDEK.
Divá nás věru vichřice kdys do Čech přivála z dálky! Můj předek přišel sem z Francie za třicetileté války. To, věřte, statečný byl muž, nos orlí a plameny v oku, měl pancíř a širák plný per, kord těžký po svém boku. A nechodil pěšky! Na cestách, jak vítr měl bujného oře. Byl voják – proti císaři bojoval na Bílé Hoře. Pak do světa táh’ s Mansfeldem a bil se s Marradasem, a mnohou jizvu a mnohý šrám z bitek si odnes’ časem. 51 A slyšel praskat muškety a mnohá houkat děla, a nejedna koule mu ohnivá přes hlavu přeletěla. Však přes to jak lev do boje se vrhal znova a znova –. Snad s Torstensonem Götzovi naprášil u Jankova. Snad s Valdštejnem se někde pral, a s Tillym kord svůj zkřížil –. Jisto však je, že nepřítel tuze mu neublížil. A jisto dále, z bojů všech, že se zdravou vyvázl kůží, že zůstal pak v Čechách a ženu si vzal, jak řádnému patří se muži. Na hřebík kord svůj pověsil a pár pistolí k tomu, a bez alonže a španělky nevycházel pak z domu. 52 A že i brkem slušně vlád’ a mluvil nejednou řečí, tož syndikem stal se, ba, primasem, jak staré nám listiny svědčí. V nich rovněž čtem’, že rád měl šprým, a před vodou přednost dal vínu, a v ničem že pozadu nezůstal, sedmero zplodil synů. Pak umřel a s poctou byl pochován, jak měšťanu se sluší – Buď pokoj jeho popelu a mír buď jeho duši! 53