II. Překrásná jízda byla to

II.
Překrásná jízda byla to Překrásná jízda byla to
hvěznatouhvězdnatou nocí a vlahou! Silnice svítila opály – jeli jsme mléčnou drahou... Slyš, stříbrnými hlasy hvězd teď zní to po obloze: „Kdo to tam k zemi zas cestuje v tom pradávném, poštovském voze?“ A svoje jméno já zaslech’ jsem pozaznít v nebeském šíru. „Ba, anachronismem ten chlapík je moderním ve vesmíru!“ To staromódní šosák je a už se nenapraví – nejradš by zaved’ i na nebi pradědečkovské mravy. 131 Svaté by nacpal do fráčku a světice v krinoliny – teď jede si, hlupák, po smrti, až na zem pro vavříny. A jiné řeči podobné cestou jsem pozachytil – Měsíček se jim nahlas smál a věrně nám lucernou svítil. Pak zašeptal mi do ucha: „Nedbej těch prázdných řečí! Kdo nelíbil se už na zemi – hvězdám se nezavděčí.“ A dobrák Měsíc se světlem po našem klusal boku, a když mi potom s Bohem dal, stříbrnou slzu měl v oku. 132