III. Oh, mnoho, mnoho se změnilo

III.
Oh, mnoho, mnoho se změnilo Oh, mnoho, mnoho se změnilo
v tom městě starobylém! Ký div! Vždyť celých dvacet let v pochodu přešlo tu čilém. Ba, dvacet let, co naposled kráčel jsem těmito místy! – Dnes dojat, v knize vzpomínek zažloutlé obracím listy... Tu mnohý starý teď křísí se děj, i leckterá episoda – oh, šumná vy léta studentská, škoda vás, věru, že škoda! Škoda těch mladých, smělých snů a vidin duhotkaných, škoda těch křídlatých illusí, bůhví kde pochovaných! 10 Škoda vás, verše, jež navěky neznámy budete světu! – Oh, dávno už, braši, popel je z těch vašich ohnivých vznětů! Škoda vás, první vy polibky, kdes po tmě, ve průjezdě, kdy ke každičké děvušce vzhlížel jsi jako k hvězdě! Oh, kde ten romantický věk, čas prvních tanečních kroků, a prvních čamar a rukavic, a prvních lásek a soků! Kde jste, vy písně, zpívané pod okny, při měsíčku – vy sliby a přísahy plamenné? Čas zhasil vás – jak svíčku! Kde jste, vy zapadlé hospůdky, tak milý byl šerý váš koutek! Zvlášť krčmář, kde dával „na křídu“, a dcerku měl, jak proutek. 11 A jiná ti vzpomínka rozvíří dávný prach školských síní, a nejeden nebožtík profesor, jak fantom straší tě nyní – Ukazovákem hrozí ti a pětkou nahání strachu – Jen straš si – však jsi pouhý stín, ty starý, brýlatý brachu! Ba, s těmi pány z kathedry nešlo to vždycky hladce. Dnes dávno všichni mrtvi jsou. Requiescant in pace! 12