LETNÍ.

Karel Dewetter

LETNÍ.
Hůl jsem si uříz’ v ořeší, za klobouk pírko dal ptačí, oh, jak se to vesele po mezích zelenou krajinou kráčí! Jak se to radostně putuje, kdy cvrček ti na pochod zvoní, a větřík, jak ti dýchne v tvář, travou a jetelem voní! Co chvíli čmelák kol zahučí, jak smyčcem by přetáhl basu, a z polí a z luk a se strání plničko ptačích zní hlasů. Co chvíli přes cestu přeběhne střevlík, či ještěrka mžikem, a hlemýžď poštu kams odváží zpožděným dostavníkem. 109 Tam „paví oko“ tě udiví svých křídel duhovým skvostem, a klasy šustí kol zrající: „Pohleď, jak zlátnem a rostem!“ A včela ti z jetele zabzučí: „Hle, medu co domů si nesu!“ Teď, slyš, to koník tam na cymbál třísk’, že na louce začátek plesu – A dál si kráčím s popěvkem, v lehounkém tanečním kroku – Hle, i ten můj stín se pobláznil a tancuje po mém boku! * Samými ryzími dukáty sluníčko cestu mi zlatí, a na pozdrav mi kývá vstříc růžička nad souvratí – – 110 Růžičko krásná, šípková, panenko osamělá, pro koho jsi se tu na poli červánkem pozarděla? Růžičko krásná, šípková, pro koho rosteš tu tiše, pro koho jen tvůj prostý květ tak vonně, tak líbezně dýše? Hle, šípku keř teď zachvěl se a větrem se tesklivě kývá, a růžových lupínků jemný déšť na cestu k nohám mi splývá – A dál jdu, podivně rozteskněn, kde cesta k lesům se tratí – Buď s Bohem, krásná růže má, růžičko nad souvratí! 111 V „zelený mechů aksamit“ já leh’ si, pod chvojí smrků, a z dlouhé chvíle si počítám kukačky daleké kuku – Kol ticho, časem v jehličí jen větřík zaševelí, a komár vysoké pískne C – ba, dovede to, chce-li! A třpytných mušek vzdušný roj co chvíli zavíří v tanci, a časem tu motýlek přeletí milostnou za romancí... A slunce v hravém rozmaru je samé jen žerty a vtipy, a kde jakou pavuč jen postřehne, ji zlatými prostřílí šípy. A chvojka šumí nad hlavou tak snivě, kolébavě, že sotva vím, jak Uspavač se potají snáší mi k hlavě... 112 A v oblačnou mě vznáší říš, kde lehce, blaze je mi – V tom šiška ťukla mě do čela a rázem se vracím zas k zemi. A jsem všecek jako Gulliver v přejemné zamotán nítě – To, jak jsem zdříml, pavouci v šedé mě zapředli sítě. * Hluboko v lesích vodní tůň, kol břehů vysoké sítí. Na smaragdové hladině bělostný leknín svítí – A jak se tam dívám, opředen v podivné, modravé snění, rozkvetlý vodní růže květ v krásnou se rusalku mění... 113 V rusalku bílou, spanilou, již nad vodou vidím se houpat, a ňadra se bílá něžně jí chví, jak vánkem bílých dvé poupat – A třpytný vlas je ověnčen zelenou vodní řasou – Já stanul, všecek udiven tou luznou, bílou krásou – A pak už náruč otvírám, bych krásnou tu žínku v ni chytil – Zmizela – – Na tůni zelené bělostný leknín jen svítil... * Večerní soumrak v lesy pad’, nevidět na cestičku, rozsvěťte, ohnivé světlušky, rozsvěťte lucerničku! 114 Sviťte mi lesní houštinou, sviťte mi chvojí a v klestí, zlaté kde kvete kapradí, bylinka lidského štěstí! Hluboko v lesích je ukryto čarovné ono kvítí, nechtěl bych, zlaté světlušky, nechtěl bych zablouditi. Sviťte mi, sviťte na cestu tajemnou lesní šeří, že kouzelný svůj najdu květ, mé srdce pevně věří. Žel, ve tmách zhasly mi světlušky jak jiskry větrem sváté – Oh, kde jsi, má ztracená cestičko, kde kveteš, mé kapradí zlaté? * 115 Kraj šero halí – ze stínu zrak zvedám ku obloze. Hle, krásná, zářná letní noc na hvězdném jede voze – Po cestě, svítící opály, ujíždí mléčnou dráhou, a závoj, jenž splývá jí na zemi, třpytí se rosnou vláhou – Měsíček stříbrným kahanem magickou záři lije, a kam její paprsk zapadne, tam sen a poesie... A kde jaká hvězda, vyšla dnes na blankyt v blýskavém šatě, že nebe se jiskří jak démanty a ve stříbře tone a zlatě. 116 Díváš se, díváš, oh, co tu krás! Ba, rád bys měl patery oči, a hlava ti ze všeho kolem jde, jako na kolotoči – A je ti chvilku do písně a chvilku zase k pláči, a srdce ti buší, že divíš se, jak útlá ta prsa mu stačí – A duch tvůj, touhou okřídlen, kam’s k hvězdám letí a letí, a křídly bije, že věru div, proč lebka nepraskne ti. A v posled s hvězd se vracíš rád k své zemi – rodné matce, pokorně dáš jí hlavu v klín a sníš tak měkce, sladce... 117