XII. Toulám se tichým městečkem,

Karel Dewetter

XII.
Toulám se tichým městečkem,
Toulám se tichým městečkem,
samoten, v zadumání, a vzpomínky krouží mi nad hlavou, jak ptáci nad kostelní bání.
Co chvíli kroky zastavím a dívám se, dojat se dívám, a každému koutu i místečku už z dálky přátelsky kývám. A zdravím každý starý štít, i každou větrničku, ba, víc tu takých přátel mám, než kmotrů, tetek a strýčků. Tu každé znám sluneční hodiny i lucernu na nároží, a čím se tu déle otáčím, hned staří ti známí se množí. 33 A kde jaká na domě světice, či svatý ve výklenku, všecko se radostně usmívá, snad že tak pěkně je venku! A kde jaké „Slunce“, „Hvězda“, či „Lev“, co jich jen městečko čítá, jak z dálné země poutníka vlídně mě zdraví a vítá – Slyš, co to tam duní z náměstí, jak bouřka jen rachotit může? – Ba, starý náš bubne, teď už vím, že dosud ti nepraskla kůže! 34