IV. Za městem, stříbrná Vltava

IV.
Za městem, stříbrná Vltava Za městem, stříbrná Vltava
kde vody Malše vpíjí, táhne se alej starých lip, bohata poesií. Oh, plna je čaru a divných dum překrásná alej ta stinná – – Kdo jednou zbloudil tam s děvčátkem, sotva kdy zapomíná! A dnes tu kráčím zamyšlen stopami dvaceti roků – – Jak po dávných bych šlapal snech, já při každém cítím teď kroku... Hle, odkud se vzala tam přede mnou stepilá postava ta, ten půvabný profil a jímavý hled a kadeř bledězlatá? 13 Šat blankytný a s kloboučku bělostná stuha vlaje – – To z krásných, studentských těch dob nejsladší láska má je. Jak tenkrát kráčí tu s grácií, hlavinku v cudném sklonu – mé srdce jak druhdy hřmí úderem kathedrálního zvonu – – Oh, drahý je mi zas i stín, jenž se k ní cestou druží! Hle, v ručce, jako dávno kdys, bílou si nese růži. A sama, jak růže je spanilá, a krásná jak tehdy a mladá – Teď ohlédla se a usmála – a růže jí k střevíčkům padá. A jako tenkrát, pro ten květ já dychtiv alejí chvátám – – Však místo růže – jen zežloutlý list – a ona – jak přelud – je ta tam... 14